„To nevím. Šéf strašně zuřil. Jaroša okamžitě vyhodil a od té doby furt dělá ty přepadový kontroly. Už nám z toho s klukama hrabe. Ani si nemůžem jít dát jedno cigárko, protože jednou nás šéf takhle vyhmátl a strašně nás zprcal.“ Pokýval hlavou, naposledy potáhl a hodil nedopalek do křoví před domem. „Jojo,“ dodal filozoficky. „No ale v dnešní době je lepší šéfy nedráždit a být rád, že máme dobrej džob, že jo.“ „Takže váš pan šéf teda kontroluje, jestli někdo neprodává studentům drogy?“ „Šéf říkal, že to by spíš snesl, kdyby nás v práci našel vožralý než tohle. Sice se s tím nepárá, ale — že jo? — v tomhle má recht.“ „Víte, co je s tím Jarošem teď?“ „To ne, šéfe. Od týpků jako on je lepší se držet dál. Šéf ho vyhodil a pak už jsem o něm neslyšel.“ Baran chvíli přemýšlel. Bartoň tlustými prsty hrábl do kapsy bundy a vytáhl krabičku cigaret. Pak se zarazil. „Budete chtít ještě něco, šéfe? Jestli si mám dát ještě jednu. Jinak mně je kosa. Ale musím kouřit venku, ta moja štěká jak hyena, když si zapálím doma.“ „Už je to asi všechno. Když tak vím, kde vás najdu.“ „Jasně, šéfe.“ Bartoň strčil pomačkanou krabičku zpátky do kapsy. „Jsem buď doma, nebo v práci, že jo. Dřív jsem taky chodil na jedno, ale jednak to vadilo té mojí a jednak šéf kontroloval, jestli to z nás netáhne, a já nechcu mět trable. Je to dobrá práce, i když vobčas buzerace.“ „Díky,“ řekl Baran. „Není zač, šéfe,“ odpověděl bodře Bartoň a zašel do domu. Pomalu vyšel do mezipatra, z okna se ujistil, že ten policajt už nasedl do auta, pak z kapsy tepláků vytáhl mobil a nahlásil, že je úkol splněn. Baran zadal do navigace druhou adresu, tentokrát až na Nový Svět, ale pak se rozhodl, že také uskuteční jeden telefonní hovor. Vyštrachal z kapsy kabátu vizitku a vyťukal do mobilu číslo. Nejprve bylo obsazeno, ale pak se volaný ozval. modré stíny
/98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179318
„Tady kapitán Baran, dneska jsme spolu už mluvili.“ „Samozřejmě si pamatuji,“ odpověděl volaný. „Pane Mitnere, proč jste mi neřekl o vašem bývalém zaměstnanci jménem Jaroš?“
XVI. Dvoupokojový staromládenecký příbytek docenta Chalupy v úřednickém činžáku z padesátých let. Na asi padesáti pěti čtverečních metrech v něm o životní prostor bojovaly knihy (bratrovražedná válka mezi knihami vázanými a brožovanými, kapesními a velkoformátovými, českými a cizojazyčnými, odbornými a beletrií, přečtenými a těmi nikdy neotevřenými) s papíry, složkami, šanony i banálními věcmi každodenního použití, jež však byly oproti předmětům z papíru ve zdrcujícím početním oslabení. V ložnici se mezi knihovnami vyděšeně tísnila jediná šatní skříň s přikrčeným prádelníkem po boku. Jinak veškerý prostor opanovaly knihy — v knihovnách, na knihovnách, v policích, na konferen čním stolku v obývacím pokoji, na psacím stole i pod ním, v nestabilně vyhlížejících sloupcích na zemi. Obývací pokoj lemovaly knihovny ze tří stran s třemi výseky: pro dveře do předsíně, pro dveře do ložnice a nejmenší pro televizi. Edelweissovi se ani nechtělo věřit, jak se tak kolem sebe rozhlížel, že si ji Chalupa vůbec kdy zapnul. Knihoven prostá byla jen čelní stěna s oknem a balkonovými dveřmi. Pod okno si Chalupa hned k ústřednímu topení postavil psací stůl. Inventář ještě doplňoval miniaturní konferenční stolek uprostřed pokoje se dvěma starobyle vypadajícími křesílky. Knihy expandovaly i do předsíně, a dokonce i do chodbičky ke kuchyni se podařilo vpasovat tři poličky, rafinovaně umístěné tak, aby na ně průměrně vysoký čtenář dosáhl, ale současně si o jejich hrany nerozbil hlavu. Široká manželská postel se tak část druhá /99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179318
jevila jako projev rozmařilého plýtvání místem. Zabírala skoro třetinu ložnice jako vzpomínka na lepší časy, jako doklad, že i učenec má svou lidskou stránku, jako projev marnotratné slabosti askety. Už při odemykání poznali, že mezi odchodem zesnulého majitele bytu a jejich příchodem byt navštívil ještě někdo další. Nevítaný návštěvník vchodové dveře jen zaklapl, Chalupovy nepotřebné a osiřelé klíče (Termerova pozitivní identifikace) vrah lehkomyslně odhodil na šedý koberec předsíně. V pokoji i v ložnici vrah něco hledal: vysypané zásuvky stolu, rozházené papíry, v ložnici vyvrhlé vnitřnosti komody, desítky knih nazdařbůh barbarsky vyházené z knihoven — ležely na zemi, pokrčené, s naraženými rohy, v mnoha případech pádem vytržené z vazby. Ten, kdo tu něco hledal, to nakonec zřejmě našel, nebo to v té monstrózní záplavě papíru vzdal. Ale i tak dokázal udělat takovou spoušť, že se Edelweiss s Termerem báli v pokoji pohnout, aby nepošlapali některý z listů s poznámkami, výpisky, koncepty či nejrůznějšími xerokopiemi. „Dokázal byste odhadnout, jestli něco chybí?“ zeptal se Edel weiss Termera, jak tak stáli na prahu obývacího pokoje. „Můžu dovnitř?“ Edelweiss přitakal. Termer se v pokoji rozhlížel, očima švenkoval po knihovně a papírech na zemi. „Tolik knih pohromadě jsem teda ještě u nikoho doma neviděl,“ poznamenal Edelweiss. „Ondřej byl sběratel. Můžu ke stolu?“ Edelweiss opět souhlasil a Termer začal zkoumat obsah vysypaných zásuvek. Edelweiss si se zájmem prohlížel knihovnu. „Jsem slyšel, že na včerejšek máte alibi,“ prohodil. Lukáš Termer ustal a otočil se k Edelweissovi. Ten si však dál zády k němu prohlížel hřbety knih. „Nebojte se,“ pokračoval, jako by tušil, co chce Termer říct, „ani já ani moje šéfová nemáme potřebu to jakkoliv šířit dál. Kristýna je moje kamarádka a kolegyně a já vím, že spolu chodíte už dlouho.“ modré stíny
/100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179318