České dějiny od r. 1918
53. Znárodnění Znárodnění proběhlo v Československu ve dvou základních etapách v prvních pěti letech po skončení 2. světové války. Na základě dekretu prezidenta republiky z 24. 10. 1945 byly znárodněny doly, banky, pojišťovny, průmyslové podniky s více než 500 zaměstnanci a potravinářské podniky s více než 150 zaměstnanci. Znárodnění podléhalo přes 3 000 podniků. Znárodněny byly 2/3 veškerého československého průmyslu. Došlo ke znárodnění veškerého zbrojního, energetického a metalurgického a většiny chemického a spotřebního průmyslu. Ze znárodněných závodů vznikaly národní podniky. Po únoru 1948 přistoupili komunisté k další etapě znárodnění. 28. 4. 1948 se dotklo znárodnění velkoobchodu, stavebnictví, zahraničního obchodu a podniků s více než 50 pracovníky. 5. 5. 1948 došlo ke znárodnění polygrafického průmyslu, cestovních kanceláří, lázní atd. Zbývající soukromý sektor, již beztak poměrně malý, byl soustavně omezován. Do konce 50. let přestal v Československu soukromý sektor existovat zcela. Druhá etapa znárodnění byla zrušena restitučními zákony v letech 1990–1992.
54. Hradecký program Hradecký program byl programem zemědělské politiky, který vyhlásil ministr zemědělství Ďuriš (KSČ) 4. 4. 1947. Heslem programu bylo „Půda patří těm, kdo na ní pracují.“ Program žádal vyvlastnění půdy nad 50 ha, patří-li jedné rodině, resp. i menší rozlohy, pokud na ní vlastník sám nepracuje. Dále požadoval vznik národního pojištění pro rolníky, zavedení jednotné zemědělské daně. Kromě toho měl zmizet rozdíl mezi cenami zemědělských a průmyslových výrobků. Program narazil na rozhodný odpor demokratických stran. Komunistům se ale díky němu podařilo získat větší vliv mezi zemědělci. 55. Československo a Marshallův plán Marshallův plán byl plánem pomoci a hospodářské obnovy válkou zničených zemí. Byl pojmenován podle amerického státního tajemníka Marshalla, který jej představil v červnu 1947. První reakce Moskvy byla pozitivní, což přesvědčilo československé komunisty reagovat obdobně. Ve finále se však Sovětský svaz postavil proti Marshallově plánu. SSSR totiž nechtěl nechat nikoho nahlédnout do svého hospodaření, což bylo základní podmínkou pro poskytnutí pomoci. 2. 7. 1947 jej tedy odmítl jako vměšování se do vnitřních záležitostí země. Československá vláda se zprvu nestavěla k Marshallově plánu absolutně odmítavě. Přesto raději vyslala do Moskvy delegaci, vedenou Gottwaldem, aby vysondovala sovětské stanovisko. Stalinovo stanovisko bylo jednoznačné: je třeba říci rázné 98 \ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179686
České dějiny od r. 1918
ne. Vláda tak byla donucena přehodnotit „svůj“ názor. Svědčí o tom i rozladění ministra Masaryka, který se po návratu nechal slyšet, že letěl do Moskvy jako ministr svobodného státu a vrátil se jako Stalinův pacholek.
56. Únor 1948 „Únor 1948“ je vžité označení pro politický převrat, jímž se k moci dostala Komunistická strana Československa (KSČ). Komunisté od roku 1947 stupňovali tlak na vládu, činnost Národní fronty byla prakticky nemožná. KSČ se zcela řídila instrukcemi Moskvy, přičemž jednoznačným cílem Stalina bylo vytvořit si z Československa oddaný satelit. Komunisté na základě moskevských požadavků vyostřovali ve vládě situaci – ta se dostala až na pokraj krize. Předmětem hlavních sporů ve vládě byly poměry v Bezpečnosti – nekomunističtí ministři oprávněně kritizovali, že se vedení Bezpečnosti dostalo pod přímou kontrolu komunistů. Zejména přesuny ve velitelském sboru zajistily, že komunisté ovládali vedení Bezpečnosti v hlavním městě. Vláda 13. 2. 1948 rozhodla, že přesuny ve funkcích musí být neprodleně zastaveny. Ministr vnitra V. Nosek (KSČ) neuposlechl, proto nekomunističtí ministři (resp. ministři z Čs. strany nár. soc., Čs. strany lidové a Demokratické strany) pohrozili demisí. Jejich kroky však nebyly dostatečně zkoordinovány. Příliš se spoléhali na pomoc prezidenta Beneše. Komunisté byli naopak skvěle organizováni a své naděje vkládali do schopnosti rychle mobilizovat masy. Když ministr Nosek nesplnil, co po něm bylo požadováno, podali ministři 3 nekomunistických stran demisi (20. 2. 1948). Sociálnědemokratičtí ministři se k demisi nepřipojili, a proto nepadla celá vláda. Komunisté tento vývoj očekávali, proto jím nebyli zaskočeni. Požadovali, aby prezident Beneš demisi přijal a vládu doplnil, pochopitelně podle jejich představ. Na podporu komunistických požadavků byly svolány masové manifestace a zakládány akční výbory Národní fronty. 24. 2. 1948 došlo dokonce k jednohodinové generální stávce, rovněž na podporu komunistů. Prezident Beneš, do něhož demokraté vkládali veškeré naděje, byl už příliš slabý. Pochopitelně mohl demisi odmítnout, mohl jmenovat úřednickou vládu, vypsat předčasné volby. Nic z toho však neudělal. 25. 2. 1948 Beneš demisi ministrů přijal. Na základě návrhu komunistů pak doplnil vládu. Komunisté slavili své velké vítězství. 57. Důsledky února 1948 – situace v Československu po únorovém puči Československo se po únorovém převratu dostalo do sovětské sféry vlivu. Společnost se de facto rozdělila na „vítěze“ a „poražené“. Bezprostředně po převzetí moci začali komunisté pronásledovat své polické odpůrce, proběhly první čistky, první politické perzekuce (zbavování funkcí apod.). Ve společnosti začal panovat všudypřítomný strach. Veřejnost se ještě odvážila k několika protestním / 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179686
České dějiny od r. 1918
akcím proti režimu, jakými byl například sokolský slet (červen 1948) či pohřeb exprezidenta Beneše (8. 9. 1948). Došlo k celkovému úpadku politické kultury Československa. Národní fronta zcela podlehla komunistickému monopolu moci, její usnesení se stala závaznými. Občanská společnost byla zcela umrtvena a zničena. Sdělovací prostředky se staly bezpodmínečným nástrojem vlády a její propagandy. Katolická církev odmítla vyhlásit loajalitu k režimu, jak po ní žádala komunisty ovládaná vláda. Na jaře 1949 došlo ve vládní politice k obratu: vyhlásila církvi nesmiřitelný boj, snažila se ji rozvrátit a zničit perzekucemi. Podle zákonů z října 1949 se církev stala podřízenou státu, zanikl církevní tisk, rušily se kláštery, biskupové byli izolováni. Řada církevních hodnostářů (od nejnižších po nevyšší) se stala obětí perzekucí. 30. 5. 1948 proběhly parlamentní volby, a to sice na bázi jednotné kandidátky Národní fronty. Volby byly nedemokratické, probíhaly v atmosféře strachu a zastrašování. Ve finále byly upravovány volební výsledky. Zvolený parlament se stal loutkou v rukou KSČ, jež si přivlastnila jeho vedení. Parlament pouze schvaloval politická rozhodnutí, jež byla učiněna mimo něj. Nemohl ani kontrolovat výkonnou moc. Komunistická strana schvalovala dokonce i celé projevy jednotlivých poslanců. Parlament se stal naprosto nevýznamnou a bezmocnou institucí postrádající jakoukoliv autoritu. Podobný úpadek autority zaznamenala i vláda, jejíž rozhodnutí byla taktéž závislá na rozhodnutích KSČ. Komunistické straně, resp. jejímu vedení, byla vláda odpovědna. Po Gottwaldově zvolení prezidentem (14. 6. 1948) nastoupil do čela vlády dosavadní šéf odborů A. Zápotocký. Bezpečnost byla beze zbytku ovládána komunistickou stranou, nedodržovala žádné zákony a stala se z ní samostatná mocenská síla. Armáda byla organizována tak, aby vyhovovala potřebám SSSR. Kromě pravidelné armády a Bezpečnosti působily v Československu ještě Lidové milice. Velmi závažným důsledkem únorových událostí byla absolutní likvidace nezávislosti soudů. Právo bylo užíváno jako nástroj vládnutí, zcela v duchu stalinistické koncepce. Byly zřizovány tábory nucených prací, do nichž byli (často bez soudu) umísťováni režimu nepohodlní lidé.
58. Komunistická strana Československa (KSČ) KSČ byla založena v květnu 1921. Členskou základnu tvořili především lidé, kteří ke komunistům přešli odštěpením od sociálních demokratů. KSČ se bezprostředně po svém vzniku stala členkou Komunistické internacionály (KI), jež de facto řídila její politiku – českoslovenští komunisté se přihlásili k mezinárodnímu komunistickému hnutí. Prvním předsedou KSČ se stal V. Šturc, brzy byl však 100 \ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179686