11. literatura po II. světové válce
Zimohrádek (1965) nebo Loutky (1970). Samizdatem publikoval Wernisch výbor Zasuté zahrady (1982), po revoluci pak například Doupě latinářů (1992). Petr Kabeš (1941–2005) vstoupil do české literatury sbírkou Čáry na dlani. Jeho poezie – třeba sbírka Skanseny (1977) vycházela samizdatem – nebo v zahraničí – to se týká souborů Odklad krajiny (1970) a Pěší věc (1987). Básník, textař a redaktor Pavel Šrut (1940) stačil během 60. let vydat např. sbírky Noc plná křídel (1964) nebo Červotočivé světlo (1969), další texty byl už nucen uveřejnit samizdatem nebo v zahraničí. Ze surrealismu vycházel ve sbírce Železná neděle (1969) Petr Král (1941). Na přelomu 60. a 70. let emigroval do Francie a sbírky Modré srdce (1975), Éra živých (1980) či Právo na šedivou (1991) už svědčí o jeho definitivním odklonu od původní básnické orientace. Jan Zábrana (1931–1984), který se proslavil také jako překladatel světové literatury, se v 60. letech uvedl básnickými sbírkami Černé ikony (1965), Lynč (1969) ad. Především prózu psal Jiří Gruša (1938). Jeho raná tvorba však sestává z básnických sbírek Torna (1962), Světlá lhůta (1964) a Cvičení mučení (1969). Literát a filozof Rio Preisner (1925–2007) působí od roku 1973 v USA. Tamtéž vydal i své básnické sbírky Odstup (1977) či Královská cesta (1989). Jiří Kuběna (1936) má blízko ke katolicismu. Své básnické umění však prezentoval do revoluce pouze samizdatovou Žízní Hvězdy Jitřní (1966). Podobností s beatnickou poezií se vyznačují básně Václava Hraběte (1940–1965). Všechny autorovy texty byly pod souborným názvem Blues pro bláznivou holku publikovány až v roce 1991. Jiří Žáček (1945) publikuje svou parodickou poezii od 70. let dodnes. K jeho bohaté a stylově pestré tvorbě patří také sbírky Ráno modřejší večera (1970), Anonymní múza (1976), Okurková sezóna (1981) či Papírová růže (1987). Už během 60. let se relativně známým básníkem a písničkářem stal Jiří Suchý (1931). Jeho texty na pomezí básní a písničkových veršů byly publikovány pod názvy Klokočí (1964), Pro kočku (1968) či Růže růžová (1971). K oficiálnímu proudu básníků socialismu 70. a 80. let patřil Ivan Skála, Jiří Taufer či Jan Pilař. V 60. letech se objevila také řada pokusů o změnu v tradičním chápání poezie. Vzniká řada experimentů, v nichž je často grafická a formální stránka důležitější než vlastní obsah či sdělení; experimentální poezie tak podobně jako Apollinairovy kaligramy v mnohém připomíná spíše obrazy ze slov než běžně psané a strukturované básně. Ke konkrétní poezii, jak jsou takové pokusy také někdy zvány, se přiklonil nejen Jiří Kolář ve sbírkách Básně ticha (1994), ale také Josef Hiršal (1920–2003) a Bohumila Grögerová (1921). Výsledkem jejich nejrůznějších manipulací s písmeny, slovy a větami je soubor Job boj (1968) nebo pozdější Preludium (1980) a Mlýn (1981). Dva posledně zmíněné soubory byly publikovány samizdatem. Na jazykové experimenty se v rámci své poezie orientuje Emil Juliš (1920–2006). Jeho sbírka Krajina her (1967) mohla ještě vyjít oficiálně, náklad následující Nové země (1970) byl však zničen. Nová země byla podobně jako třeba Gordická hlava (1989) uveřejněna až po revoluci. Básníci, kteří nevyhovovali vkusu nebo požadavkům kulturní cenzury, byli nuceni publikovat pouze samizdatem, tedy obvykle strojopisně. Publikační zákazy často doplňovaly i postihy v osobním životě. Mnozí literáti byli donuceni ke změně zaměstnání, jiná část autorů odešla do exilu nebo začala publikovat prostřednictvím exilových nakladatelů. Represe a omezení se týkaly i příslušníků Surrealistické skupiny, například básníka, dramatika a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986). Svou poezii soustředil do strojopisných svazků Srdce nebo mrak (1948) a Spojování představ (1958). V exilovém nakladatelství publikoval Effenberger Lov na černého žraloka (1987). Svérázný postoj k absurditě socialismu zaujal ve sbírce nerealizovaných scénářů s všeříkajícím názvem Surovost života a cynismus fantazie (1978 strojopisně).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179696
Čelným představitelem undergroundu byl literát a filozof Egon Bondy (1930–2007). Surrealismu se blíží jeho samizdatem šířené sbírky Totální realismus (1950) a Trapná poezie (1951). Parodií budovatelské poezie 50. let je sbírka Velká kniha (1951). Bondyho básnická tvorba pokračovala v 60. letech rovněž samizdatovou Naivitou (1963) a autobiografickým Kádrovým dotazníkem (1962). Z roku 1974 pochází jeho román Invalidní sourozenci. Filozofické spisy publikoval Egon Bondy pod vlastním jménem Zbyněk Fišer. K undergroundovým literátům patří také Ivan Martin Jirous (1944). Jeho neznámější počin – Magorovy labutí písně – vznikl během Jirousova pobytu ve vězení; uveřejněn byl roku 1986 v Německu.
literatura po II. světové válce
Sdružením nekonvenčních literátů, výtvarníků i hudebníků byl tzv. underground (podzemí). Nacházeli inspiraci zejména v tvorbě příslušníků beat generation, celkově měli blízko také k existencialismu, surrealismu a civilismu. Jejich životním stylem byla společenská revolta a dobrovolná izolace od oficiálních médií. Autoři literárního undergroundu usilovali v duchu tzv. totálního realismu o postižení banalit všedního dne. Ponejvíce publikovali ve vlastní edici Půlnoc.
Nejnovější trendy moderní porevoluční poezie reprezentuje například neodekadentní tvorba J. H. Krchovského (1960) soustředěná do sbírky Noci, po nichž nepřichází ráno (1991). K nejvlivnějším písničkářům éry 60. až 90. let patřil Karel Kryl (1944–1994). Po roce 1968 emigroval do Německa, kde své písňové texty soustředil například do Kníšky Karla Kryla (1972). Exilovým písničkářem byl dočasně i Jaroslav Hutka (1947), na pomezí ilegality vyvíjeli doma svoji činnost Vlastimil Třešňák (1950) a Vladimír Merta (1946). Výše uvedení byli spolu s dalšími folkaři členy sdružení Šafrán. K osobitým písničkářům, kteří tvoří úspěšně dodnes, patří Jan Vodňanský (1941), Petr Skoumal (1938), Jan Burian (1952) nebo Jarek Nohavica (1953).
Próza: Oficiálním a protežovaným žánrem byl po válce budovatelský román. Obvykle jsou v něm líčeny boje jednotlivců či skupin s reakcí, jejich úsilí o kolektivizaci, rozvoj socialismu a nastolení kurzu k lepším zítřkům. Tak je tomu v románech Václava Řezáče Nástup (1951) a Bitva (1954) nebo v Otčenáškově Občanu Brychovi (1955). Oficiální poválečnou prózu reprezentují i ohlasy války, událostí spjatých s koncentračními tábory, holocaustem apod. Příkladem je Němá barikáda (1946) Jana Drdy (1915–1970), Život s hvězdou (1949) Jiří Weila (1900–1959), Romeo, Julie a tma (1958) Jana Otčenáška (1924–1979), Kočár do Vídně (1967) Jana Procházky (1929–1971) nebo Krabice živých (1956) Norberta Frýda (1913–1976). Groteskní, jindy téměř až hororové ladění mají prózy Ladislava Fukse (1923–1994). Skvěle to dokládají díla Pan Theodor Mundstock (1963), Spalovač mrtvol (1967), Myši Natálie Mooshabrové (1970) či Nebožtíci na bále (1972). Arnošt Lustig (1926–2011) vložil válečné zážitky do sbírek próz Noc a naděje (1957) a Dé manty noci (1958) nebo do novely Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964). Dozvuky války jsou patrné i v autobiografickém psychologizujícím románu Jdi za zeleným světlem (1956) Edvarda Valenty (1901– 1978) nebo v prózách Střepiny v trávě (1964), Adelheid (1967) a Zánik samoty Berhof (1973) Vladimíra Körnera (1939). Na realitu koncentračních táborů reagoval útěkem do dob dětství v prózách Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974) Ota Pavel (1930–1973). Egon Hostovský se s válečnou problematikou vypořádal v americkém exilu prózami Nezvěstný (1955), Půlnoční pacient (1958) nebo Všeobecné spiknutí (1960 anglicky). Kromě války bylo častým motivem také věznění. Osudy poválečných vězňů líčí v románech Pravděpodobná tvář (1963) a Studené slunce (1968) Jiří Mucha (1915–1991), stejně jako v částečně autobiografických prózách Horečka (1967), Velký slunovrat (1968) a Motáky nezvěstnému (1978) Karel Pecka (1928–1997). K prózám s vězeňskou tematikou patří i Zeď (1962) Jaroslava Putíka (1923).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179696
11. literatura po II. světové válce
Vedle děl, která se vyjadřovala k současnosti nebo nedávné minulosti, vznikala také díla s historickými náměty. Buď pro snahu vyhnout se eventuálním cenzurním zásahům, nebo pro možnost alegoricky reflektovat dobové problémy pomocí historické látky. Osudy měšťanské rodiny v dobách císařského mocnářství zachytil v pentalogii Sňatky z rozumu (1957), Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963) Vladimír Neff (1909–1983). Události 17. století mapuje pak v románu Tovaryšstvo Ježíšovo (1969) Jiří Šotola. Prozaik a dramatik Oldřich Daněk (1927–2000) kombinuje často historické náměty s detektivním šetřením – tak je tomu třeba v románu Vražda v Olomouci (1972). Miloš Václav Kratochvíl (1904–1988) se ve svých románech Pochodeň (1950) a Mistr Jan (1951) vrací do období husitství. Zpracoval však i období Přemyslovců, třicetiletou válku nebo – jak je tomu třeba v románu Evropa tančila valčík (1974) – I. světovou válku. Životopis Jan Amose Komenského tvoří román Poutník v Amsterdamu (1960) Miroslava Hanuše (1907– 1995). Historickou prózu psal také Norbert Frýd, Vladimír Körner a František Kožík (1909–1997). Z historické tematiky těží i autoři literatury faktu; na rozdíl od historizujícího přístupu se však snaží dávné události rekonstruovat pomocí původních pramenů. Autorem nejzdařilejších děl literatury faktu 60. let Tajemství RKZ (1969) a Záhada Rukopisu královédvorského (1970) je Miroslav Ivanov (1929–1999). Opakem historických próz je vědeckofantastická literatura (sci-fi), která se zaměřuje na líčení utopie nebo budoucnosti, převratných vědeckých vynálezů, mimozemských civilizací apod. Fantastika a nadpřirozeno je vlastní např. prózám Tarzanova smrt (1958) a Einsteinův mozek (1960) Josefa Nesvadby (1926–2005) nebo Bratři černé planety (1969) Ludvíka Součka (1926–1978). Ke střední generaci domácích autorů sci-fi patří Ondřej Neff (1945). Je například autorem románu Zepelín na Měsíci (1990). Detektivním prózám se kromě Jana Zábrany, Josefa Škvoreckého a Václava Erbena (1930–2003) věnoval Jiří Marek (1914–1994). Známá je jeho trilogie Panoptikum slavných kriminálních případů (1968), Panoptikum hříšných lidí (1971) a Panoptikum Města pražského (1979). Autorem čtenářsky vděčných humoristických próz byl Miroslav Horníček (1918–2003); k tomuto populárnímu žánru patří i Černí baroni (1969) Miroslava Švandrlíka (1932–2009) a hojně filmované prózy Miroslava Skály (1924–1989). Adaptace – přepracování literárního díla (např. zkrácení) za účelem jeho přiblížení jinému okruhu čtenářů, než kterému je původní dílo určeno (například úprava románů pro dětské čtenáře) nebo úprava pro užití ve filmu, v rozhlase apod.
Společenské události 50. a 60. let se staly předmětem zájmu hned několika generačně spřízněných autorů. K největším českým vypravěčům patřil Bohumil Hrabal (1914–1997). Jeho bohaté prozaické dílo bylo ovlivněno surrealismem, existencialismem i poetikou Skupiny 42. Vyprávění ve svých knihách Hrabal často svěřuje svérázným, skvěle prokresleným figurkám. Tak je tomu v knihách Perličky na dně (1963), Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) či Ostře sledované vlaky (1965). Díky filmovým adaptacím jsou pak známé další Hrabalovy texty: Postřižiny (1970), Něžný barbar (1974), Slavnosti sněženek (1975) nebo Příliš hlučná samota (1977). V 70. letech vycházela Hrabalova díla samizdatem.
Inteligentně odvyprávěné jsou rovněž novely a romány Soukromá vichřice (1966), Katapult (1967), Milenci a vrazi (1969) nebo Muka obraznosti (1980) Vladimíra Párala (1932). Také Páralovy texty se stávají častou předlohou filmových scénářů. Životní ironie až cynismus je vlastní hrdinům románu Žert (1967) i postavám povídkových cyklů Směšné lásky (1965), Druhý sešit směšných lásek (1965) a Třetí sešit směšných lásek (1968) Milana Kundery (1929). Po odchodu do Francie si Kundera vydobyl svou proslulost postmodernistickými romány Nesnesitelná lehkost bytí (1985) a Nesmrtelnost (1990). Ve své prvotině Zbabělci (1958) se Josef Škvorecký (1924) vypořádával s válečnými událostmi. Další různorodé společenské a historické, radostné i méně radostné události pak líčí v exilových prózách Tankový prapor (1971), Mirákl (1972), Prima sezóna (1975) a Příběh inženýra lidských duší (1977). Škvorecký je rovněž autorem detektivních próz o kriminálních případech poručíka Borůvky.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179696