„Myslíš, že by nás chtěla vidět?“ „Ne,“ odvětí Börje. „Už skoro nechce vidět ani mě. Co to máte v autě za psa? Ten asi nebude tvůj, co, Forsová?“ Malin mu vysvětlí, co se stalo, čí je to pes a že si mysleli, že by se o něj Börje zatím mohl postarat, dokud nenajdou nějakého Peterssonova příbuzného nebo někoho, kdo by si ho chtěl nechat. Börje se rozzáří. Úsměv pomalu prolomí nánosy únavy a předčasného smutku. „Fenka?“ „Ne, pes.“ „Tak to nebude problém,“ řekne Börje a vykročí k autu. O pár minut později stojí tentýž pes v pozoru vedle Börjeho, očicháván jeho ovčáky. „Vypadá to, že je tu jako doma,“ poznamená Malin. „Jak jedno duché.“ „Můžete se klidně vrátit do práce, já se o něj postarám. Jak se vlastně jmenuje?“ „To netušíme. Můžeš mu říkat třeba Jerry.“ „To bude chudák úplně zmatený.“ „Tak my vyrazíme,“ řekne Zeke. Börje přikývne. „Jste hodní, že jste se tu stavili.“ „Držte se,“ řekne Malin a vykročí k autu. Telefon zazvoní přesně ve čtvrt na tři. Malin se Zekem právě parkují u bývalého autobusového nádraží, které vystřídalo parkoviště obklopené domy všech možných stylů. Ošklivé baráky s šedivými plechovými fasádami ze šedesátých let, udržované činžáky z přelomu století, za nimi v botanické zahradě holé, černé stromy podobné kostlivcům. Kousek odsud mají byt Malinini rodiče. Vlhký, temný byt je už několik let prázdný. Velký, ale ne přepychový. Proč už ho dávno neprodali? Aby se máma mohla na Tenerife chlubit kamarádkám, že mají byt v centru města? Vzpomínky na rodiče časem vybledly, / 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179131
pomyslí si Malin, když sahá po telefonu. Matčiny úzké tváře a špičatý nos, tátovy vrásky kolem úst a podivně hladké čelo. Jejich tichá láska. Vzájemná dohoda. Jako moje a Janneho? Láska zapomenutá hluboko v našich vzpomínkách, v místnosti, jejíž dveře jsme se stále ještě neodhodlali zavřít. Kytky, o nichž se domnívají, že jsou pořád naživu. Dávno uschly. Nežije už ani jedna, ale co by taky čekali, když nebyli doma víc než dva roky. Z kapsy goretexové bundy vyloví mobil. Na displeji Tovino číslo. Co jí řeknu? Bude smutná, nebo vyděšená? Jak s ní mám mluvit, aby to Zekemu nedošlo? Všechno pochopí. Na to mě zná moc dobře. „Ahoj, Tove. Viděla jsem, žes mi volala.“ Na druhé straně telefonu ticho. „Vím, že to včera skončilo nešťastně a taky jsem ti měla zavolat zpátky, ale máme tu naléhavý případ, měla jsem plno práce. Máš tam tátu?“ Uhodila jsem ho, pomyslí si Malin. Vztáhla jsem na něj ruku. „Jsem ve škole,“ konečně promluví Tove. V jejím tónu není smutek ani strach, spíš hněv. „Jestli chceš mluvit s tátou, tak mu snad můžeš zavolat sama.“ „No jasně, ty jsi ve škole. Máš pravdu, kdybych s ním chtěla mluvit, můžu mu zavolat sama. Ale co kdybys večer přišla ke mně? Udělala bych večeři. Co ty na to?“ Tove si povzdychne. „Pojedu k tátovi.“ „K tátovi? Aha.“ „Jo.“ Opět mlčení. Jako by se chtěla na něco zeptat, ale na co? „Jak chceš, Tove,“ řekne Malin a ví, že přesně tohle nesmí říkat, měla by říct něco jako: Všechno bude zase dobré, vyzvednu tě ze školy, chci tě pořádně obejmout, slibuju, že se polepším, jak ti je, moje milovaná holčičko? / 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179131
„Jak ti je, mami?“ „Jak mi je?“ „To máš jedno. Musím končit, začíná mi hodina.“ „Tak dobře. Zavoláme si později. Pusu.“ Déšť bubnující do střechy. Zekeho soucitný pohled. Všechno je mu jasné, úplně všechno. „Takže ty zase bydlíš ve městě? Tušil jsem to, když jsem tě ráno vyzvedával.“ „Jsem ráda, že jsem zase doma.“ „Nebuď na sebe tak tvrdá, Malin. Jsme jen lidi.“ Tove ukončí hovor a sleduje spolužáky spěchající školní chodbou. Pod vysokým stropem, v tmavém světle deštivého světa dopadajícím dovnitř klenutými okny vypadají jejich postavy menší, bezbranné. Čert aby vzal mámu. Mohla mi aspoň zavolat zpátky. Tove marně doufala, že by se máma dnes večer mohla vrátit domů. V břiše a srdci už jí zase roste zlá, nekonečně velká předtucha. Mluvila tak úsečně, jako by chtěla mít ten hovor co nejrychleji za sebou, ani se nezeptala, jak mi je. Proč jsem jí vlastně volala? Nejspíš ji nezajímá nic jiného než chlast. Ale já vím, proč jsem jí volala. Chci, aby se vrátila domů. Aby se zase s tátou objímali v kuchyni. Už na to nemysli, Tove. Ťukne si mobilem do hlavy. Nemysli na to. O dvacet metrů dál obstoupili tři velcí kluci malého obtloustlého chlapce. Tove ví, kdo to je. Iráčan, který neumí pořádně švédsky a kterého tak rádi šikanují. Hnusní zbabělci. Nejradši by vstala a okřikla je, ať ho nechají na pokoji. Oni jsou ale velcí, mnohem větší než ona. Máma zněla zklamaně, když jí Tove řekla, že dnes pojede k tátovi. Tove doufala, že ji to přiměje taky přijet, přestože dobře ví, / 100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179131