prudce a okřikovala sama sebe za své představy, které byly zatím jenom spekulacemi a musely se teprve prokázat. Ale to by mohlo být pěkně těžké. Znovu se soustředila na rozhovor: „Víte o něm ještě něco?“ „Dal jí svou čepici, ale to asi není tak důležité.“ „Povězte mi o tom.“ Na chvíli přivřela oči a pak s nově nabytou jistotou vyprávěla. „To bylo tak, on nosil takovou pletenou čepici s různobarev nými liliemi, propletenými do sebe. Tvrdil, že mu ji upletla mat ka, ale nejspíš to nebyla pravda, protože vevnitř byla cedulka. Ale podstatné je, že Maryanna do ní byla celá zblázněná, a tak jí tu čepici dal.“ „Aby na něj vzpomínala?“ „Asi. Maryanna z ní měla velikou radost. Mně přišla ošklivá, příliš křiklavá. Vzpomínám si, jak v ní jednou stála před zrcad lem a já jsem jí něco v tom smyslu řekla. A ona odpověděla něco jako, že by na ni mohla třeba ulovit nějakého šamstra, až jednou nebude mít na nájem. To bylo všechno jenom z legrace; ale tu če pici často nosila a vím přesně, že ji měla na sobě i ten den, kdy zmizela, protože mi to pak ještě dlouho nešlo z hlavy. Nějak mi kvůli tomu přišlo její zmizení ještě smutnější, i když je to samo zřejmě hloupost.“ Komtesa přikývla. Věděla, jak ta čepice vypadá, viděla ji ležet vedle Maryannina mrtvého těla. A mimoděk se v duchu přiklonila na stranu Allinny Holmsgaardové — pěkná ta čepice tedy rozhod ně nebyla. Ale to teď nehrálo žádnou roli, a tak se raději zeptala: „A vy tedy netušíte, proč ten muž použil falešné jméno?“ „Ne, bohužel ne. Maryanna tvrdila, že byl skutečně geolog a přijel s Američany projednat nějaké citlivé dohody o koncesích na získávání minerálů z hlubin země. V takovém případě znělo to utajování dost pravděpodobně. V té době totiž vládla hodně rozjitřená atmosféra mezi dánskými a grónskými odpůrci atomo vé energie na jedné straně a GPG a Ústavem jaderného výzkumu v Risø na straně druhé. Šlo o dobývání uranu a thoria na hoře
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179305
Kvanefjeld u Narsaqu a bylo to opravdu hodně citlivé téma, ale… no, nemělo to logiku. Proč by pak jezdil do Thule? Americké letec tvo přece s dolováním nemělo nic společného a letecká základna v Thule je od Narsaqu vzdálená dva tisíce kilometrů.“ „Takže jste tomu nevěřila?“ „Moc ne, ale už jsem se dál nevyptávala. V roce 1983 byl svět uprostřed studené války a já byla přece jen zaměstnaná na ame rické vojenské základně. A tak bylo normální, že se tam děly věci, o kterých neměla veřejnost nic vědět.“ „To máte nejspíš pravdu. Povězte mi, kde bych mohla získat tu jeho fotku, o které jste mluvila.“ Allinna Holmsgaardová se zamyslela a pak omluvně rozho dila rukama: „To nebude snadné. Nevzpomínám si, od koho ji Maryanna měla.“ Komtesa vyčkávala. „Ale on už byl přece dávno pryč, když Maryanna zemřela; to přece víte?“ „Ano, vím, ale přesto bych ráda viděla jeho fotku.“ „Možná by tu jedna možnost byla, ale je to hodně nejisté. Znáte Grónský dům?“ „Ne, bohužel ne.“ „Je to takové muzeum v severním Jutsku, myslím, že v okrese Gribskov. Bývalý vedoucí toho muzea sbíral soukromé fotogra fie z obou amerických základen, byl to jeho koníček. Já mu taky poslala, co jsem tam nafotila.“ „To by bylo asi pěkně sisyfovské hledání, zvlášť když nevím, jak vypadal. Myslíte, že byste byla ochotná mi s tím trochu po moct?“ Komtesa trpělivě čekala, než si to Allinna Holmsgaardová rozmyslí. Ta nakonec odpověděla: „Zítra odjíždíme s manželem do Curychu. Tuhle dovolenou máme naplánovanou už dlouho a bylo by mi hodně líto, kdybych ji musela zrušit nebo odložit. Na druhou stranu mám pocit, že to
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179305
Maryanně a koneckonců i společnosti dlužím, jestli je to opravdu důležité — ale to musíte rozhodnout vy.“ Bylo to skutečně lákavé, ale Komtesa dokázala odolat po kušení. „Ne, na tu dovolenou samozřejmě jeďte, tak důležité to zase není.“ „To ráda slyším. A mohu vám přece asistovat přes internet. Když vám večer pošlu e-mail s přesnými daty, kdy ten náš kamará díček v Søndre Strømfjordu pobýval, určitě těch fotek k probrání nebude tolik, pokud tam vůbec nějaké budou…“ Když si domluvily podrobnosti virtuální komunikace, zbý valo Komtese vyřídit už jen jednu věc. Ta však byla hodně nepří jemná. Vytáhla z tašky fotografii Andrease Falkenborga z roku 1983 a položila ji před profesorku. „Poznáváte ho?“ „No jistě, to je přece Pronto, ten naivka. Co byste o něm chtě la… ne, to snad ne…“ Chvíli trvalo, než to probraly, ale Allinna Holmsgaardová nepřispěla ničím převratným.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179305