nejintenzívněji právě v době počínajícího se rozkladu tělesného života, to je před umíráním a při něm. Je zajímavé, že i ve snech lze poznat, zdali žijeme v neshodě s duchovnem. Zdůrazňování vyhraněného jáství a sobectví je provázeno nepříznivými sny, v nichž člověk zažívá mnoho strachu a pronásledování nebo nepříznivých zakončení, nebo dokonce sny, které nevstupují do vědomí, ačkoli se dostavuje ranní zemdlenost, která dokazuje snový život. Při potlačování duchovnosti sobectvím se ztrácí Světlo kladného vnitřního života i světlo života vyšší úrovně (cit a ideální nazírání). To je veliké nebezpečí pro blaho složek, vyzařujících z těla po smrti člověka, složek, v nichž se skrývá naše vyhraněné, vědomé já. Přemohou‑li člověka následky takového počínání, podobá se to pádu do pekel, to je do života plného utrpení. Přistoupila k němu žena s alabastrovou nádobkou drahocenné masti, a jak ležel u stolu, vylila mu ji na hlavu. 26, 7 Bible mluví tak, jako by šlo o skutečnou událost a my k tomu nemůžeme zaujmout stanovisko. Ale tento verš mluví též o mystériu pomazání, které se děje tomu, kdo jde cestou správného zahloubání a soustředění, to je správně chápajícímu praktickému mystikovi. I on na jistém stupni prožije toto pomazání, doprovázené vnitřním vytržením do sféry blaženosti a poznávání s ještě jinými posilujícími prožitky, včetně čichových vjemů vůně. Je to asi tak, jako by soustředění a zahloubání, postihující nejvyšší možné stavy bytí, způsobilo, že naše vědomí bude prostupovat sférami, v nichž vstoupí do styku s novými smyslovými skutečnostmi; ty jsou stále čistší a vznešenější podle toho, jak vysoko člověk je. Poslední skutečností je vyrovnanost ve světle neohraničeného vědomí. Když vylila tuto mast na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. 26, 12 To znamená, že „pomazání“ odpovídá vrcholu dramatu tzv. mystické smrti, totiž definitivnímu vyhlazení vyhraněného (osobního) jáství. Tímto aktem dospívá člověk k opětnému zrození v sobě, jak káže zákon bytí. Podle tohoto zákona nic nemůže na světě zemřít s konečnou platností; vše se jen přepodstatňuje v nové formy. A mystická smrt je devízou nového zrození v nitru. Znovuzrození vyššího, jestliže mystická smrt zasáhne člověka v nejvyšším upětí mysli na konečné kladné hodnoty jsoucnosti, nebo nižšího, jestliže ho mystická smrt zasáhla v upětí mysli na skutečnosti dočasné, byť to byly skutečnosti božské. V obou případech však prožije mystik „pomazání“.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178580
Když byli u jídla, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil, dal učedníkům a řekl: „Vezměte, jezte! To jest mé tělo.“ Vzal kalich, poděkoval, dal jim a řekl: „Pijte z něho všichni! Neboť to jest má krev smlouvy, vylévaná za mnohé na odpuštění hříchů.“ 26, 26‑28 Mluví se o čö. Ježíš v nejvyšším aktu sebeobětování nabízí své tělo a svou krev jiným bytostem k jejich dobru. Pokud není provázena myšlenkou na odměnu, je tato symbolická oběť magickým činem, pozvedávajícím mnohé jiné lidi z prachu pozemskosti. A nad to je oběť krve přenesením zásluh mystika na ty, kdo ji přijali. Nižší lidští duchové přijmou jen oběť těla, která jim poskytuje příjemné prožívání. Obojí však do jisté míry očišťuje. V souvislosti s tímto vysvětlením je záhodno upozornit na hrubý omyl těch, kdo se domnívají, že tzv. svatým přijímáním bude vykoupen každý, kdo věří v Ježíše. Přijímat kristovského ducha totiž může pouze ten, kdo našel harmonický vztah k Ježíšovu počínání a kdo k němu v sobě vzbudil lásku v nejširším pojetí jeho bytosti a konání. Ten, kdo jenom uznal Boha a Ježíše, kristovského ducha přijímat nemůže, neboť žije jiným cílům, než je vnímání duchovnosti. To mluvím o lidech, kteří duchovně žijí jenom z víry v Boha a jeho syna. Jiných se to netýká. Ti dosáhnou spasení, když se svým životem a jednáním budou umět přizpůsobit jeho životu a jednání. To platí i tehdy, když neznají finesy tzv. bohulibého života, jaké se domnívají znát téměř všechny náboženské společnosti a jimž také tyto společnosti učí. Ale větší díl této náboženské lstivosti není nic jiného než věrouka, jíž chybí život, totiž správný pocit sounáležitosti, láska a čistota. Proto ještě jednou: příčinou vašeho spasení nebo přijímání kristovského ducha nebude víra, že Ježíš zemřel na Golgatě, aby byli spaseni všichni, kdo to uznají, nýbrž jen a jen ztotožnění s kristovským duchem kosmu, jejž v sobě Ježíš nosil; ztotožnění pomocí dechu, myšlení, cítění a jednání. Nespojíte‑li se s tímto duchem všemi nebo aspoň jedním z těchto způsobů, zůstanete duchovními mrtvolami, i kdybyste věřili v deset Ježíšů a milión Pánů Bohů. Trochu poodešel, padl na tvář a modlil se: „Můj Otče, je‑li možno, nechť mě mine tento kalich. Ale ne jak já chci, nýbrž jak ty chceš!“ 26, 39 Tak má jednat každý pravý zbožný člověk. Ať již ten, kdo svůj budoucí osud nezná, nebo ten, kdo zahloubáním v sebe vnímá jeho předzvěsti. Zbožný člověk se může pozvedáním ducha pokusit o to, aby odstranil hořkou bolest života, ale
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178580
nesmí to činit proti osudu. Musí se totiž podrobit osudovému údělu, jestliže vír citů mluví byť jen o přechodné spjatosti jeho Já se světem. Jinak by se připravil o vrcholné osvobozující zkušenosti, které ho podporují v jeho novém vnitřním obydlí nebo světě. I jde za učedníky, nalezne je spící a řekne Petrovi: „Tak jste nedovedli probdíti se mnou ani hodinku?“ 26, 40 Ježíš očekával, že bude moci vdechnout svatého Ducha, jehož snesl na zem mystickými pracemi. A chtěl, aby ho přijali i apoštolové prostřednictvím vnitřního spojení s Ježíšem. Ve spánku uniká jemné světlo sv. Ducha, jestliže je člověk sám nesvolal. Apoštolové pak měli tu neblahou indispozici, že jako lidé dosud v sobě chovali negativní prvky vibrací bytostných světů. Tyto, překonávány vysokou přirozeností Světla sv. Ducha, v rozhodném okamžiku (kdy má Duch svatý sestoupit) zpravidla zapůsobí tak, že člověk podlehne spánku. Ježíš však apoštoly napomíná k bdělosti, aby přijetím Světla sv. Ducha negativní prvky přemohli a přijali s ním „kalich hořkosti“, čímž by se Ježíšovo utrpení zmenšilo a oni kromě toho dosáhli znovuzrození v nejvyšším stavu. Tak by se duchovně vyrovnali Ježíšovi. Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení; neboť duch je ochoten, ale tělo slabé.“ 26, 41 Vyvrcholení duchovního vývoje dovedením kundaliní – tzv. hadí síly – do hlavy, kam vystoupí i duchovní prvek, je spojeno s poklesem fyzické energie do té míry, že se to podobá chorobě. Neboť „dokonání“, to je mystické zralosti, se dosahuje na hranici vyčerpání životních sil. To konstatuje jógická nauka u každého žáka. Ježíš v době právě zmíněného stavu ducha a těla dorostl též ve svém vnitřním růstu do hlavy a upevnil tam principiální duchovou energii. A jelikož tím dosáhl jen cíle duchovního vývoje, pravil, že duch je hotov, ale tělo nemocno. Neboť jógin, dosáhnuv tohoto stupně duchovního vývoje, musí ještě počkat na další reakci, totiž až je tělo proniknuto duchovní silou. Tím se spálí negativní prvky, způsobující fyzickou pokleslost. Tělo se tím znovu uzdravuje a nabývá síly. Spalování negativních prvků, spjatých s fyzickým tělem, je drama. Ježíš to naznačil svým fyzickým osudem. Prožije se bičování, korunování trny, ukřižování, probodení srdce a zmrtvýchvstání.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178580