∞ V pravicovém (zvláště českém) politickém diskurzu se zaby‑ dlela teze, podle které Západ pod moudrým vedením USA „uzbrojil“ Sovětský svaz k technologické a politické smrti a stal se tak „vítězem studené války“. S Ruskem musíme proto jednat jako vítězové s poraženým. Podivní vítězové, když nevyřešili ani jeden z problémů, o jejichž efektivnější řešení ve sporu Východu a Západu šlo: nerovnost mezi lidmi je stále větším morálním skandálem pro „křesťanský Západ“, demokracie je stále více vytlačována z při‑ jímání strategických rozhodnutí, kádrové dotazníky mají sto stran, kontrola veřejného prostoru kapitálem je stále totálnější, atomová bomba a technologicky manažované násilí je stále zá‑ kladem politické svrchovanosti, NATO se rozšiřuje, Schengen‑ ské dohody rozlomily Evropu na Evropany první třídy, druhé třídy a otrapy z Balkánu a Ukrajiny, všude kolem nás rostou nové neviditelné zdi, Třetí svět je stále špinavější a hladovější, stejně jako periferie našich bohatých měst, rozpočet minister‑ stva obrany stoupá, rozpočet ministerstva školství klesá. Sebeoslavný vítězný diskurz zastírá, zaprvé, fakt, že bi‑ polární svět byl strategickou dohodou mezi nukleárními vel‑ mocemi o tom, jak „manažovat napětí ve světě“, jak dokazují například zpřístupněné dokumenty L. B. Johnson Library v Texasu, týkající se americké reakce na 21. srpen 1968 (srov. Cristiano Pinzani, Právo – Salon, 17. 8. 2002); zadruhé fakt, že spor mezi táborem socialismu a táborem kapitalismu, mezi Vý‑ chodem a Západem, byl sporem dvou systémů uvnitř jedné ci‑ vilizace, kterou vyznačuje totální redukce smyslu na cíl – a cí‑ lem všech Cílů je pak další ekonomický růst.
∞ Silným motivem v díle disidentů Jana Patočky či Václava Havla byla filosofická kritika „civilizace samopohybu“, jíž jsou Východ a Západ jen dvě různé podoby, obě stejně usilu‑ jící o konverzi lidstva na jediné planetární monoteistické nábo‑ ženství (techno)ekonomického růstu. Ideálem šiřitelů této víry je vyřešit všechny konflikty mezi lidmi dalším ekonomickým růstem, jehož plody budou rozděleny na základě, zaprvé, ob‑ 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179288
jektivního popisu společnosti, manažovaného hodnotově neut‑ rálními vědci, a, zadruhé, univerzálních norem, manažovaných hodnotově neutrálními soudci. Jak ale mohou být soudci neutrální, normy univerzální a popis světa objektivní v třídní společnosti? Je třeba překo‑ nat třídní rozdíly mezi lidmi, a tak vytvořit historické před‑ poklady „opravdu všelidské konverze na historicky vyšší spo‑ lečenskou formu existence“ – bylo heslem „radikální formy Nadcivilizace“, jak Jan Patočka nazval Sovětský svaz. Západ naopak věřil, že efektivní cestou k sjednocení lidstva je svo‑ bodný trh, účinná právní regulace konfliktů mezi různými zá‑ jmy a svobodný veřejný prostor. Modernost je obrovská asimilační mašinerie, která dělá ze všech kultur pouhý předmět západní vůle udělat z každého člo‑ věka subjekt, který pracuje, myslí, konzumuje a tak roztáčí ko‑ lečka růstu. Pravda, ta mašinerie se zasekávala, protože západní ideální diskurz mluvil sice k lidem jako k subjektům, ale reálné diskriminační praktiky z nich pak dělaly pouhé objekty, které kapitál ve svých různých formách přísně kontroloval a využíval. Ale mašinerie fungovala a diskriminované postupně zapojovala do svého mechanismu. Konflikt Východu a Západu byl výhod‑ nou taktikou, jak maximalizovat výkonnost asimilační mašine‑ rie: nutnost připravovat nukleární válku proti ideologickému nepříteli ospravedlňovalo neustálé „překračování všech mezí a všech skrupulí“.
∞ Osou postmoderní doby není konflikt Východu a Západu, ale konflikt Severu a Jihu. Ten nelze vyřešit rychlejším a efektiv‑ nějším fungováním asimilační mašinerie, ale naopak – před‑ pokládá, že ji zastavíme. Nejde o univerzálnější normy, neut‑ rálnější soudce, objektivnější poznání a rychlejší růst produkce a konzumu. Jde o změnu paradigmatu, která by vrátila hlas kulturám, zredukovaným asimilační mašinerií růstu Růstu na pouhou ozvěnu pyšného diskurzu Severu. Postmodernost je věk disimilace, věk jiné komunikace, osvobozené od asimilační mašinerie. Dnes se tato vůle k disimilaci projevuje jako masové hledání identity, její očišťování a probouzení, zejména v Latin‑ ské Americe, kde probíhá obrození „de las lenguas y culturas 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179288
indigenas“. Rétorika vítězů dlouho doutnala pod troskami bipolárního světa, ale v druhé polovině devadesátých let vyšlehla plamenem a rozběhla brutální planetární neonormalizaci, redukující sys‑ tematicky konflikt Severu a Jihu na hrozbu terorismu, kterému hrdinně čelí „světová policie USA“ se svými „ochotnými poma‑ hači“, schopná rychle obnovit (svůj) pořádek kdekoli na světě. Jih planety není jen Třetí svět; na Jihu se ocitne každý, kdo odmítá konvertovat k Nadcivilizaci a klade tak odpor impériu růstu Růstu. Co mají telematické finanční trhy ještě společného s ide‑ jemi individuálních svobod, z nichž vznikly? Co mají sociál‑ nědemokratické strany průmyslových demokracií ještě společ‑ ného s idejemi, pro které lidem stálo za to trpět? Co mají tvář a heslo z billboardu, vztyčeného na místě Stalinova pomníku, společného s idejemi liberalismu? Paradigma vítěze zastírá jako nová železná opona otázky, které rozpory postindustriální spo‑ lečnosti vyvolávají. Proti hantýrce vítězů připomínejme, že ne‑ byly poraženy ideje socialismu idejemi liberalismu, ideje jed‑ něch idejemi druhých, ale ideje vůbec aparátem civilizačního „samopohybu“, jak tomu říkal disident Václav Havel. Manažeři samopohybu zvítězili nad idejemi lidí. Levice mívala ve svém programu formuli „vzdělanostní společnost“. Pokusme se ji pochopit nejen jako společnost, v níž vláda investuje do „tvorby lidského kapitálu“, ale jako společnost, v níž solidarita mezi lidmi, kvalita komunikace a důvěra v instituce umožňují „změnit paradigma“ a osvobodit se od imperativu růstu Růstu, který ovládl pozdní průmyslo‑ vou civilizaci.
∞ Milan Kundera říká o románu, že je jedním z pramenů mo‑ derní demokratické duše v různých svých polohách – donki‑ chotské, pantagruelovské, bovaryovské, švejkovské, oblomov‑ ské, kareninovské, Josef K.ovské, člověka bez vlastností, člověka kýče. Lidé trpí existenciální slepotou, říká Kundera, věří na hlučné dějinotvorné kategorie, jako je rovnost, boj za svobodu národa, trh, které předinterpretovávají svět, a zahalují tak ten‑ dence, které jsou ještě skryté, ale brzy ovládnou epochu. Ještě 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179288