„To se stává, ne? Chlapi prostě nejsou dokonalí.“ „Ale mně se to nestává! Teda jo, někdy, když jsem úplně sťatý.“ Zvedla obočí a zahleděla se mi přímo do očí s tím svým ironickým úsměvem, na který mě předchozí večer dostala. „Takže to někdy napravíš?“ „Když mi dáš možnost…“ Večer předtím jsem dostal chuť se něčeho napít, takže jsem vyrazil do baru ve vedlejší ulici. Chvíli jsem tam koukal na sestřihy fotbalových zápasů z Anglie, aniž jsem samozřejmě tušil, že zásahovka tou dobou právě o pár desítek kilometrů dál zpracovává jednoho neforemného tlouštíka ve špinavém tričku. Pak přišla nějaká partička, mládenci začali cpát peníze do jukeboxu a celý podnik zaneřádili nějakým technodusáním. Evidentně jsem ale nebyl sám, komu to vadilo. Asi pětadvacetiletá zrzka u vedlejšího stolu nakrčila čelo a s nešťastným výrazem se podívala na barmana. Ten jen bezmocně rozhodil rukama a dál se věnoval své práci. Společný nepřítel nás sblížil, takže nebylo těžké dát se s ní do řeči. Pak nás hluk vyhnal do jiného lokálu a nakonec jsme nad ránem skončili u mě. Oba jsme měli upito a já jí střídavě říkal Martino a Markéto. Pořád se smála, že to pletu. Zavrávorala, když si zouvala boty, a znova dostala záchvat smíchu. Ve tři hodiny ráno to ve ztichlém domě znělo jako výbuch. V předsíni si všimla velké fotky v rámu na zdi, zarazila se a podívala se na mě s nevyřčenou otázkou v očích. „Nikdo tu není,“ řekl jsem jen. Dál se dívala na fotku tmavovlasé ženy s holčičkou na klíně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178776
„To je tvoje…“ „Nikdo tu není,“ zopakoval jsem netrpělivě. „Nebydlí tu. Pojď už.“ Chytil jsem ji pod zadkem, nadzvedl ji a ona se začala zase smát. Zajela mi dlaněmi do vlasů a já ji nesl k posteli. Dveře od bytu nechala dokořán, takže jsem se vrátil do předsíně a zavřel je. Na chvíli jsem se zastavil. Z rámu fotky jsem setřel prach a pak pomalu přejel prstem po skle. Nakonec to bylo jednodušší, než jsem myslel. Dala si snídani, vypila kafe a zmizela, dokonce mi ani nenechala své telefonní číslo. Jen řekla, že se uvidíme. Nakonec proč ne, po dlouhé době konečně večer, který za něco stál. Vyšel jsem před dům a dal se ulicí dolů. Pak tři zastávky autobusem a byl jsem na Smíchovském nádraží. Koupil jsem si jízdenku a za pár minut pozoroval z okna vlaku líně se valící krajinu. Ještě než se nám narodila dcera, jezdívali jsme tak s Ivanou často. Smíchov – Radotín – Černošice – Řevnice – Zadní Třebáň – Karlštejn. Vystoupil jsem z vlaku a vydal se silnicí k hradu. Po několika stech metrech jsem se dostal na most přes Berounku a pak už pokračoval do kopce ulicí s prodejnami suvenýrů, galeriemi a restauracemi. V tom listopadovém odpoledni nás v celé ulici bloudilo jen několik. Serpentinami jsem vyšel až na hradní nádvoří a tam jsem chvíli jen tak seděl na lavičce. Z hradeb jsem se pak díval na lesy na okolních kopcích a ruce jsem měl položené na studeném kamenném zdivu. Vzduch byl syrový a vlhký. Vyšel jsem zpátky před hlavní bránu, ale nevracel jsem se tou samou ulicí, kterou jsem prve přišel. Namísto toho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178776
jsem se dal doleva na lesní cestu, v níž byly vytvořeny jakési schody a která prudce klesala dolů. Nohy mi ujížděly na mokrém štěrku a blátě, ale za několik minut jsem už stál dole na silnici a díval se na vývěsní štít restaurace, kterou jsme si kdysi tak oblíbili. Tak jako obvykle jsem si objednal pečeného pstruha. Nabíral jsem křehká sousta vidličkou, ulamoval k nim chléb a zapíjel je bílým vínem. Nikdy jsem se necítil víc sám.
24. Seděl jsem s nohama na stole a listoval novinami. Pondělí, 14. listopadu 2011. Na první straně článek o Berlusconim, který po všelijakých aférách konečně vzdal místo premiéra a přestane tak Italům dělat v Evropě ostudu. O kus dál zhodnocení vystoupení, které nynější miliardář a údajný dřívější donašeč StB Babiš předvedl o den dříve v televizi, když svou legrační českoslovenštinou rozhořčeně brojil proti politicko-mafiánskému systému, jehož slabých míst ale posledních dvacet let s úsměvem využíval a vybudoval díky nim jednu z největších korporací v republice. ČSSD přestane plebs nazývat „obyčejnými lidmi“ a nahradí jej výrazem „normální“. Na víkendové programové konferenci to navrhl David Rath, neboť obyčejný prý není nikdo, zatímco normálních nás je většina. V konvici začala bublat voda a já si šel zalít kávu. Přidal jsem cukr a mléko a vrátil se ke čtení. Ministr průmyslu a obchodu Kocourek dnes rezignuje,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178776