Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ
Z české poezie 2. poloviny 20. století Zvony (zbyly-li jaké) vyzváněly zblízka na samém srázu věčnosti Už zrána se stmívalo, přišel déšť a potom slova má ubohá slova rozprášená od posledního útoku na zamořené pásmo strachu táhnoucí se podél veškeré skutečnosti mých pěti smyslů a ještě dál počala se znovu šikovat voják za vojákem Šlo o to proniknout hlasem, provrtat přísností slova rozžhaveného to, čemu od věčnosti nebyla dána žádná řeč žádná ústa, žádný nástroj, žádný dech a co se teď s démantnou neprostupností srazilo proti nám v jednu kráčející zeď
* * *
Bylo křiku ale na jedinou, poslední, nejzávažnější otázku odpověď nenalézali sen zůstal nevysvětlen a zeď se blížila každým dechem drtíc pod sebou kolébky i hroby císařství červů se ustavičně roztahovalo… Nastal podzim Bylo to po veliké válce, ulice rozbourány bylo to před velikou válkou, ulice postaveny Léto od nás odcházelo tak jak dosud žádné léto Stmívalo se, růže šly spát, děti se s pláčem probouzely, jak by jim kdosi bránil růst Ty starší tlačila můra, ptali se druha druh je to minulost doznívající v hrůzách snů je to budoucnost přicházející v tuchách snů?
Obviňujeme a přitom na lavici mezi viníky místo i pro nás je, žalující trestáme, ale že nevinných nikde není tvrdostí trestu všichni jsou postiženi vítězi v poražených, poražení ve vítězích jak proudy dva v jedněch srázných březích ženou se k odplatě konečné…
* * *
hmyzím tím drilem pohrdaje nechce se mi, i když by všichni po hlavě chodili, chodit též třebaže se vydávám v nebezpečí směšnosti pro chůzi svou přirozenou nechce se mi halekat ano a halekat ne podle toho jen, odkud fouká děsím se mravenišť okusujících krabičku od zápalek děsím se stád přežvykujících od rána do večera jediný žvást Jsem tu můj Bože na planetě naší rychle se otáčející návštěvou u krásy bytem v hrůze a mezi hrůzou a krásou se potáceje tak sotva stačím si rozvážiti co všechno ztraceno co všechno ztratit ještě lze…
* * *
Otázky n Doložte dvě žánrové polohy skladby – střídání pamfletu a modlitby, prosby. Dokažte, že báseň je obranná i útočná. n Kde a jak autor charakterizuje problematický poválečný svět, kde je skeptický, kde varuje? Jaký záměr vyslovuje, oč usiluje?
n Kde je vyjádřena odpovědnost každého člověka za osudy lidstva? n Vyhledejte paradoxy, veršové přesahy. Uvědomte si jejich funkci.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179707
Jan Zahradníček Znamení moci (dokončeno 1951, v časopisu Student vyšlo až 1969, knižně 1990) – zkráceno zapamatuj si rozsáhlá, meditativní hymnická skladba o 7 zpěvech, básníkova vize ohroženého světa, rozpadu morálky, zničení všech hodnot, kterých lidstvo dosáhlo, degradace člověka; myšlenkové těžiště v zpěvu 1. (obraz lidského osudu) a 7. (poselství naděje); protest proti totalitní moci, stalinismu; „Nikdo“ – Kristův odpůrce zbavuje lidi svobody a osobnosti, nabízí otroctví nicoty; prosba i výzva zároveň – odmítnout zlo, smířit se s Bohem; protiklad dvou nesmiřitelných pólů – dobra a zla je vyjádřen formou volného nepravidelného verše; patos a rétorická výpověď, expresivně laděná slova, opakování a návraty motivů, výzvy, refrény, prolínání přítomnosti s minulostí, přítomného dění s vesmírným; osobní drama součástí obecného dramatu
Všechno běželo pouze na oko a už dlouho přes ten chvat se tady nic nedělo přes ten lomoz tu vládlo ticho Zvěrokruhu ticho, v němž bylo slyšet dosud nepostřehnutelné hřímání hněvu úpění lásky a hlas svědomí, jenž překřičel všechny amplióny rozléhaje se oblohou vyprázdněnou až k poslední hvězdokupě vesmíru děravého z kterého dulo hrůzou… A v té chvíli já se zděsil, co se to stalo s člověkem, co se stalo s jeho tváří, ve které, jak jsem viděl, se neobráželo sebeméně z dvanácté hodiny historie, jež měla nastat Přesně tak, jak si to přáli hlasatelé Šťastného Živočicha Bylo prázdno před očima a bylo prázdno za očima Vychvalování zubní pasty se neslo jak rouhání v samém sousedství chrámů, jejichž zvonům a jejichž varhanám bylo z nedopatření ještě dopřáno úpět a oslavovat Sem tam se někdo pokřižoval, ale pořád nebylo ještě jisto, zda je to kříž na počátku čehosi nového nebo zda podle všeho Křižování bude potřeba opakovat
Nebylo slov a nebylo úst, jež řekla by je, že čím více se rozpoutávají sami v sobě, tím těsnější pouto je svírá zvenčí a že když sami v sobě už založili panství nikoho ani jejich domy ani jejich těla ani jejich děti jim nepatří, ale jsou nikoho A když ruce, jež jsou nikoho sahají po věcech, jež jsou nikoho a když nohy, jež jsou nikoho chodí po cestách, jež jsou nikoho tu Nikdo – ten hrozný pán otroctví nastoluje – Bylo pozdě, pro mnohé už navždy a ten pan Nikdo hrozně řádil, strhávaje z nich poslední zbytky vzájemnosti, aby se už nepodobali ničemu jinému nežli Kříži a nesli zase o kousek dál k Zemi zaslíbené, k zeleným pastvinám budoucnosti stále se vzdalujícím toto Znamení moci Znamení jediné opravdové moci Znamení jediné opravdové moci nad světem
* * *
Byli jsme svědky toho, jak člověk ubývá, zatímco Bůh jen roste
* * *
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179707
Čítanka IV. k Literatuře v kostce pro SŠ
Z české poezie 2. poloviny 20. století Otázky n Kde autor jako svědek zaznamenává okamžik zkázy a degradace člověka? n Kdo vyslovuje názor, že tento svět je jen zdání, svět „jako“? n V jakém vztahu je báseň Znamení moci k La Salettě? n Kdo z básníků současné doby vyjádřil stejný pocit ohrožení? Komu se Zahradníček podobá svým patetickým výrazem a kosmickou vizí?
n Zahradníčkovy a Reynkovy verše představují dvě podoby katolické poezie. Porovnejte, v čem je jejich osobitost a v čem jsou si naopak blízcí.
Jan Zahradníček Čtyři léta (1969) zapamatuj si komorní básně psané ve vězení a v posledních měsících života po návratu na svobodu; hluboká, zpěvná, melancholická lyrika věnovaná manželce, synovi + bolestná vzpomínka na tragicky zemřelé dvě dcery, které ani nepoznal; nejtragičtější období básníkova života; reflexe v mezních existenciálních prožitcích, převládá pocit bolesti, nemilosrdné míjení času, touha po domově, častý motiv lásky a rodinného štěstí; příroda jako symbol svobody a domova; tragický osud pomáhá vést jen křesťanská víra; dokonalost formy
Pozdrav Posílal jsem ti pozdrav po měsíci, jak oknem hleděl na mne skrze mříž. Mezi nás prostřena noc šelestící, na druhém konci okno tvé, kde spíš.
Mezi nás prostřena ta šumná země, zem smrčin, žit a potoků a střech. Tak daleko, jak od tebe je ke mně, i blízko tak, já cítím její dech…
Mezi nás prostřena noc červencová, na dně noci stromy ve vánku. Větev za větví zvěstují si slova, jež domov šeptá dětem do spánku.
Spi, s dětmi spi, ať oddych poskytne ti noc pod čelenkou vlhkých letních hvězd, ta zem, na niž jsme přivedli své děti, jež s tebou si ji budou věčně plést.
I já zde zaslech v nočním šelestění, jako když ve spánku se obracíš. Bylo to bílých rukou zaúpění, či měsíc pohladil mě skrze mříž?
Otázky n Uveďte dva základní motivy básně Pozdrav. Čím je básníkovi rodina, kterými obrazy zachycuje domov?
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179707