si potvrdit své vysoké mínění o sobě. Pak teprve splní svůj účel a ukáže se být naukou prospěšnou pro každého, ať ji přijímá přes mou osobu nebo přímo z vnějších informací. Aby se člověk vůbec naukou mohl řídit, musí se dokonale seznámit s její teorií. Vůbec se nesmí připustit, aby se do mystické snahy mohly vměšovat osobní sklony hledajícího: pak to už není mystická cesta, nýbrž putování v kruhu nebo dokonce k vlastní duševní zkáze. A teorie nauky nás musí poučit, co dělat s myslí, s vědomím, s vitalitou, s vnitřními popudy, vzněty, inspiracemi atd. Platí zásada, že mysl musí být umlčena. Nesmí se připustit, aby spřádala nějakou myšlenkovou osnovu, i když je to osnova líbivá, zdánlivě filozofická, nebo osnova různých vědomostí. Vědomosti, jež vzniknou ze spekulací, byť se zdály být inspirační, totiž nejsou vskutku k ničemu. Je to stále jen běžný pohled na svět, vědomosti mentální a nikdy o nich neplatí, že jsou absolutně pravdivé. Když však se mysl zcela umlčí, když se jí znovu a znovu zabrání, aby se viděné stávalo předením poznatků z apriorních předsudků, postupně se vytváří podmínka pro tzv. přímý postřeh: ten umožní viděné objevit jako zcela nový jev nebo situaci, přičemž výraz „nový“ znamená vskutku obohacování vědomostí. Jen to se stává protiváhou hotového již světa jedinců, hotového nejen vštípenou výchovou nebo jinak společenským a mravním názorem, nýbrž i vrozenými dispozicemi každého jedince. Tento hotový svět jedince, jenž byl získán zrozením, je nejmocnější bariéra, již nevědomost hájí u „duší“ propadlých bludům. Mají v tom co dělat instinkty a pudy, které jsou tmelem bytí s jeho charakteristickými znaky. V ezoterismu totiž existuje teorie, že základem osoby jako takové, osoby vybavené povahou a sklony, jsou atavismy v jejich nejhlubším pojetí, atavismy, vyjadřované tendencemi, které útlé dětství, zdánlivě tvárlivé, zcela dobře přežijí. Právě tyto tendence pak vymodelují bytost takovou, jaká se potom mravně, intelektuálně i fyzicky projeví. Apriorní předsudky, s nimiž člověk putuje po světě a používá jich k hodnocení všeho, místo aby se díval a viděl, tkví ovšem v neovládané mysli. Z toho důvodu „hlídat“ mysl neznamená pouze potlačovat její činnost, ale, a snad hlavně, řídit ji, aby se podřídila člověkově vůli. „Budu myslit jen na to, na co myslit chci“ má být heslem hledajícího. Pak soustřeďovat mysl nebude znamenat její otupování, aby emoce mohly snáze ovládat „pole ducha“, nýbrž skutečně její ovládání – bez jejího usmrcení nebo závažného otupení. A to už je teorie, jíž se má řídit ten, kdo se chce vydat na cestu koncentrace mysli. Potom tu je vědomí. Jeho stav souvisí se stavem mysli. Když někdo umlčením mysli dosáhne pouze utlumení její činnosti, dospěje též jen k utlumení
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178558
vědomí. Jenže při manipulaci s duševními stavy, jež je přímo závislá na koncentraci mysli, je nezbytná kontrola dějů u duševních stavů, především samovolných dějů. Právě tato kontrola přivede usilujícího k poznání mechaniky procesů v oblasti duševních stavů; její poznání umožní do ní zasahovat v tom smyslu, že se budou rozvíjet tzv. dovolené stavy, kdežto stavy nedovolené likvidovat. Dokonalá kontrola samovolných duševních procesů je tedy možná jen pomocí bdělého vědomí. To sice není ideálem lidiček mystiků, neboť ti se vlastně vždy snaží bdělosti a tím i napětí unikat do pasivity, ale přesto se bdělé vědomí v nejvyšším stupni stává realizací stavu buddhy, stavu osvícení jakožto předpokladu dosažení spásy. Vitalita je činitel, jenž je pro toho, kdo usiluje o dobrou jógu, o spojení, důležitější než mentál. Toužíme po svobodě, po uvolnění ze strasti, ale pomocí mysli jí nelze dosáhnout, neboť nás diriguje vitalita. I když se to zdá být ponižující, protože si sebe vážíme, přece je fakt, že nás v životě usměrňuje spíš funkce míchy než mozku; proto se často divíme, čeho nerozumného jsme se vlastně dopustili, když jsme předem věděli, že dopustit se toho není dobré. Tato skutečnost jasně svědčí o tom, že pouze věnování se projevům vitality může být jakýmsi fyzickým základem jógy, duševního snažení o celkovou duševní svobodu. Tělo něco chce a lidé to respektují. Mysli používají jenom za tím účelem, aby toho dosáhli bez střetnutí se zákonem, jímž se řídí lidská společnost. A právě toto lidé hledající na cestách mystiky a duchovna činit nesmějí. Aby to však vskutku nečinili, museli by redukovat tzv. osobní a snad i společenské potřeby. Podle toho, jak jsou osobní a společenské potřeby redukovány, se může hodnotit mravní úsilí, přináležící k celému duchovnímu učení a školení. Pokud znám mystiky nebo lidi za mystiky se považující, je mezi nimi jen řídkým zjevem ten, kdo své osobní potřeby redukuje. Snad si dokáže různě ubližovat, ale osobní potřeby redukovat nedokáže. Přitom, tvrdím, je lhostejné, je-li osobní potřebou člověka bičovat se, hladovět, ničit si zdraví nebo cokoli podobného z těchto věcí. Zvláštností individuálního života je právě to, že někdo propadá smyslovým požitkům chuťové povahy, jiný trýznění nebo sebetrýznění jako osobní slasti. Proto když mluvím o redukci osobních potřeb, myslím běžné žití s minimálními potřebami, přičemž se chuti vyhovovat nesmí vůbec, byť to bylo třeba rvaní si masa z těla. Neboť kdo by takového něco dělali, sledují tím snahu chlubit se třeba monumentálními skutky, aniž přitom sebe skutečně omezují.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178558
Trvalý vskutku skromný život s minimálními potřebami je proti předpokládanému rvaní si masa z těla život hrdinský, protože se tak dá žít pouze „ztracený v davu“; to se ostatně dokazuje občasným pokušením udělat něco více otřásajícího. A to udělat něco otřásajícího je zase projevem já, dokonce velikášským projevem, při němž zase zanikají obtížně dobývané ctnosti. Takto tedy vitalita určuje cesty života bez ctností. Vitalita člověka podněcuje k okázalému sebeprojevení, lhostejno zda v mocně rozvinuté rozmařilosti nebo v bezpříkladné askezi. Je to vitalita, která vyhraňuje a mocně vytyčuje já, jež vskutku ctnostný život, umírněný a ukázněný, zcela jistě zabíjí. Ostatně sledujeme-li celý život vůbec, co jiného jsou jeho projevy než vitalita? Jen když jsou lidé postrkováni hladem, chtíči, vášněmi nebo ctižádostmi, jsou činní, dokonce spíš pudově a emocionálně než mentálně nebo rozumově. Proto nemůžeme nacházet úzce osobní problémy člověka ve věcech abstraktních, ale konkrétních. Z toho důvodu jsou i problémy duchovního vývoje člověka kdesi mimo oblast jeho představ a domněnek a tím tedy v jeho samém životě. Proto nemá smysl pomýšlet na posmrtný život nebo na nějaký abstraktní život duchovní; co člověk musí udělat pro své dobro, musí být uděláno v přítomnosti, v žitém a nikoli mentálním životě. Musí změnit svůj duchovní život v současnosti a to je možné jen když změní orientaci myšlení a kvalit prožívání. Místo chtíče, zaujatosti a vzteku na nevyhovující poměry nebo trápení se nad nimi musí člověk nasadit, a to z vlastní vůle, blahovůli, přání všeho dobra všem bytostem a vůbec spokojenost se svým vlastním osudem. Teprve tím se na jeho lících i v duši rozhostí úsměvy a štěstí, jež se stanou magnety, přitahujícími všechno dobré. Když už člověk nebude lpět na smyslovém prožívání a místo toho se spokojí s tím, že nic nevlastní ani nic nepotřebuje, když bude žít jako někdo, jehož nitro zpívá, protože je prosto všech potřeb, dospěje k evidentnímu zjištění, že už není na zemi s její tíhou a útrapami, ale ve volném prostoru prakticky nadsvěta. A protože to bude stále jen on sám, kdo se zbavil chtíčů, vášní, lpění a nenávisti, bude to zase jen on, kdo se ocitne v tomto nadsvětě. Nebude tedy jako rozličně unylí mystikové, kteří se snaží se těšit ze vzruchů extatické mysli a z pocitů, jaké k ní náleží; bude jako ten, jehož obsah reálně žitého života byl změněn jeho bytostnou proměnou. Tímto se tedy hlavní problém mystického vývoje mění v problém adekvátního způsobu života a vůbec ne v problém soustřeďování mysli pomocí jejího upětí na jeden jediný bod nebo na nic nebo na duchovní srdce. To všechno jsou totiž marnosti vždy překonávané živočišnými nebo elementárními pohnutkami, jež prýští z vitality nepodrobené kázni vůle, sledující cestu ctnosti nebo ctností.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178558