ztracených peněz a dal hned po zvonu pátrat. Třeba se jen propadl chatrnou klenbou do nějakých podzemních sklepů. Ale jestli ho v té době našli, to se už neví. Hrad byl brzy opuštěn a začal ještě více chátrat, až se rozpadl docela. Do dnešních dnů se ale vypravuje, že na hradě Práchni je ukryt veliký zvon s pokladem. Snažilo se ho najít už mnoho lidí, neboť pověst o zvonu se šířila rychle a nejen po prácheňském kraji. Nikomu se ho ale nepodařilo objevit. Vypráví se také o jednom bohatém a lakomém měšťanovi z Horažďovic, který se vypravil na Prácheň hledat tento poklad, ač měl peněz spousty. Jedné noci, kdy krásně svítil měsíc, dorazil do rozvalin bývalého hradu s motykou a rýčem a pod baštami vyhledal místo, kde by podle jeho mínění mohl propadlý zvon být. Kopal dlouho, záda ho bolela, pot se z něj jen lil a ruce už měl samý mozol, když v zemi narazil na něco tvrdého, až to cinklo. Opatrně začal odhrabovat zem, aby se podíval, co to vlastně našel a div, že nezačal tancovat štěstím – byl to ten ztracený zvon. Radoval se, že už je u toho pokladu a peníze už mu jen tak neutečou. A jak se tak dobýval ke zvonu, uslyšel náhle v lese dusot nohou a křik: „Hoří! V Horažďovicích hoří!“ Měšťan se vyděsil: „Aby tak hořel snad můj dům!“ Nechal poklad pokladem a běžel se podívat z vyhlídky, odkud bylo vidět na Horažďovice, kde je ten ohlašovaný požár. Ale když tam doběhl a rozhlédl se, zjistil, že žádný oheň nikde není. Jenom měsíc osvětloval spící město. Kdo ho mohl tak napálit? Rychle se vrátil ke své rozdělané práci, ale i když měl pocit, že je na tom samém místě, nenašel po vykopané jámě se zvonem ani stopy. Ani jeho nářadí tu nikde neleželo. A jak tu tak stál celý
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177776
zaražený, zdálo se mu najednou, že slyší z hlubin země vzteklý štěkot. Hned si vzpomněl na vyprávění o obrovském černém psovi s ohnivýma očima, který poklad hlídá a vzal nohy na ramena. Jen aby už byl v bezpečí svého domu. Chuť vykopat poklad ho nadobro přešla. Poklad prý na Práchni hlídá také zlatá sova s rubínovýma očima. Straší tu přízrak pana Půty Švihovského a Bílá paní, která bloudí kolem vrchu nebo stojí nepohnutě na lukách.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177776
O PROPADLÉM ZVONU U PŘÍBĚNIC Blízko městečka Malšic u Tábora stávaly kdysi na ostrozích dva hrady, mezi kterými protékala řeka Lužnice. Na levém břehu byly Příběnice, na pravém Příběničky. Mezi hrady, které měly rozsáhlá předhradí a znamenité hospodářství, bylo neveliké podhradí, které získalo výsadu městského práva. Původně v těch místech byla víska Příběnice, až tu Vítkovci před rokem 1243 založili hrad. Ten byl v držení jejich potomků – pánů z Rožmberka, zejména Vítka, jeho bratra Voka a Jindřicha, kteří tu přebývali. V roce 1420 se Příběnice stavěly na stranu katolíků a Táborští, kteří se to dozvěděli, podnikli nečekaný útok, opanovali větší hrad a záhy obsadili i ten menší, neboť jeho ustrašená posádka se rozprchla. Po obou těchto hradech zůstaly jenom skromné památky – zbořené zdi a zbytky hradeb. Po městečku dnes není ani stopy. A přece se ví, kde bylo náměstí, kde dlouhá ulice vedoucí k hradu a kudy se táhly hradby. Dějiny vypravují, že roku 1428 Bechyňští páni nechali městečko Příběnice spálit, neboť jim vadilo, že náleželo táboritům. Když byl zase po nástupu krále Zikmunda na český trůn zjednán v zemi pořádek, vrátili Táborští oba hrady bývalému majiteli, panu Oldřichu z Rožmberka. Ale podle smlouvy měly být hrady i městečko zbořeny, a to se také stalo po roce 1437. Pověst ale vypráví o zničení městečka jinak. Je známo, že král Václav IV. měl velké rozepře s českými pány a ti jej také roku 1394 zajali v Králově Dvoře u Berouna a odvezli do Prahy jako vězně. Báli se však, že by mohl být král osvobozen svými věrnými lidmi, a proto jej tajně v noci odvezli z Prahy na Příběnice, z Příběnic do Českého Krumlova a z Krumlova do Rakouska na Vildberg. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177776