v genech, to vysvětluje, že jsou dva doktoři Ludvíci Kebrůškové. Ale Luďa tátu nemá rád.” S rozkoší olízla zbytek zmrzliny. V mrazáku byl ještě jeden kyblík, takzvaně na horší časy, ale kdoví, třeba horší časy nastaly už teď. „Nina i s miminem je v penziónu. Jak jsem ji viděla mazlit se s tím klukem, ta si z toho hlavu nedělá.” „Že má chuť cukrovat tak brzo po porodu?” Kristince to taky přišlo zvláštní. „Luďa tvrdí, že je jí teprve šestnáct, asi to dítě stejně nechtěla.” „Děvče, nelíbí se mi to,” promnul si prsty čelo Medard. „Jestli si někdo vyřizuje účty s otcem, budiž, to je jejich věc. Ale novorozeňátko, které chtějí strčit do babyboxu? Čachrovat s dítětem za tři milióny? Co je to proboha za lidi?” Ve chvilce ticha se Kristinka zvedla a vytáhla z mrazáku další kyblík. Nedočkala se žádných námitek. „Medarde, ty víš, že poznám zamilované. Ti dva mladí, to byla jen erotická hra. Ale Erna…, to snad ani není láska, to je posedlost.” Popsala mu, jak Erna bila a líbala Ludvíka, spílala mu a zas ho líbala. „Kebrůšek otec je pořád krásný muž, a hlavně tak neodolatelně smutný.” „Co?” podivil se Medard. „Co je na smutku krásného?” „To bys koukal, jak na to ženy letí! Tedy, aspoň určitý typ žen.” „Co já se na stará kolena dozvím! Neměl bych být pro zvýšení osobního kouzla občas v depresi?” Pleskla ho po nose olízanou lžičkou. „Opovaž se!… Erna je žena, ze které jde strach. Ta by měla hrát Médeiu, ne ta naše rozkošná kachnička, které je sotva dvacet. Co může ve dvaceti vědět o vášni a pomstě? Sísa říká, že ta hra je obludná.” „Až bude víc času, musíš mi vyprávět, o čem vlastně je. Ale teď mi pověz: je tam ten můj vrtohlavý bratr v bezpečí?”
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178778
* „Pomoc! Pomoc!” ječel Sísa. Osvětlené okno rázem zhaslo. Rychle se otočil, aby vjel zpátky do chodby, ale vítr – či kdo? – mezitím zabouchl balkónové dveře a on nedokázal zmáčknout těžkou kliku. Zmocňoval se ho chlad, ale na tom teď nesešlo. Teď musí zachránit to děvče. Zvedl ze země promrzlou konývku, rozmáchl se a kalná voda mu šplíchla do obličeje. Do jeho ubohé levačky vjel život a jednou neváhavou ranou vyrazila sklo. Dveře tvořily čtvercové tabulky, vysypala se jen jedna a celek byl ušetřen zkázy. Střepy se rozprskly po linoleu. „Pomoc!” křičel vzniklým otvorem ochraptěle. „Kde jste kdo?” Konečně se v chodbě rozsvítilo. Milada v županu a rozcuchaná vběhla na balkón. „Co se děje? Zbláznil jste se? Víte, kolik je?” Prudce popadla vozíček a smýkla jím zpátky do pokoje. Sísa kýchl. Měl trapný pocit, že mu teče z nosu, ale na společenské ohledy teď nebyl čas. „To děvče!” vykřikl a kýchl znovu. „Po celý podlaze jsou střepy!” „Chce se zastřelit! No utíkejte tam!” Milada ztuhla. Ale hned zavrtěla hlavou. „To se vám něco zdálo.” „Nezdálo! Nestůjte, běžte, uhánějte, ženská! Má zbraň!” Milada vyběhla z pokoje. Sísa slyšel rozčilené hlasy, její, Dimův a ještě čísi. Potom se vrátila a táhla za ruku dívku v noční košili. „Tož tady ji máte, tu svou zastřelenou, pane Král!” volala a smála se na celé kolo. „To je Nina, je tu na návštěvě. Neteř! Však koukněte, jak jsme si podobný!” Pravda, obě byly vlasaté, narezle plavé. Nina byla mladě štíhlá, ale něco v tom typu už slibovalo, že jednou taky bude samá oblina.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178778
Dívka vesele nakrčila nosík: „Hááj!” V tom momentu ji poznal. Ne obličej, ale v tom úlisně mazlivém hlase bylo něco, co už někdy slyšel… „Líís!” „Vy teda umíte člověka splašit! Tohle třeštidlo že by se chtělo střílet? Pane Král, naschvál, já vás taky zastřelím!” Pistolnickým gestem vytáhla ruku z kapsy a do Sísovy tváře zprudka zadul horký vzduch. Trhnul sebou, tak tak že nespadl z křesla. Milada držela velký fén na baterky a ofukovala ho ze všech stran. „Japonskej, cestovní. To je fukejř, co? Holka si jenom fénovala vlasy. Vidíte, je živá a zdravá, tak zas všichni jdeme na kutě. Nate, jen se dobře ofoukejte, abyste nám nenastyd.” A já nám just nenastydnu, umínil si pevně Sísa. Teď ho i v té přetopené cimře roztřásala zima, ale měl jiné starosti než stonat. „To rozbitý sklo mi připočtěte k účtu,” zabručel. „To si pište, že jo,” řekla, ale už zase dobrácky. „Tak šup, Ninko!” postrčila děvče. To si olízlo rty a bez pozdravu vyšlo. Zatímco Sísa se hřál horkým vzduchem z fénu a slastně si foukal pod pyžamo, podhrabával se vlastní pamětí. Tam někde daleko, za sedmerými horami bolestí a prášků, za mlhami oblbovaček a mdlob, byla už pozapomenutá chvilka. Jak to jen bylo? Jezinka vběhla a řekla líís!, měla veliké, veliké břicho… Taky mu řekli, že se mu to zdálo. Nezdálo! Nezdálo tehdy a nezdálo dneska. Vtom z privátní části zazněl křik. „Open the door!” vřískala tam Nina jako pominutá. „Open the door!” Ještě chvíli marně lomcovala dveřmi. Milada ji asi za trest zamkla, holka bude pěkná potvora. Sísa si rozkošnicky prohřál fénem břicho, pak si zkusil škvírkou fouknout i pod sádru, ale málem si spálil nohu. Stáří sice bylo pořád k vzteku, ale nudné už rozhodně nebylo. *
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178778