Juan José Saer
Stačilo si všimnout, jak drží věc, po níž prahli, a hned bylo jasné, že je pálí v rukou. Obezřetnost měsíců, v nichž zůstávali zdrženliví, jim dávala najevo, že každodenní činy jsou čirým zdáním a že oni musejí pocházet ze zapomenutého světa. Tak si indiáni počínali od narození až do smrti, ztracení ve své nezměrné zemi. Všudypřítomný oheň, který je stravoval, hořel v každém z nich zvlášť a současně i v celém kmeni. Jedinečný plamen, jenž se v každém z nich najednou vzňal, všude plápolal a někdy se zjevoval. Unášeni tímto žhavým dechem neměli nad svými činy větší vládu než prachové částice ve spirále listopadového cyklónu. Já jsem s nimi vyrostl a mohu říct, že s přibývajícími roky byly hrůza a odpor, které ve mně zprvu vzbuzovali, nahrazeny soucitem. Trýznivá nepřízeň, utvářená hladem, deštěm, zimou, suchem, povodněmi, chorobami a smrtí, se skrývala uvnitř té ještě větší, která je ovládala s bezmeznou krutostí sobě vlastní; poněvadž zůstávala nezpozorovaná, nemohli se jí bránit, a tudíž jí na rozdíl od té druhé nemohli vzdorovat zbraněmi nebo ošacením. Já jsem věděl, že jsou schopní vzdoru, velkorysosti a odvahy a že jsou zruční v zacházení se vším, co znají: stačilo vidět jejich nástroje a obratnost, s jakou je vyráběli a používali, aby člověk ihned pochopil, že se indiáni nenechají zastrašit drsnou slupkou světa. Byli však jako ztroskotanci na voru pokoušející se udržet kázeň na palubě během prudké bouře, v temné noci a
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179034
104
na neznámém moři. Deset let je tvořeno mnoha dny, hodinami a minutami. Rovněž mnoha úmrtími a narozeními. Co mi tehdy, když jsem za soumraku poprvé stanul na pláži, připadalo podivné, mi s postupem času, který nás tvaruje a přetváří, začínalo být povědomé. Je-li pro jakéhokoli člověka jeho vlastní minulost nejistá a do přesného bodu v čase a prostoru obtížně zařaditelná, pro mě, který pocházím odnikud, je její opravdovost mnohem spornější. Žádný lidský život není delší než poslední vteřiny prozření těsně před smrtí. Dvacet, třicet, šedesát, deset tisíc uplynulých let má stejný rozsah a opravdovost. Z nejobrovitějšího požáru nezbude nic opravdovějšího než popel. Každý život má však také rozhodující etapu, která je nepochybně ryzím přeludem, ale která nás definitivně formuje. Je to iluze, poněkud skutečnější než ty ostatní, jež nám umožňuje si tak či onak představovat, co se skrývá pod slovem život, když ho vyslovíme. V okamžiku, kdy jsem stanul na tom delirickém pobřeží, jsem byl měkkou hlínou, a když jsem ho opustil, stal jsem se neochvějně tvrdým kamenem, a to i přesto, že můj pobyt na něm trval, vezmu-li v úvahu svůj nynější věk, relativně krátce, i když jsem v následujících letech zdánlivě prožil tolik věcí, které by ostatní nazvali důležitými a rozmanitými.
Jelikož můj život mezi indiány trval tak dlouho,
Pastorek Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179034
Juan José Saer
nepodobal se okázalému pobytu zajatců, které indiáni drželi několik měsíců, aby je pak ve člunech naložených dary poslali vstříc říčnímu obzoru. I když mě zahrnovali určitými výsadami a bez jakékoli okázalosti mě chránili, sdílel jsem s nimi plány a nebezpečná dobrodružství. Na druhou stranu mě dokázali nechat stranou svých nespoutaných oslav. Při těch posledních jsem se sám na pár dní z osady vzdálil, abych je neviděl. Nečinil jsem tak z odporu, ale spíše z lítosti; nechtěl jsem totiž přihlížet, jak se mnoho z těch, kteří mi častokrát prokázali úctu a laskavost, vzbuzujíce ve mně náklonnost, hroutí stejně jako v předešlých letech do bažinaté propasti. I když byl jejich jazyk snadný, měl jsem s jeho osvojováním čím dál větší potíže. Nezávislý pozorovatel by si mohl myslet, že se utváří dle rozmaru mluvčího. Později jsem pochopil, že dokonce i rozmar vštěpuje našemu chápání pravidla, jaká v nás vzbuzují klamný pocit znalosti, a dokonce i v tom se život indiánů lišil od života ostatních lidí, mezi nimiž jsem předtím i potom žil. Tento život ve mně zanechal – a jazyk, jímž indiáni mluvili, nebyl tomuto pocitu cizí – chuť planety, lidského společenství, světa nikoli nekonečného, ale nedokončeného, života nerozlišeného a zmateného, slepé a bezcílné hmoty, němé nebeské klenby, tedy, jak říkají ostatní, chuť popela. Po léta jsem se jeden den za druhým probouzel, aniž bych věděl, jsem-li divoké zvíře, červ či dřímající kov, a celý den plynul v pochybnostech a rozpacích, jako bych vstupoval do temného snu plného divokých
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179034