kal, jestli Patricie z nějakého důvodu poněkud nepřehrává. V sobotu bylo už od začátku všechno špatně. Hned po ránu Huga značně rozčílilo (přirozeně jen v duchu), že Patricie uvařila a donesla kávu nejen jemu, ale z jakéhosi neznámého důvodu i Maňasovi… Zrovna jemu! Hugo jí s úsměvem poděkoval, ale ve skutečnosti to vnímal jako veřejnou potupu. Co má co nosit Maňasovi kafe? zuřil tajně. Proč ho nenechala, aby si to zasraný kafe uvařil a přinesl sám? O co jí jde? Na sjezdovce to nebylo o nic lepší. Aby dokázal sobě i ostatním, že se nepotřebuje stále držet Patriciiny sukně, odhodlal se jezdit sám — a hned vzápětí svého rozhodnutí litoval. Cítil se mizerně a za jízdy i při čekání na vlek neustále marně vyhlížel Patriciin černý kulich (s roztomile vykukující čupřinou blond vlasů) a olivově zelenou větrovku. Asi po hodině osamoceného, neradostného ježdění ji pod sebou zahlédl z lanovky. Napůl ležela, napůl seděla na hraně terénního zlomu, v ruce mobilní telefon, palcové rukavice položené vedle na sněhu — zjevně komusi psala textovou zprávu, přičemž Maňas s dalším mladíkem se jí v tom žertem snažili zabránit: zatímco Maňas Patricii zezadu objímal, druhý
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179766
mladík se jí pokoušel vytrhnout telefon z ruky. Hugovi se nahrnula červeň do tváří. Po tomhle vždycky toužil (a zároveň se toho bál) — totiž zůstat neviděn a přitom pozorovat, jak se Patricie chová v jeho domnělé nepřítomnosti. Nyní tu možnost tedy měl. Cítil, jak se začíná potit a jak mu buší srdce. Nasadil široký úsměv a zdvihl ruku na pozdrav — ale nikdo si ho nevšiml. Hugo ve zlomku vteřiny zvažoval možnost, že by na Patricii zavolal; nakonec to neudělal, nicméně ruku ponechal zdviženou (nezasvěcenému pozorovateli se tak mohl jevit jako bůhvíproč hajlující lyžař). V téže chvíli uslyšel pípnutí, ohlašující příchod zprávy, a aniž odvrátil oči od dění pod sebou, po hmatu rozepnul zip malého příručního batohu a zašátral po telefonu. Patricie telefon naopak právě uschovala do jedné z mnoha kapes své bundy, a jakmile měla obě ruce volné, s veselou zuřivostí na oba mladíky zaútočila (to už se Hugo musel otočit na sedačce proti směru jízdy); Maňas však její výpad odrazil, povalil ji na zem, vyhrnul jí větrovku i — Hugo nevěřil svým očím — žluté bavlněné tričko a začal pod něj hrnout sníh. Sedačka lanovky vystoupala ke stožáru, přehoupla se přes nejvyšší bod a rychle klesala. Hugův poslední pohled patřil Patriciinu zmítajícímu se nahému břichu.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179766
Potom ji ztratil z dohledu. POCKAME NA TEBE V BUFETU. MILUJU TE. P. stálo na displeji. Ještě na lanovce si Hugo navlékl řemínky hůlek na zápěstí, a jakmile nahoře vystoupil, na nic nečekal a okamžitě se spustil sjezdovkou dolů. Jel o poznání rychleji než kdykoli předtím; uvědomoval si, že riskuje. U bufetu prudce zastavil, odepnul si lyže a rozhlédl se. Podle snowboardů opřených o dřevěné obložení poznal, že Patricie a ostatní už jsou uvnitř. Dobře věděl, že jeho jedinou šancí je pobavený nadhled — ale udržet si jej bylo čím dál těžší. Když se jeho dech konečně jakž takž zklidnil, nasadil výraz lyžaře upřímně se radujícího z jiskřícího sněhu, slunce, volnosti a rychlosti — a rázně vešel dovnitř. Smích se nyní ozýval častěji než na začátku čtení — bylo zřejmé, že ironický příběh o žárlivém čtyřicátníkovi si už mnohé z přítomných posluchačů získal. Nesporný ohlas Norbertovy povídky Kláru uklidnil, takže působila uvolněněji než předtím. Odpoledne už Hugo a Patricie lyžovali spolu. Patricie Hugovi pochválila jeho lyžařské umění, pozvala ho do bufetu na kávu a štrúdl a na lanovce si mu hned dvakrát oddaně
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179766