98
slepá mapa
z nich zeptal: „Slečno Dvořáková, můžeme jít na chvíli dál? Musíme vám položit několik otázek.“ Alžběta ustoupila, aby mohli vejít dovnitř, a rukou ukázala ke dveřím kuchyně. „Prosím, posaďte se. Co se děje?“ Četníci zůstali stát. „Znáte pana Hanse Hermanna?“ „Hanse? Stalo se mu něco? Je v pořádku?“ Alžbětě se roztřásly nohy a musela se posadit. „Kdy jste ho viděla naposledy?“ „V sobotu večer. V neděli odjel na pár dní za bratrem do Prahy.“ Alžběta se skoro rozplakala. Proč jí neřeknou, co se stalo? Je to tak vážné? „Máme důvodné podezření, tedy spíš jistotu, že pan Hermann i jeho bratr odjeli do Německa. Věděla jste, že mají něco takového v úmyslu?“ „Cože?“ Alžběta na ně nechápavě zírala. „Proč by něco takového dělali?“ „Pan Hermann se před vámi nikdy nezmínil, že mají s bratrem v úmyslu vstoupit do německé armády?“ Alžběta ze sebe nedokázala vypravit jediné slovo. „Slečno Dvořáková, přijďte dnes odpoledne na stanici, abychom mohli sepsat vaši výpověď. Kdybyste si na něco vzpomněla nebo dostala od pana Hermanna zprávu, je vaší povinností dát nám vědět.“ Muži se obrátili a vyšli ze dveří. Boženka za nimi zavřela a vrátila se do kuchyně. Alžběta stále seděla za stolem. Neplakala, jen se upřeně dívala před sebe. „Alžběto…“ oslovila ji Boženka. Sestra k ní zvedla pohled. „Já tomu nerozumím,“ řekla potichu. „Vůbec tomu nerozumím…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179317
99
část první
Najednou se rychle zvedla, v chodbě přes sebe přehodila zimní kabát, nazula boty a přes rameno zavolala na mladší sestru: „Musím k Hansovým rodičům. Určitě se to vysvětlí.“ Rozběhla se po kluzké dlažbě k náměstí. Nohy se jí smekaly a několikrát málem spadla. Najednou si vzpomněla, kolikrát už tudy zoufale běžela do města pro doktora Bergera, když maminka dostala záchvat kašle, připomněla si prohlubující se bezmoc v maminčině pohledu a její smutný konec. Do očí se jí pomalu začaly drát slzy. Přesvědčení, že Hansův útěk je jen nedorozumění, ji začínalo opouštět a Alžbětin běh se změnil v chůzi. Čím víc se přibližovala k cíli své cesty, tím více zpomalovala, a když konečně došla na dohled lékárny, měla pocit, jako kdyby každým krokem musela překonávat odpudivou sílu. Na schodech lékárny si osušila slzy, které jí stékaly po tvářích, a stiskla kliku. Dveře byly zamčené. Zoufale se do nich opřela, ale bylo to zbytečné, a v tu chvíli Alžběta s jistotou pochopila, že četníci měli pravdu. Obešla dům a zazvonila u soukromého vchodu do bytu. Tentokrát se dveře skoro ihned otevřely a posluhovačka, která pracovala u Hermannových každé dopoledne, ji uvedla do obývacího pokoje. Paní Hermannová vyšla Alžbětě naproti. Tváře měla vpadlé, rýhy v obličeji se jí prohloubily a vždycky upravené vlasy si stáhla do jednoduchého prošedivělého copu. Šťastná žena s červenými střevíčky se během chvíle změnila v hromádku nervů bojící se, jakou ránu přinese další hodina. Chytila dívku za obě ruce a vzlykla: „Promiň. Já jsem neměla ani tušení...“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179317
100
slepá mapa
Alžběta se posadila na kraj křesla. „Proč to udělal? Vždyť jsme spolu byli skoro každý den. Myslela jsem, že mě má rád.“ „Má tě rád, Alžběto, s láskou to nemá vůbec nic společného. Dokonce si myslím, že to nemá nic společného ani s politikou. Hans prostě jen touží po dobrodružství a myslí si, že ho v armádě zažije.“ Paní Hermannová se znovu rozvzlykala. „Věděla jsem, že není se svým životem spokojený. Neměli jsme ho nutit, aby převzal lékárnu. Nikdy po tom netoužil, ale tatínek...“ Stažené hrdlo už jí nedovolilo pokračovat. „Kde je pan lékárník? Snad ho nezatkli četníci?“ „Ne, ne. Je ve svém pokoji. Když nám to přišli říct, dostal srdeční záchvat. Doktor říká, že to je jen lehká slabost a že si musí pár dní odpočinout.“ Paní Hermannová se vysmrkala. „Žijeme tady celý život a tatínka se moc dotklo, že chlapci odešli. Říká… že nás zradili. Ale já vím, že oni to tak nechápou. Moc se o ně bojím. Nemají ani tušení, co je to válka.“ „Vždyť žádná válka není,“ namítla Alžběta. „Ale bude, bude. Hitler si vzal Porýní a chce všechna území, na kterých žijí Němci, a žádný stát mu je přece nedá dobrovolně. Češi se mu postaví, a bude válka.“ „Ale Hans a Rudi se tady narodili!“ „Narodili se tady, ale cítí se být Němci.“ Alžběta se vyděsila: „O ničem takovém se mnou Hans nikdy nemluvil.“ „Asi věděl, že bys s ním nesouhlasila. Ale to neznamená, že tě nemá rád. Myslím, že kdyby nebylo tebe, odešel by už dávno. Ve svém pokoji nechal dva dopisy. Jeden
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179317