Vzala kytici karafiátů z nočního stolku, rozbalila zelený papír a poskládala do vázy dlouhé rovné stonky s ohromnými růžovými květy. A vtom si uvědomila, že se stala chyba. Měla jsem jí přinést nějaké kapradí v květináči, pomyslela si. Bezohledná krása květin vtrhla do té neosobní místnosti, tak dokonale uzpůsobené k tomu, aby v ní člověk své bytí tiše skončil a odevzdal jak dočtenou knihu, a zaplavila ji až k zalknutí ukrutnou, nesnesitelně křehkou drahocenností života. Vedoucí vzala vázu a postavila ji na noční stolek, až dozadu ke zdi, kam žena z postele nemohla dohlédnout. Pak se posadila na židli a chvíli Kouřimskou jen tiše pozorovala. „Děvčata vás moc pozdravujou,“ řekla potom. „Chybíte nám všem. Nepotřebujete něco?“ Žena na lůžku zavrtěla hlavou. „Mařenka je tady se mnou. A taky ten nadporučík Vendyš. Já teď snad už radši půjdu, abyste se moc neunavila. Kdybyste něco chtěla, řekněte sestře, ať mi to vyřídí. Může mě volat i domů… kdykoli…“ Zas se na chvíli odmlčela. Dotkal se nesměle bílé ruky. „Já zas přijdu, jestli budete chtít,“ řekla. Kouřimská se na ni jen podívala. „Tak zatím sbohem,“ řekla vedoucí a vstala. Chvíli stála u postele a pak, jako by se najednou rozhodla, řekla: „Paní Kouřimská, ještě něco.“ Zase se posadila. „Vy jste se možná divila, že se vás nikdo nevyptával, kde jste byla tenkrát v pátek odpoledne a proč jste přišla do práce až někdy kolem osmý. Víte, když se ta mela strhla a policie přišla do kina, zkontrolovala jsem si honem prezenční listinu a viděla jsem, že vás tam nemám. Tak jsem vás zapsala, jako kdybyste přišla normálně v půl třetí. Takže ty esenbáky vůbec nenapadlo, že jste odpoledne nebyla v kině. No a jelikož o tom nevěděli, tak se na to nikoho neptali, a jelikož se neptali, nikdo jim o tom nepověděl. To víte, naše děvčata neřeknou, co nemusejí, a Božence Šulcové jste nějakým zázrakem unikla. Tak tohle jsem vám chtěla říct, kdyby vám to snad vrtalo hlavou.“ Kouřimská se na ni dlouho beze slova dívala. Pak si zase posunula ten ohavný náhubek z úst a řekla: „Děkuju vám. Nezasloužila jsem si to, ale stejně vám moc děkuju.“ Zase zavřela oči. „Proč jste to udělala?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178779
„No jen tak pro pořádek,“ řekla vedoucí suše. „Chtěla jsem, aby nám dali co nejdřív pokoj. Věděla jsem, že nemáte s tou vraždou nic společného, a chtěla jsem nám všem ušetřit různý komplikace a zmatky. Kdyby se byl někdo podřekl nebo kdyby se policie o tom dověděla od Boženky, mohla jsem vždycky říct, že jsem vás tam zapsala omylem. Nikomu jsem nelhala, protože se mě na to nikdo neptal – tak co mi mohli udělat?“ „Děkuju vám,“ opakovala Kouřimská sotva slyšitelně. „Vy jste ohromná ženská.“ Vedoucí zase vstala a ještě jednou se dotkla nehybné ruky na přikrývce. Pak se obrátila k odchodu. „Paní Kouřimská,“ řekla ještě s rukou na klice, „Držte se.“ „Čeho?“ řekla žena na lůžku a skoro se usmála. Nadporučík Vendyš seděl u hlavy lůžka, magnetofon na kolenou, a pravou rukou přidržoval Kouřimské mikrofon u úst. Od okamžiku, kdy začala mluvit, se ani nepohnul a po chvíli mu všechny svaly v obličeji tak strnuly, že vypadal skoro přihlouple. Usilovně se snažil nepřemýšlet, nehodnotit, jenom chladně a svědomitě poslouchat. Ale to bylo čím dál tím obtížnější. Mařenka se choulila na židli vedle postele a netroufala si ani vydechnout. Viděla a téměř cítila ve vlastních svalech a nervech tu nesmírnou únavu a námahu a zároveň to zoufalé odhodlání vypovědět všechno, dokud je čas. Žena na lůžku prokládala každou větu, každých několik slov dlouhými odmlkami, ale mluvila jasně. Bylo vidět, že má všechno dopodrobna promyšlené, každé zbytečné slovo proškrtané, jako kdyby věděla na minutu přesně, kolik času jí zbývá a co do něj dokáže vpravit. Mařenka chápala, že té ženě je už všechno lhostejné a vzdálené, kromě té jediné věci: vypovědět, co ví a co chce. Že to poslední, co v životě vykoná, je zároveň to nejdůležitější. Všechen smysl celé její existence se naplňuje právě v této chvíli. „…tak teď víte, proč umřel Karel Novák,“ říkala právě Kouřimská. Několikrát namáhavě vdechla a vydechla. „Musela jsem vám to povědět. Aby se nestalo, že teď, když umřu, ten jedinej, kdo by o tom věděl, je Hrůza…“ Kouřimská si posunula kyslíkovou masku na ústa a zavřela oči. Chvíli odpočívala, a když zase promluvila, zněl její hlas jasně a klidně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178779
„Teprve když mi Nedoma tohle řek, došlo mi, co vlastně dělám. Až do té doby jsem si myslela, vždyť já mu donáším jen takový obyčejný drby, hlouposti, to nemůže nikomu ublížit… A ty peníze jsem potřebovala,“ dodala jaksi přísně. Zase bylo chvíli ticho, jen přístroje brebentily a tikaly kolem nich. „Ale tehdy se mi rozbřesklo… Člověk přišel o život a já se o to přičinila… Pomohla jsem dohnat ho k sebevraždě. Došlo mi, že asi žádná špatnost není malá, protože nikdo nemůže dohlídnout, co z ní pojde… velká z ní může vyrůst, ani se nenaděješ…“ Mařenka se naklonila na židli kupředu, byla by chtěla pohladit tu bílou ruku, říci něco konejšivého. Ale Kouřimská se dívala do stropu a úporně pokračovala: „Proti lidem, jako je Hrůza, nikdo nic nezmůže… Jsou jako zemětřesení, jako mor. Ale nikdy by nemohli napáchat tolik neštěstí, nebýt takových malých neřádů, jako byl Nedoma… takových těch pomocníčků, co dokážou člověka přesvědčit, že tak trochu fízlovat není nic strašnýho, že vlastně na tom ani tak nesejde… Dokážou udělat ze zla samozřejmou, bezvýznamnou záležitost… smazat rozdíl mezi vinou a nevinou, takže to člověku za čas ani nepřijde a nakonec bere i tu vraždu jako nehodu, za kterou nikdo nemůže… A proto jsem ho zabila.“ Mikrofon poskočil, jak do něj Vendyš zaťal prsty. Mařenka zbledla a na horním rtu jí vyrazily drobounké kapičky. Žena na lůžku se jen krátce odmlčela. Pak zas pokračovala, namáhavě, ale klidně a uváženě. „Nedoma se potom několik týdnů neozval. Až ten pátek ráno mě zavolal, abych nechodila do práce, že se u mě k večeru staví… Přišel… a řek, že musíme pokračovat jako dřív, že kvůli jedné nepříjemnosti… to myslel Novákovu smrt… to přece nemůžeme vzdát, jeho práce neskončila, naopak… že to zase rozjede… že už volal taky vás, Mařenko, a že se rozhod, že vás taky zapojí, prej si dal s váma schůzku v osm v Příkrý… Hrůza zase vezme do parády Helenu, já dostanu nový instrukce…“ Kouřimská si posunula masku na ústa a zavřela oči. Světelný bod na obrazovce se zatřepotal jako vyplašený motýlek, pak se zase ustálil a začal znovu přičinlivě poskakovat po té své klikaté cestičce. Vydrž, prosila ho Mařenka v duchu, vydrž, ať domluví! Kouřimská zase spustila tím klidným, bezvýrazným hlasem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178779