15
Potrandolfiovou jsem si představoval jako slečnu malého vzrůstu, útlou, s úzkými rameny. Asi proto, že až do toho večera jsem si jméno Caterina spojoval s křehkým a něžným typem ženskosti. Dívka, která krátce po sedmé vstoupila do mé kanceláře, během jediného okamžiku tento můj subjektivní stereotyp s kořeny pravděpodobně někde v hudební oblasti navždy rozprášila. Caterina Potrandolfiová byla skoro stejně vysoká jako já, měla trochu široký nos, velké rty a připomínala mi jisté rané fotky Marianne Faithfullové. Vypadala jako hráčka vodního póla a působila dojmem dívky, od které by člověk nechtěl dostat pohlavek. Lehké šaty — vzhledem k ročnímu období možná až příliš lehké —, které měla pod džínovou bundou, byly velmi ženské a s tou její plaveckou postavou příjemně kontrastovaly. „Posaďte se, slečno Potrandolfiová.“ Když jsem vyslovoval to slovo — slečno —, cítil jsem se jako trouba. Slovo slečna ve mně evokuje dvě kamarádky mojí babičky, které byly staré panny. Doma jim všichni říkali slečno, a pro mě je tak slečna stará panna. „Tykejte mi, prosím vás, jinak mě uvedete do rozpaků.“ Pomyslel jsem si, že uvést ji do rozpaků určitě není tak lehké, a každopádně jsem se jí chystal říct, že tedy dobře, budu jí tykat, ale ona mi taky bude muset tykat a tak dále, jak se to v těchhle případech říká. Pak mi došlo — přečetl jsem si to v protokolu karabiníků —, že je jí třiadvacet let. Mně bylo pětačtyřicet,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178651
byl jsem advokát, který dělá svou práci, a teoreticky bych mohl být její otec. Uvědomil jsem si, že nevím, co odpovědět. Kdybych jí řekl, že bych jí radši nadále vykal, bylo by to hnusné a směšné; říct jí: OK, budeme si tykat (a třeba si spolu zajdeme na šmoulí zmrzlinu do studentského baru), bylo nemístné, a tak jsem udělal věc, která se mi vůbec nelíbí, ale která mi jako jediná připadala přijatelná: souhlasil jsem, že jí budu tykat, a ji jsem nechal, aby mi nadále vykala. „Tak dobře. Díky, že jsi souhlasila, abychom se setkali. Mys lím, že Manuelina maminka… ti důvod tohohle setkání vysvětlila.“ „Ano. Řekla mi, že prověřujete, jestli policie při vyšetřování Manuelina zmizení postupovala tak, jak měla, a jestli by případně nebylo možné provést nějaké další šetření.“ „Ano, přesně tak. Jak jsem se mohl dozvědět ze spisu, ty jsi jedna z Manueliných nejlepších kamarádek.“ „Ano, já a Manuela jsme moc dobré kamarádky.“ „Řekni mi o ní něco. Jaká je, jak dlouho se znáte, jaký spolu máte vztah a cokoli dalšího, co tě napadne. I nedůležité věci, protože si o ní potřebuju udělat obrázek. Potřebuju nějaký nápad, kterých teď bohužel moc nemám.“ „Dobře. Poznaly jsme se v Římě, Manuela a já, přes Nicolettu. Pronajímaly si spolu v Římě asi dva roky byt. Teda Manuela šla k Nicolettě a vystěhovala se z bytu, ve kterém bydlela předtím. Myslím, že měla nějaký problém s předchozí spolubydlící.“ „Nicolettou myslíš Nicolettu Abbresciaovou?“ „Ano, tu. Znám se s ní ze školy. Je o něco mladší než já.“ „Ty pořád bydlíš v Římě?“ „Ne. Letos už jsem přesáhla pět let studia. Před prázdninami jsem se musela odstěhovat z privátu v Římě, protože mi vy pršela smlouva. Chystala jsem se, že si na podzim najdu jiný, ale pak se stala ta věc s Manuelou… nevím, necítila jsem se na to, abych si začala hledat byt. Tak se teď učím v Bari a do Říma jezdím jenom na zkoušky.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178651
Měl jsem dojem, že odpověděla trochu moc rychle. Jako by ji ta otázka lehce uváděla do rozpaků. Rychle útržkovitý proud mých myšlenek přerušila. „Vy jste advokát na trestní právo, je to tak?“ „Ano.“ „Já píšu diplomku na téma trestní řád, o důkazu výslechem svědka mimo hlavní líčení. Chtěla bych být státní zástupkyní nebo advokátkou na trestní právo. Možná byste mě sem po promoci mohl vzít jako praktikantku.“ „Proč ne?“ odpověděl jsem váhavým tónem, protože jsem nevěděl, co bych na to měl říct. „Nevypadám špatně, kdybyste mě s sebou bral k soudu, udělal byste dobrý dojem. Vaši kolegové by vám záviděli,“ dodala. „Tak o tom není pochyb.“ „Dobře, promiňte. Někdy se chovám jako blbec. Jsem trochu prostořeká a zapomínám na vážné věci. A na to, že kvůli vážné věci tady jsme. Na co jste se mě to ptal?“ „Jaká Manuela je. I když jsem viděl její fotky, nedokážu si ji představit.“ „Manuela je moc hezká. Není vysoká, je tmavý typ — ale to je na fotkách vidět —, v létě je hodně snědá, když je opálená. Má moc hezkou postavu. Nicoletta je taky pěkná holka, ale není taková osobnost, je vysoká a štíhlá, dělala modelku. Když se vyfikneme a jdeme spolu na nějaký večírek nebo do klubu, lidi — a nejenom kluci — se za náma otáčejí. Každopádně dě láme dobrý dojem. Říkají nám ty ze Sexu ve městě.“ Podívala se mi do očí, aby zjistila, jestli na mě ta informace nějak zapůsobila. Já jsem se ji snažil ignorovat. „A jakou má Manuela povahu?“ „Je to rozhodná holka. Když něco chce, tak to dostane. V tom jsme si podobné.“ Při těch slovech se mi zase o něco déle, než bylo nutné, zadívala přímo do očí. Vzpomněl jsem si, co Anita říkala o tom, že se jí Manuela zdála nervózní.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178651