Dokonce to vypadá tak, že si je biblisté a starozákoníci přivlastnili a použili k jedinému (a to svému) druhu výkladu. Jenže ugaritské tabulky zachycují mýty, obrazy a vzory chování bronzové doby nejenom pro kočovné hebrejské kmeny, ale také pro ostatní středomořské i ještě vzdálenější národy. Vlastně se člověk ani nediví, že biblická zvěst byla tak vstřícně přijata v raně středověkém Irsku — tamější Keltové v ní museli cítit motivy, které jim byly blízké už tisíciletí předtím. Neboť slovo znám a řeknu ti poselství a budu ti opakovat slovo stromu a šepot kamene, vzdychání nebes se zemí, propastné tůně s hvězdami. Znám blesk, který neznají nebesa, slovo neznámé lidstvu… (tabulka KTU 1.3 a 1.4)
V ugaritském panteonu vystupují božstva, jejichž obrazy jsou i nám tak povědomé: bohyně Šapš jako Svítilna bohů nápadně podobná obrazu Panny Marie jako hvězdy mořské, zlatí koně jsou zasvěceni slunci, černá bohyně Išcharaj se mění na černou madonu, bohyně nosící na hrudi symbol kalicha se přimykají grálovým legendám. Důležitým ugaritským bohem byl Jam — Moře neboli Vodstvo, které stojí na počátku i na konci světa. V sumerské kosmogonii je Vodstvo matkou světa a později i lidí. Zpočátku poklidný mýtus klíčícího života Velké matky je v klimaticky nestálém prostředí putujících a válčících kmenů nahrazován mýtem boje s chaotickým vodstvem. Hrdina rozděluje svět na horní a spodní vody. Ustanovuje strážce vod, kteří se dostávají do bible jako anonymní nebeská stavidla. Jsou-li spuštěna, horní vody zaplavují zemi a výsledkem je světová potopa. Hlavní bůh, laskavý otec El (odtud Elohim), sídlí na světové hoře v místě, kde se stýkají horní a spodní vody, kde je propastná hlubina dvojí. Židé vycházející z Egypta a rozdělující vody Rákosového moře i Ježíš tišící vlny a chodící po vodách vlastně demonstrují, že jsou nositeli moci Boha otce nad silami prvotního chaosu. makom
KNIHA MÍST
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178196
Bohyně lásky a přitažlivosti Šalem, jež má ve znaku Venuši v podobě Večernice, se vetřela nejenom do českých pohádek a filmů (všimněte si, že dodnes neztratila něco ze své sakrality), ale i tam, kde bychom ji nečekali. Je podle ní pojmenován biblický Šalamoun (od koho jiného by měl moudrost?), a dokonce se ozývá i ve jménu svatého města Jeruzaléma. Slovo láska mělo tehdy jiný rámec — byla to fyzická i duchovní síla, která držela svět, planety i lidská srdce na určitých místech v nějakém příznivém uspořádání. Nechci však na tomto místě vykládat křesťanství či keltství jako nějakou nově interpretovanou kompilaci starých a odnepaměti, tedy od prvotních vod trvajících obrazů, postojů a návodů, jak porozumět světu, ale vrátit se domů. David Abram mi kdysi na zídce Královské zahrady u Belvedéru vyprávěl, jak jeho kamarád Gary Snyder cestoval po Austrálii s domorodým řidičem náklaďáku. Ten mu hrozně rychle vyprávěl různé aboriginské mýty a Gary si uvědomil dvě věci. Předně že nositelem příběhů není jenom literatura, ale také krajina, která je vyvolává; a pak, že ty příběhy se musely vyprávět za chůze, a ne za rychlé jízdy, která dávnou paměť probouzí příliš překotně. A tak mi při Davidově vyprávění i četbě ugaritských mýtů znovu vyvstával smysl poutnictví i klidná skrývající se zamyšlenost některých českých krajin a krasových oblastí, kde hlubiny spodních vod a podsvětních příběhů dosud trvají. Šepot kamene, vzdychání propastné tůně s hvězdami… Ach!
III.
Pokusme se nejprve popsat želvu, ne podle Physiologa, Swanna a literárních pramenů, ale podle toho, jak ji vnímáme. Želva je kulatá, lépe řečeno má tvar nízké oválné klenby. Málo zvířat je kulatých, a pokud jsou, nevzbuzují (jako třeba medúza) tak hluboký respekt. Kulatý platýz, zvaný též Orbis stellatus, může díky svému tvaru nést podobný význam. Barva želvy připomíná zemi a vodu. Želvy jsou staré a mají v sobě něco ze Země. Nejedná se jenom o to, že je želva dlouhověká, ale ona je stará ve smyslu, jako by byla jedním z prvních zvířat na Zemi. Rozhodně je starší než třeba dinosaurus. V hloubi mysli můžeme jít ještě dál: kulatý tvar, pomalý I
M Í S TA , K R A J I N Y, N Á V R AT Y
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178196
pohyb podobný pohybům planety — není želva starší než Země? Není někde ve vesmíru hodně stará, pomalu se mezi souhvězdími pohybující želva a nejsou všechny želvy jejími dětmi? Vesmír jako temná voda s jiskřičkami hvězd a mezi nimi pluje želva, pomalu se nadechuje, vyplouvá nad hladinu, celý temný vesmír je pod ní, ale to, co je nad hladinou, nerozeznám. Jiný druh slunce? Na psu či koni při troše tréninku dokážu vidět, co si myslí. Na želvě ne, i když se dlouho snažím. Nemáme stejný emoční aparát, není se čeho zachytit. A přitom nepochybujeme, že to je tvor pomalý, ale bystrý, žádný hlupák. Ví něco, co my nevíme. Zatímco had je sice hluboký, ale také rychlý, dynamický a zrádný v myšlení, je želva něco jako had bez postranních myšlenek. Je velmi pevná a zároveň velmi zranitelná. Ostatním tvorům není (až na výjimky) nebezpečná. Je mírumilovná a skrytá. Pozoruje. Je na ní vidět, že stále na něco myslí, že má nějaký vnitřní pohyb. Mohla by být blízká žábě, ale není tak hlučná a rozpustilá… A pak, podívejte se na hvězdnou oblohu, žábu za hvězdami nikdy nevycítíte, želvu ano. Krunýř želvy je složen z mnohoúhelníkových šupin, které se jako u ryb nepřekrývají, ale naopak jsou jako komůrky včelí plástve umístěny vedle sebe. Pevnost krunýře není pevností kaleného železa, ale je pružná. Želva se stahuje do sebe podobně jako usebraná mysl. A ještě jeden obraz se stále vrací — létající talíř jako druh svítivé želvy, civilizace jako bahno rybníka na venkovské návsi. Potkal jsem se před časem s panem Zadrobílkem. Dlouze mluvil o želvách a objednával si o nich článek. Potíž je v tom, že o nich skoro nic nevím a to, co vím, nejistě uhaduji. Má jediná mytická želví zkušenost se týká okrouhlých útvarů namalovaných paleoindiány na stěnách pískovcových převisů v Utahu. Kdo ví, zda to jsou želvy, ale také kdo ví, co mají mytické želvy podpírající zemi či nebe společného se skutečnými obojživelníky. Pokud se učenci evropské renesance domnívali, že podle zákona korespondencí by zemská zvířata měla mít analogii ve zvířatech vodních, a pro chudost slovníku jim dávali jména jako mořský kůň, pak i jméno želvy může být jen chudou a omylnou, ale našemu vnímání nejbližší analogií nějakého kosmického tvora. Na třeboňském panství, kde se pokoušeli během teplejších desetiletí 16. století chovat želvy, jim místní lidé říkali „žáby ve skořápkách“. makom
KNIHA MÍST
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178196