32 Markovi volá expřítelkyně. Po chvíli už nedokáže dál poslouchat její bezobsažné tlachání, a tak ji přeruší a neuváženě se jí pochlubí tím dobrodružným úkolem, kterým ho dnes pověřili Šéfredaktor a Saša. Samozřejmě toho hned vzápětí lituje. „Kolik ti je, Marku?“ „Třicet,“ pronese vzdorně. Dívá se z okna na nové oranžové fasády protějších paneláků. Vinotéka Maděrič, přečte si nad vchodem protějšího domu. „A nezdá se ti trapné hrát si ve třiceti na vojáčky?“ Mýlí se, ale Marek neví, jak ji o tom přesvědčit. „Hele, je tu důvodný podezření, že ti chlapi zastrašovali, a dokonce i zmlátili pár lidí —“ „Ne,“ zarazí ho. „Tohle poslouchat nebudu.“ Násilí nesnáší. Nechce o něm nic vědět. Dokonce ani nečte noviny. Nedívá se na zprávy. Marek dostává vztek. „Tak to neposlouchej.“ „Takže ty se mezi násilníky statečně infiltruješ,“ zasměje se expřítelkyně do telefonu, „a všechno zlo odhalíš? Jako ve filmu?
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179763
Násilníci budou zatčeni a nad jedenáctým pražským obvodem se rozklene duha smíření? Takhle si to představuješ?“ Připomene si její výraznou rtěnku i to trapné bílé nalíčení, ale ovládne se. „Podívej,“ řekne co možná klidně, „nastoupil jsem do novýho zaměstnání, kde jsem dostal nějakej úkol a —“ „Možná by bylo dobré se nad tím úkolem nejprve zamyslet.“ „Já o něm samozřejmě přemejšlim. Fakt se tu hraje špinavá hra. Kdybys viděla ty Starostovy billboardy, tak bys —“ „Nezajímám se o billboardy. Nezajímám se o starosty.“ Marek se nadechne k odpovědi, ale expřítelkyně ho ani tentokrát nenechá promluvit. „Myslíš, že něco změníš? Proč se chceš dobrovolně hrabat ve špíně politiky, když stejně nic nezměníš? Sobečtí cynici, kteří berou život jako soutěž bez pravidel, tu vždycky byli a budou. Vždycky!“ zdůraznila. „Tak o co se snažíš?“ Na nervy mu dneska jde i ta její spisovná čeština. „Aspoň jim to trochu zkomplikovat. Čistě pro svuj pocit.“ „Nepřipadá ti to poněkud infantilní?“ Marek zavěsí. Gejša z Turnova, myslí si naštvaně.
106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179763
33 Poslední zhruba kilometr, který je dělil od penzionu na severozápadním okraji Prahy, dojeli povolenou padesátikilometrovou rychlostí; až dosud se ulicemi Prahy řítili místy i stošedesátkou. Saša se snažil uvolnit prsty, které až dosud křečovitě zatínal do textilního potahu sedačky. Byl v upřímném šoku: právě absolvoval svou první honičku v autě, ke všemu na sedadle spolujezdce. Nikomu by tenhle rádobyadrenalinový zážitek nepřál. Bylo mu špatně od žaludku, a při jednom z Plukovníkových prudkých úhybných manévrů si navíc o sloupek dveří bolestivě narazil spánek. Především však stále nemohl uvěřit tomu, čeho byl svědkem: že se za bílého dne v Praze honí dvě policejní auta. Přinejmenším od případu Berdychova gangu si Saša o českých policistech nedělal přehnané iluze a samozřejmě rovněž dávno věděl, že vztahy mezi jednotlivými policejními složkami jsou často napjaté, nebo dokonce vysloveně nepřátelské — ale takovouto nepokrytou konfrontaci ještě nezažil. Předchozí scéna, jako vystřižená
107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179763