„Přijměte mou úlitbu, bozi,“ řekl. Kvido s matkou na sebe pohlédli. Babička spala. „Prosím,“ řekl otec naléhavě. „Tak dost,“ řekla Kvidova matka. „Že nám babička zatáhla do rodiny nadpřirozeno, to víme. Nečekala bych ale, že se jím jako první nechá inspirovat největší rodinný racionalista.“ „Nezbývá mu nic jiného,“ řekl Kvidův otec. „Je tu pět let, dělá práci středoškoláka a bere devatenáct stovek.“ Paco se zdvihl od nových hraček. „Dej balón!“ žádal. Jeho otec mu ho hodil. „Mám červený diplom, státnice z angličtiny a němčiny, doporučení z Akademie, pětiletou praxi, VUML, psa a syna, kterej recituje,“ řekl. „Ještě se naučím hrát tuhletu kolektivní míčovou hru a končím.“ „On snad to LSD vážně sehnal!“ zvolala Kvidova matka. Kvidův otec nevěnoval její poznámce pozornost. „Neznáš aspoň pravidla?“ obrátil se na staršího syna. „Potřeboval bych si pár věcí ujasnit — hraní rukou, ofsajdy a tak.“ „Pravidla celkem znám,“ řekl Kvido. Tvářil se poněkud užasle, ale chápal, že to otec bůhvíproč myslí vážně, a chtěl mu pomoci. „Sledoval jsem kluky ve škole.“ „To je skvělé. Myslíš, že by sis zítra pro mě našel chvilku?“ Kvido horlivě přikývl. „Jasně,“ řekl. „Odpoledne na Boží hod jsme šli poprvé trénovat,“ vyprávěl Kvido. „Problém byl, že otec neměl — jako ostatně snad nikdy v životě, nepočítám-li období školní docházky a vojenské služby — ani tepláky, ani jakoukoli sportovní obuv, takže si musel vzít svetr, manšestrové
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179768
kalhoty a starší polobotky, jejichž podpatky se mu pak ustavičně bořily do měkkého trávníku.“ Další potíž vyvstala při hledání vhodného výcvikového prostoru: Kvidův otec chtěl z pochopitelných důvodů trénovat na místě co nejodlehlejším — což však bylo zároveň místo, kde se kdysi marně pokoušel cvičit Něhu a kam se z jakési pověrčivosti už nechtěl vracet. Nakonec si však našli jiný takový kout, kousek nad zahradou, na samém úpatí Skřivánku. Kvidův otec si chtěl nejdříve zopakovat elementární přihrávky na krátkou vzdálenost, ale přestože si s Kvidem stoupali stále blíže k sobě, většinu času stejně strávili hledáním míče v přilehlých lískových keřích. „Je tu strašně krtin,“ prohlašoval Kvidův otec, jako by se omlouval komusi třetímu. „Ty na hřišti pochopitelně nejsou.“ Přinesl míč a dlouho si ho připravoval na fiktivní značce. „Chytej!“ vykřikl posléze. Pokusil se prudce vypálit, avšak balón se v slehlé trávě zastavil dřív, než vůbec ke Kvidovi dolétl. „Je tu vysoká tráva!“ volal na vysvětlenou. „Ta tam nebude!“ volal Kvido, aby otce poněkud povzbudil. Oba ovšem tušili, že ani na zcela rovném, posekaném trávníku by to nebylo o mnoho lepší. Během tohoto i všech dalších tréninků si Kvidův otec znovu ověřoval známou pravdu, že pohyby, které u hráčů na televizní obrazovce působí tak lehce, vláčně a samozřejmě, v praxi vůbec snadné nejsou: Jeho vlastní pohyby byly naopak křečovité, trhavé a jen minimálně vzájemně koordinované. Jeho běh působil nepřirozeně a těžkopádně a po uběhnutí vzdálenosti delší než dvě stě
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179768
metrů bohužel také vyčerpaně. Při běhu s míčem si Kvidův otec buďto míč ukopl příliš daleko před sebe, nebo o něj zakopával. Obejít s míčem protihráče, představovaného obětavě jeho synem, se mu dařilo jen tehdy, pokud se Kvido vůbec nehýbal; jakmile se však pohnul na tutéž stranu, kterou si jeho otec pro svůj útok vybral, končívalo to poměrně nebezpečně vyhlížející srážkou. Přihrávky po zemi zpracovával Kvidův otec způsobem, který bývá s úspěchem používán pro zašlápnutí hořící zápalky či vosy, avšak pro zastavení míče se příliš nehodí. Většinou mu proto pod připravenou nohou proběhl — nebo jej sice zasáhl, avšak tak prudce, že po něm potupně sklouzl. Balóny letící vzduchem přestal posléze Kvidův otec zpracovávat vůbec (podobně jako při drezuře Něhy časem rezignoval na výcvik aportování): Hlavou totiž nemohl hrát vzhledem k brýlím, rukama vzhledem k pravidlům, a pokusit se ztlumit míč na prsou znamenalo riskovat reálné nebezpečí, že si vyrazí dech. Jeho střelám zase chyběla jak síla, tak — žel — i přesnost, a tak většinou připomínaly nevydařené přihrávky. Snad vůbec nejhorší ale bylo, že kdykoli se k němu míč třeba jen přiblížil, začal Kvidův otec samým úsilím vyplazovat bezděčně jazyk, což mu dodávalo výraz slabomyslného idiota. „Dobrá bomba!“ chválil ho nicméně Kvido. „Člověku nesluší jeho pohyby a priori,“ tvrdil Kvido. „Aby mu ten či onen pohyb skutečně slušel, musí ho nejdříve důkladně prožít, vstřebat. Mému otci, který trávil desetitisíce hodin u svého pracovního stolu, kupříkladu zcela mimořádně slušelo, když se levačkou natáhl do knihovny pro jakýsi náhle potřebný titul, zatímco jeho pravačka s imponující samostatností pokračovala v psaní poznámek nebo ve výpočtu na kalkulačce. Kromě toho
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179768