„Ta bude zase nafoukaná…“ A ticho, jen výskání dětí, pleskání těl o hladinu. Slunce praží… …Stojí připoutaná u kůlu, hranice je plná suchého dřeva, zarovnaná pečlivě až k vrcholu – co chvíli ji už ten jednooký kaprál zapálí – a pak jen oheň. Zadívá se do dálky, kam jen dohlédne, nikdo. Žádná pomoc. Žádná naděje. Zbývá jen povzdech a čekání na strašlivou smrt. Cítí strach? Ne, jen srdce jí bije. A už hranice hoří, cítí dým, horko, příšerné horko. Jakoby z povzdálí slyší otázku. Neodpovídá. Jen hrdě zvedá hlavu. Svého Joffreye nikdy nezradí – i když na ni jistě zapomněl. A vtom se ozývá všude hluk, Joffrey seskakuje z koně, přesekává pouta a oba pak rychle nasedají… „Martino, to je hodin – já mám být v šest doma!“ zděšený hlas Jany ji vrací do reality. Anick i Martina sedí a mžourají. „Tak jdem.“ A je večer, další den prázdnin je u konce. Anick si lehá a zavírá oči. Těžko však usnout. Horký a suchý vzduch pronikl i do kamenných zdí jejího pokoje. Cosi elektrizujícího, jakési napětí bylo ve vzduchu. Anick věděla, co to znamená. Blíží se mistral, chladný vítr od moře, který skoro týden bude vanout a ohýbat cypřiše a pinie, bude ulamovat větve platanů a podrážet nohy chodcům. Až jako v polospánku, kolem půlnoci, slyší zaklepání na dveře a pak někdo vchází dovnitř. Slyšela, jak její rodiče s někým hovoří, jenom úlomky vět, tichá slova. „…jeli jsme na Saint-Tropez… to víte, silnice a ta rychlost… kamion vjel do protisměru… už se nedalo nic dělat… ne, mně se nic nestalo, připoutal jsem se… ale ona je tu v nemocnici… ano…prý to bude dost těžká operace… říkali… V hotelu už neměli místo… nezlobte se…“ „Ani v nejmenším, jsme moc rádi, že vám můžeme nějak pomoci, samozřejmě, nějak to zařídíme,“ hovořil tiše otec. „Vedle v pokoji je volné lůžko, je tam naše dcera Anick, kdyby vám to nevadilo, ona už stejně dávno spí. Snad vám to nebude vadit, ale to víte, u nás je to malé.“ Anick ještě pevněji zavřela oči. Postřehla jen pramínek světla, jak se otevřely dveře, a siluety tří postav. Tiše prošli kolem ní až k protější zdi, matka odestlala a pak s otcem odešla. Anick tlouklo srdce až v hrdle. Co když ji ten neznámý člověk v noci zabije? Proč ho vůbec pouštěli dovnitř? Proč musí tolik trpět? Proč tu nikde není Joffrey de Peyrac, aby ji zachránil… Slunce ji zašimralo na víčkách. Otevřela oči. Pomalu si všechno uvědomovala. Pootočila hlavu. Sousední postel byla už prázdná. Vyskočila a běžela do 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179690
kuchyně. Skoro deset! Musím pro vejce a pro mléko… Na stole leží veliká, jako pohled barevná fotografie. Zatajil se jí dech… Pro Anick, mou mladou přítelkyni… a podpis Joffrey de Peyrac. Rychle, až praskaly ve švech, přetáhla si přes hlavu letní šaty a seběhla na ulici. Zastavila se až u stánku místních novin. Hned na první stránce byla jeho fotografie a krátký článek. „Robert Hossein, známý filmový herec, měl včera ve večerních hodinách autohavárii na státní silnici RN7 z Paříže. Jeho partnerka, která řídila, byla vážně zraněna a byla přijata do tarasconské nemocnice. On sám vyvázl bez zranění.“ Nic víc. Jen Anick stojí se skloněnou hlavou, tiskne k sobě fotografii a vůbec jí nevadí, že ji mistral žene do tváře oblak prachu. Je totiž Angelika, markýza andělů.
Jean Lefebvre …Ač sám člověk velice bystrý, hraje převážně přihlouplé role. Poznali jsme se, to už je víc jak dvacet let, v jednom pařížském divadle, kde hrál ve hře Valentina Katajeva „Chci vidět Mjusova“. Byl to koncert hereckých gagů. Když jsem mu prozradil, že nejsem novinář, ale psychiatr, tak mi řekl, že to představení musím vidět, protože je to úplný blázinec. Od té doby, kdykoli jsem přijel do Paříže, jsem se za ním byl podívat. A věřte nevěřte, že všechny ženy, které se vedle něho pohybovaly, patřily k nejluxusnějším kráskám. „Hrajete raději divadlo nebo ve filmu?“ ptal jsem se ho. „Když natáčím nějaký film, většinou se těším na divadelní roli a naopak. Myslím, že i filmový herec potřebuje kontakt s divákem, potřebuje pracovat na sobě a opravovat, co vyznívá falešně.“ „Hrál jste hodně s Louisem de Funésem, což byl člověk rtuťovitý a impulzivní. Máte rád způsob jeho humoru?“ „Mám, ostatně filmy, které jsme natočili společně, měly u diváků vždyc ky ohlas, myslím hlavně všechny díly Četníků. Já nemám tu jeho věčnou vi talitu. Říkají o mně, že můj humor je trochu smutný. Ale to myslím nevadí, divák potřebuje, aby se střídaly emoce, smích i pláč. Mnohem víc sympati zujete s ušlápnutým človíčkem – to uměl především Chaplin.“ „Stal jste se dnes v podstatě komikem číslo jedna. Máte rád filmové role na tělo?“ „Máte pravdu, jakmile si lidé zvyknou na určitý typ, množí se případy, kdy se herec šablonovitě obsazuje do rolí, které jsou si svým způsobem po 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179690
dobné. Hraju většinou přihlouplé a pomalu chápající, což je vždycky příjem nější než předstírat jiskřivou inteligenci.“ „Všechny tři díly „Sedmé roty“ vyvolávají v sále salvy smíchu. Jsou v tom i vaše osobní zkušenosti?“ „Jistě. Abyste skutečně vše pochopil, musel byste znát do hloubky menta litu Francouzů. Myslím, že Robertovi Lamoureuxovi se scénář podařil, pro tože ukázal válku, jak jsme ji zažili, a přitom do ní vložil svůj smysl pro leg raci. Druhá světová válka vlastně může za to, že jsem se dal k divadlu. Já vím, že na to nevypadám, ale já jsem v mládí byl vzorem všem studentům. Narodil jsem se na severu ve Valenciennes, a dokonce jsem odmaturoval, vážně. Pak jsem začal studovat farmacii, protože naše rodina byla vždycky seriózní a vážená. Jenže přišla válka, já jsem narukoval a na lékárnu jsem úplně zapomněl. Naštěstí pro nemocné! Po válce jsem nesměle prohlásil, že bych chtěl jít k divadlu, a to byla pohroma. Pro moje rodiče byla přijatelná jedině opera. Co se dalo dělat, tak jsem šel na konzervatoř, nejdřív v Lille a pak v Paříži. Ale tady už jsem se dostal k divadlu. Víte, že jsem zpíval v La zebníku sevillském?“ „Slyšel jsem, že jste za války málem přišel o život?“ ptám se. „Opravdu. Když začala světová válka, byl jsem hubeňour, který chtěl za chránit svět, a šel jsem do armády. A dostal jsem se do zajetí i s mým kama rádem Andrejem. Koncentrační tábor blízko Vierzonu, tam byli s námi i Se negalští střelci, kteří bojovali na straně Francie a dostali se také do zajetí. Zažil jsem tam šoky, které se mohou stát asi jen mně. Představte si, pocho dovali jsme jednou a vtom kousek vedle mne jeden Senegalec vytáhl odně kud dlouhý nůž a pak zručně a přesně usekl jedním tahem hlavu Němci, který nás hlídal! A ten Němec pochodoval ještě kousek dál bez hlavy, jenom zalitý krví. Praštil jsem sebou o zem a to mě zachránilo, protože ostatní stráže zděšením všechno, co vyčnívalo, zběsile postřílely! Denně nás kontrolovali na barácích, museli jsme ležet na břiše, aby nás lépe spočítali a nemohli jsme švindlovat. Němci se na konci války chovali jako šílení, budili nás i ve tři v noci. Tenkrát v říjnu zjistili, že zase chybí čty ři muži. Vyhlásili stanné právo a všechny nás vyhnali do mrazivé noci, vy svlečené do půl těla, ruce svázané za zády… A nějaký důstojník nám ozná mil, že všichni z našeho bloku budou pro výstrahu zastřeleni. Bylo nás šestnáct. Dovedete si představit, co jsme prožívali? Žádný režisér by něco takového neuměl zinscenovat. V pět ráno jsme de filovali před celým táborem, aby nás všichni dobře viděli. A pak to přišlo, seřadili nás a postavili ke zdi. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179690