„To je nespravedlivý!“ protestovala dívka. „Život ženy je samá křivda!“ „My zase musíme na vojnu,“ řekl chlapec. Oskara napadlo, zda tenhle mladíček už má po vojně; nezajímalo ho to ale natolik, aby se zeptal. „Takže kupujete postýlku?“ řekl. „Zatím asi jen křeslo,“ informoval ho chlapec. „Ne. Kupujeme postýlku Gög a křeslo Öland,“ řekla dívka. Její švédština byla téměř sexy. „Ne,“ řekl důrazně chlapec. „V první řadě nekupujeme křeslo Öland, ale křeslo Poäng, protože to má podnožku a tobě otékají nohy.“ Jeho švédština připadalo Oskarovi mnohem méně zvukomalebná. „Jenže když koupíme křeslo Poäng, nezbyde nám na postýlku Gög,“ přela se dívka. Podobala se malému dítěti, které do omrzení opakuje týž úspěšný kousek — ale byla přitom natolik půvabná, že jí to Oskar rád odpustil. „Na postýlku Gög jsou víc než tři měsíce času,“ řekl chlapec. „Nohy ti otejkaj už teď.“ „Ale pod oteklý nohy si snad můžu dát něco levnějšího než podnožku Poäng za dva tisíce tři sta čtyřicet korun.“ „Jo?“ řekl chlapec. „A co třeba? Co konkrétně?“ „Konkrétně třeba nějakou starou matraci z postele! Nebo dvě!“ „A kde ty matrace budeme asi skladovat?“ „Ve výklenku?“ řekl Oskar a všichni tři se tomu zasmáli. Když dopili, navrhl chlapec, jestli si nedají s Oskarem ještě sekt; rezolutně ovšem trval na tom, že tentokrát jej dojde koupit on. Mrkl na dívku, která horlivě přikývla. „To by od vás bylo mimořádně milé,“ pravil Oskar. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179780
6) „Nepleteme se, že ne?“ řekla Oskarovi dívka, když dočasně osaměli. „Jste ten spisovatel, nebo se pletu?“ „Nepletete,“ řekl Oskar, ale žádnou radost z toho neměl. „Věděla jsem to hned od začátku,“ řekla spokojeně dívka. „Petr vás nepoznal, ale já jo.“ Oskar pokýval hlavou. „To je... prostě skvělý,“ řekla dívka. „Že tu s váma takhle sedíme.“ „No jo,“ řekl Oskar rozpačitě a rozhlédl se. „Moc útulný to tu ale není.“ „No to ne,“ řekla dívka, ale Oskar měl pocit, že to byl poněkud vynucený souhlas. Náhle dostal nápad — a ve stejné vteřině věděl jistě, že ho nejen vysloví, ale i uskuteční. „A co kdybychom se přesunuli jinam?“ navrhl. „Někam, kde je to trochu útulnější?“ Dívka nechápala, co má na mysli, a dokonce zalétla očima ke svému chlapci — už stál u pokladny a platil. Oskar ho sledoval, a ve chvíli, kdy přicházel s tácem ke stolu, rázně vstal. „Pojďte oba za mnou,“ zašeptal spiklenecky. „Následujte mě.“ Dívka na chlapce tázavě pohlédla, ale potom ztěžka vstala — těhotenství už na ní bylo opravdu znát. 7) Odvedl je do jednoho z několika uměle vytvořených obývacích pokojů na patře; ten, který vybral, tvořily v podstatě jen dvě červeně natřené stěny ve tvaru písmene L: podél delšího ramene stála poloprázdná bílá knihovna, osvětlená několika bodovými reflektory; po policích bylo naaranžováno několik švédsky psaných knih a na pojízdném televizním stolku stála maketa televizoru. Na kratší 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179780
stěně visela reprodukce obrazu Paula Kleea; pod ním byla sytě žlutá pohovka (jedna z těch, o které Oskar předtím uvažoval) a naproti ní stál malý konferenční stolek s vázou plnou umělých růží a dvě stejná červená křesla. Jediné volné místo v rohu zabírala prosklená černá vitrína s několika sadami skleniček; ošlapanou dřevěnou podlahu částečně zakrýval černý koberec s moderním vzorem. „Pojďte dál a posaďte se,“ řekl Oskar. „Omluvte ten nepořádek.“ Přistrčil dívce jedno z křesel a pomohl jí usednout; potom k ní přitáhl i druhé křeslo, s kamenným výrazem v obličeji vyčkal, až se dívka se smíchem vyzuje, a podsunul jí je pod nohy coby podnožku. Vzal od chlapce tác, postavil jej na konferenční stolek, otevřel obě láhve a rozlil je do skleniček. Zástupy lidí procházející uličkou ho pozorovaly — někteří s pobavenými sympatiemi, jiní nechápavě nebo i pohoršeně — ale teď už nebylo možné přestat. Sedl si vedle chlapce na pohovku, přiťukl si s ním, napil se a spokojeně se rozhlédl. Občas — zejména když pil — takovéhle věci dělal. Téměř vždycky ho to později mrzelo, ale to nyní nebylo důležité. Nyní měl skvělou náladu. Připadal si vtipný a šarmantní. „Máte to tu opravdu hezké,“ řekla vesele dívka. Cítila ale, že ji lidé pozorují, a celá zrudla. „Děkuji,“ řekl Oskar. „Ještě musím koupit nějaké obrazy.“ „Líbí se mi váš nábytek,“ řekl chlapec. „Můžu se zeptat: není náhodou z IKEY?“ Zdálo se, že i on se dobře baví. Oskarovi byl čím dál sympatičtější. Dívka se svých rozpaků dosud nezbavila, ale jinak vypadala rovněž šťastně.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179780