k němu. V jednom snu mu Gabriel seslal boží slova s příkazem „Přednášej!“, tedy aby přednášel a kázal svaté slovo. Toto zjevení se stalo základem jeho učení. Když se po tomto snu probudil, cítil, jako by se mu něco vepsalo do srdce. To se stalo základem chápání, že srdce je nositelem božích slov a ducha. Poté, co měl Muhammad v následujících třech letech více takových zjevení, která si však doposud ponechával pro sebe, začal v roce 612 veřejně kázat – s velkým náboženským i politickým úspěchem. Stále mu však něco scházelo. Muhammad čelil požadavku dokázat, že je pravým prorokem, tedy že musí vystoupat na nebesa a přinést svatou knihu, jako když se zjevil Bůh Mojžíšovi a dal mu Zákon. To se stalo v podobě nového extatického zážitku. Na svém okřídleném koni al-Buráqovi se vznesl do nebes, kde jej Gabriel přivedl před Alláhův trůn. Muhammad se z Alláhových úst dozvěděl, že je jeho vyvoleným před všemi ostatními proroky. Bůh mu pak dal svatý Korán, v němž je Zákon zapsán. K tomu obdržel esoterické vědění, tj. výjimečné vnitřní porozumění, které nelze sdílet ani s věřícími. Tím se otvírá prostor pro to, aby mystikové a súfíjové mohli hledat esoterické vědění, aniž by se dostali do konfliktu s islámem. Islám má jednoduché poselství. Vyznání víry zní jednoduše takto: „Není jiného boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorokem.“ Monoteismus byl pro Muhammada klíčový a byl namířen zejména proti mnohobožství mezi Araby, kteří nevyznávali ani křesťanskou, ani židovskou víru. Díky monoteismu doufal Muhammad i v podporu židů a celá řada jeho představ a mytických postav pochází právě ze Starého zákona. Židovství mu v zásadě posloužilo jako hlavní zdroj inspirace. Abrahám je společně se synem Ismailem zakladatelem Ka'by, nejposvátnějšího místa muslimů v Mekce. To bylo zvoleno centrem islámu, poté co židé islám odmítli, a Jeruzalém byl tak odsunut na vedlejší kolej. Tímto geniálním krokem položil Muhammad základy společné arabské islámské identity, jelikož Ka'ba byla také posvátným kultovním místem předchozí polyteistické společnosti.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178957
Pravověrní se v islámu brzy stali silnou skupinou a jsou jí dodnes, o čemž svědčí rozšířenost šarí'i – světského trestního práva založeného na doslovném znění Koránu – v některých muslimských oblastech. Muhammad nicméně poskytl spíš širší prostor pro možné výklady. Sám k tomu přispěl například pozdějším upřesňováním a „opravováním“ svých vlastních zjevení. Ústní tradice po Muhammadovi a jeho údajných výrocích (hadíth) rovněž opravňovala k novým výkladům a spekulacím. A súfíjové a vybraní imámové, kteří mají božské poznání a schopnosti, mohou vždy prezentovat stvořitelské dílo a pravdu v nové podobě. V islámu je tedy k dispozici prostor pro nové tvůrčí výklady a nová božská zjevení, což v křesťanské a židovské dogmatice stvoření chybí. Nadto islám nemá stejně přísné nároky ke svým stoupencům, je to náboženství, které slibuje dobrý život s hmatatelnými pozemskými radostmi v nadpozemském světě. To bylo pro Muhammada důležitější než vykreslovat pekelná muka. Stát se mučedníkem – k čemuž bez rozpaků vyzývali a vyzývají mnozí islámští vůdci, mj. prostřednictvím výzev ke svaté válce (džihádu) – proto není pro věřící žádným neštěstím, protože věří, že v nadpozemském světě budou za svou oběť a úsilí odměněni. Sám Muhammad však kázal umírněnost a milosrdenství. Jako státní náboženství zaznamenal islám s ničím nesrovnatelný politický úspěch, když v průběhu několika desetiletí po Muhammadově smrti dobyl celý Blízký východ a severní Afriku a etabloval se postupně na území sahající od Indie a Persie až na jih Španělska, od Střední Asie až po Turecko. Tato expanze rovněž položila základy jedinečného kulturního rozvoje, v němž ústřední místo zaujalo umění a literatura. V poezii se potkala perština a staré perské tradice s arabským jazykem a kulturou a toto setkání vyústilo v několik vrcholů světové literatury se jmény jako Rúmí, Háfiz, Attár, Omar Chajjám, Saadí a Džámí, máme-li jmenovat jen některé. Islám měl expanzivní, živý a tvůrčí jazyk, zatímco křesťanská Evropa po mnoho století psala mrtvou latinou. Místem setkání islámského náboženství a poezie je především súfismus, v němž jsou vlastnosti srdce zcela rozhodující.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178957
Mo udr o s t s r dce a srd ce m ou d rosti v súfis m u Psát o tajemném učení cizí kultury – súfismu – to je, jako byste požádali opraváře aut, aby vám vysvětlil kvantovou mechaniku. Ale i těm, kteří patří ke stejné kultuře, může připadat rozporuplné se o súfismu nějak vyjadřovat. Držíme-li se přísného výkladu, je súfismus esoterickou (tj. exkluzivní, vnitřní) naukou, a je tedy svou podstatou cizí exoterickým (vnějším, vyjádřeným) věcem. Súfismus není jen učením o vnitřní duchovní stránce a o opravdovém vztahu k bohu, ale i praxí, která se odehrává výhradně v nitru jednotlivce, ve které jde o toto nitro a kterou nelze vyjádřit konvenčním jazykem, aniž bychom ji redukovali na něco jiného. Tento vnitřní prostor je pro nezasvěcené a nehodné nepřístupný. To platí ostatně pro veškerý mysticismus nezávisle na kulturním pozadí, ale v islámské mystice lze tuto esoterickou a elitářskou výlučnost odvodit už od Muhammada, čímž získává společenskou legitimitu skrze jeho učení, tj. s poukázáním na esoterické vědění, které on dostal přímo od Boha. Důraz na esoterickou stránku Muhammadova učení, v níž rozhoduje osobní nebo niterný výklad, klade především ší'a, čili islámská gnóze (srv. gnosticismus). Proto obviňuje sunna, majoritní směr islámu, súfíje z toho, že jsou šíité. Sunna je založená na zvykových výkladech Koránu, nikoli na individuálně zasvěceném a esoterickém výkladu. Muslimové si tedy nenárokují, aby jejich svatá kniha zahrnovala celou pravdu. Existuje pravda, která je hlubší než pravda kázaná v Koránu. Tuto nejniternější a nejzazší pravdu, která v sobě rozpustí a smíří všechny ostatní pravdy, súfíjové hledají celoživotním vzděláváním a učením, meditativním prohlubováním myšlení a překonáváním sebe sama. Sotva by se našlo jiné hnutí, které hledá pravdu tak nekompromisně jako súfismus. Súfí může opustit ženu, děti, dům a domov, pokud k němu přijde inspirace a on se cítí být povolán na cestu k pravdě a vykoupení. Súfíjové jsou proto také poutníky. Súfí hledá jak (svatá) místa, na nichž se mu může zjevit nejniternější pravda, tak vyvolené chytré a moudré osoby, které ho mohou v rozhovoru či diskusi, meditaci či modlitbě a v písni či tanci osvítit,
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178957