„Z toho nemáme radost,“ řekl muž za stolem. „Za celou dobu, co tady pracuji, jsme tu nikdy neměli s policií co do činění.“ Wallandera okamžitě popudila mužova utrápenost. Ze Švédska se stala země, kde lidem víc než cokoliv jiného vadí, že je někdo vyrušuje. Nic není tak svaté jako zažité zvyky. „S tím nic nenaděláte,“ konstatoval Wallander a vytáhl papíry, které vypsala Anette Brolinová. Muž si papíry pečlivě pročetl. „Je to nutné?“ zeptal se potom. „Smyslem bankovní schránky je, aby byl obsah utajen před pohledem zvenčí.“ „Je to nutné,“ řekl Wallander. „A nemám čas celý den.“ Muž si povzdechl a vstal od stolu. Wallander si uvědomil, že ten muž se na návštěvu policie v bance připravil. Prošli zamřížovanými dveřmi a vešli do trezoru. Schránka Johannese Lövgrena byla ve spodním rohu. Wallander odemkl, vytáhl zásuvku a položil ji na stůl. Potom otevřel víko a procházel si obsah. Bylo tam několik dokladů o užívání hrobu a zápisů do pozemkové knihy ohledně statku v Lenarpu. Potom ještě pár starých fotografií a vybledlá obálka se starými známkami. To bylo všechno. Nic, pomyslel si. Nic z toho, v co jsem doufal. Bankovní úředník stál vedle něj a pozoroval ho. Wallander si poznamenal čísla v katastrálním území a jména držitelů smluv o nájmu hrobu. Potom schránku zavřel. „To je všechno?“ zeptal se úředník. „Prozatím,“ odpověděl Wallander. „Teď bych se rád podíval na jeho účty, které měl u vás v bance otevřené.“ Cestou z trezoru ho napadla jedna věc. „Měl dispoziční právo k téhle schránce ještě někdo jiný?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděl úředník. „Víte, jestli v poslední době tu schránku otevřel?“ zeptal se.
98
henning mankell Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179308
„Díval jsem se do evidence návštěv,“ odpověděl muž. „Muselo to být před mnoha lety, co tam byl naposled.“ Když se vrátili do haly, sedlák tam pořád ještě stál a lamentoval. Teď se pustil do výkladu o klesajících cenách obilovin. „Všechny údaje mám v kanceláři,“ řekl muž. Wallander se posadil k jeho psacímu stolu a prošel si dvě hustě popsané stránky výpisů. Johannes Lövgren měl čtyři konta. Na dvou byla uvedena jako spolumajitelka Maria Lövgrenová a dohromady na nich bylo devadesát tisíc korun. Na žádném z nich nebyl už dlouhou dobu žádný pohyb. Právě v těchto dnech byly připsány úroky. Třetí konto byl pozůstatek z doby, kdy byl Johannes Lövgren aktivní farmář. Tam byl zůstatek sto třicet dvě koruny devadesát sedm öre. A pak zbývalo poslední konto. Na něm byl uložen téměř mi lion. Maria Lövgrenová nebyla uvedena jako spolumajitelka. Prvního ledna byly připsány úroky přes devadesát tisíc. Čtvrtého ledna vybral Johannes Lövgren dvacet sedm tisíc korun. Wallander se podíval na muže naproti za stolem. „Jak dlouho do minulosti můžete sledovat tohle konto?“ „V podstatě deset let zpátky. Ale dá to práci, samozřejmě. Musíme to vyhledat ve starších záznamech.“ „Začněte loňským rokem. Chtěl bych vidět všechny pohyby na tomhle kontě za rok osmdesát devět.“ Úředník vstal a odešel. Wallander si prohlížel druhý papír. Dokazoval, že Johannes Lövgren má uloženo téměř sedm set tisíc v různých fondech, které banka spravuje. Až sem vyprávění Larse Herdina souhlasí, pomyslel si. Vzpomněl si na rozhovor s Nyströmem, který se dušoval, že jeho soused žádné peníze nemá. Jak málo toho člověk o svých sousedech ví, pomyslel si. Asi za pět minut se bankovní úředník vrátil zpátky z haly. Podal Wallanderovi další výpis.
99
vrazi bez tváře Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179308
Natřikrát v minulém roce vybral Johannes Lövgren celkovou sumu sedmdesát osm tisíc. Výběry provedl v lednu, červenci a září. „Můžu si ty papíry nechat?“ zeptal se Wallander. Muž přikývl. „Rád bych mluvil s pokladní, která dávala Lövgrenovi peníze naposledy,“ požádal. „To byla Britta-Lena Bodénová,“ řekl úředník. „Dojdu pro ni.“ Žena, která přišla do kanceláře, byla velmi mladá. Wallanderovi připadalo, že má sotva dvacet. „Ví, oč se jedná,“ řekl muž. Wallander přikývl a dívku pozdravil. „Povídejte,“ vyzval ji. „Bylo to hodně peněz,“ řekla dívka. „Jinak bych si to nepamatovala.“ „Vypadal nervózně? Vystrašeně?“ „Ne, to mně nepřipadá.“ „Jak to chtěl vyplatit?“ „V tisícikorunách.“ „Jen tisícikoruny?“ „Dostal taky pár pětistovek.“ „Kam si peníze dal?“ Dívka měla dobrou paměť. „Do hnědé aktovky. Takové staré, s řemínkem.“ „Poznala byste ji, kdybyste ji znova viděla?“ „Možná. Měla potrhané ucho.“ „Jak potrhané?“ „Kůže byla popraskaná.“ Wallander přikývl. Má vynikající paměť. „Nevzpomenete si ještě na něco?“ „Když peníze dostal, tak šel.“ „Byl sám?“
100
henning mankell Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179308