se stávala důležitou části rozpínavého sektoru tureckého a konzervativní a tradicionalistický duch města, kterým byla i teta naskrz prosáklá, to nesl nelibě. Alespoň před ním se neváhala i peprně vyjádřit o politicích, kteří tahají mohamedány do Spandau i do celého Německa. Zbytek Berlína pochopitelně nestál za zvláštní zmínku, když už byl v Německu zahrnut. „Lezou jim do prdele. Prý, že nám jednou budou tu naši utírat, a oni nás do ní pořádně nakopou.“ Tuhle svou bodrost musela krotit v době návštěvy svého syna, jinak by byla vytrestána nekončícím kázáním. Pokrok vzývající zarostlý intelektuál v arabském šátku a levných brýlích navíc dovedl otrávit vzduch i docela bezdůvodně. Ve své zaslepenosti byl rigidní jako starosta puritánského městečka amerického středozápadu a současně v účelovosti svých postojů křivý jako starosta puritánského městečka amerického středozápadu ve veřejném domě. Ve jménu pokroku a ještě více kvůli své vyšinutosti nekompromisně poukazoval na zrůdnosti vlastní kultury a zároveň uctivě vzhlížel k obskurním diktaturám feudálního typu. Projevoval vždy plné pochopení pro masové vrahy a hrdlořezy vládnoucí málo civilizovaným, zato hodně zkorumpovaným režimům. Blížící se válku v Perském zálivu hravě a opovržlivě prokoukl jako boj o levnou ropu, přičemž by býval jindy sám málem schopen vraždit, když se zvedla spotřební daň z benzínu o chlup. Pravda, pořádně mastný chlup poté, co prošel útrobami jeho rozežraného patnáctiletého trabanta, kterého pořízení bylo vedeno důvody vznešeně ideologickými a ne technicko-ekonomickými. Měl dokonale jasno o prolhanosti a manipulaci německých a všeobecně západních sdělovacích prostředků, někdy až směšně průhledné podvrhy palywoodu přitom přijímal bez výhrad. Ale prý nebyl žádným antisemitou. Jako většina spořádané německé populace nestrpěl ani náznak vtipu o Židech, lkal nad jejich osudy za Třetí říše a nemilosrdně by se kvůli tomu i kdykoli zmrskal. Zato stát Izrael byl předmětem tvrdé kritiky, jeho zlotřilost neváhal házet do jednoho pytle s fašismem. Důsledně odděloval, jak říkal, Židy a Izrael. Jasně, důsledně oddělit Židy od své země a vlasti je přece tak pokrokový a záslužný čin. Heinrich Luitpold Himmler i Hermann Wilhelm Göring by horlivě souhlasně přikyvovali. Koukal na něj jako na úplného exota, v těsně popřevratovém Československu se nic takového nevyskytovalo, nebo alespoň on nikdy nepotkal. Kouzlo exotiky mu ale bylo přáno pouze krátce, než byl nucen si všimnout, že v západním Berlíně a prakticky v celé západní Evropě je tento lidský druh velmi rozšířený. Když se dostal do Francie a měl i velmi vzácnou příležitost mluvit s příslušníky „velkého národa“, kteří netuší, že tím-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177684
to pojmem konkurují leda „velké zemi“, což je z pohledu výhradně svých obyvatel Nigérie, vždy slyšel, že u kormidla je sice levice, ale dělá politiku pravice. Neodvažoval se ani pomyslet, jak by asi vypadala pro občany roku kolem 200 p.g., neboli po gilotině, pravá a přitom levicová politika. Akorát se nemohl ubránit dojmu, že v Německu je zase proklamativně pravicová koalice konzervativců s liberály jakousi margarínovou bio levárnou s umělými sladidly a bez lepku. Kdesi na začátku pomyslné dráhy do ochočenými maoisty řízené Evropy ještě netušil, že diskuse je marná a v dobré víře mu řekl svůj názor, když měl flagelant zrovna záchvat německé kolektivní viny. „Nebylo by lepší se méně donekonečna omlouvat Židům mrtvým a chovat se namísto toho slušněji k těm živým?“ zeptal se nevinně. „Jak to myslíš? Nechováme se k nim snad slušně?“ „Když platíte jejich vrahy, není to vůči nim zrovna slušné.“ „Jaké vrahy? Nemíníš Organizaci pro osvobození Palestiny, viď?“ „Jo, právě tuhle Orgazmizaci za zničení Izraele. Já rád nazývám věci pravým jménem.“ Politruk ho už neuznal hodným odpovědi, mimovolně si sundal umaštěné brýle a začal je zuřivě čistit. Chtěl tím dát najevo, že je v jeho krátkozrakých očích už nadobro ztracen, co se ostatně dalo od ztuchlého Sudeťáka čekat. Přesto nevydržel a neodolal pokušení ho zkusit napříště zdeptat, akorát už s lepší znalostí protivníka. Ovšem na ufňukané poznámky o tom, jak po změnách v Evropě záplava Poláků a Čechů destabilizuje těžce zkoušené pracovní trhy západních zemí, on už nijak nereagoval. S tupcem, který šíří tyhle voloviny a vedle toho demonstruje na podporu tureckých, arabských a černošských přistěhovalců, jednoduše nebyla řeč. Odmítnutím přímé bitvy se vystavil provokaci ještě intenzivnější. „Proč jsi zrovna teď odešel ze své vlasti? Nemyslíš, že je tam potřeba budovat demokracii a tys od toho utekl?“ „To se ptáš i svých černých kámošů? Oni mají v té jejich milované Africe onu slavnou demokracii už přes třicet let a pořád se jim nechce zpátky ji jít budovat.“ Navenek byl opět vítězem slovního souboje, vítězství to ovšem bylo dvojnásobně bolestivé. Když si na to někdy vzpomene, musí dát pitomečkovi zapravdu v tom, že ačkoli se demokracie vybudovala sama do nejvyšší možné nevysoké míry a pomoct jí nešlo ani o píď, chyběl v Česku zrovna v době, kdy se rozdávala koryta. Asi by na něj beztak žádné nezbylo, vždyť neměl žádné kámoše u komunistické tajné policie, nebyl ani aktivním svazákem v době bezprostředně po převratu a neuměl ani pořádně odhodla-
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177684
né yupííííííí nebo oduševnělé wow, co bylo pak silně poptávané zanedlouho potom. Čert to vem, ale pochyby z promarněné příležitosti přece jen trošku zabolí. V tu chvíli a na místě ho ale bodlo u srdce něco jiného, co vyzývateli dobře schoval a ten si nejspíš ani plně neuvědomil význam svých slov. Co vnímal pojem vlasti, nikdy za něj nedosazoval Československo, jeho vlast byla německá, pouze mu byla uloupena. Teď poprvé slyšel od Němce, sice přitroublého, ale Němce, že ho nepovažuje za krajana. Prý odešel ze své vlasti!
24
Nechtěl vyrušit víly z jejich pohádkového obcování, občas pohladil kozičku, lehounce políbil řitku, tu polaskal pičku. V té omamné záplavě něhy a krásy by snad i zapomněl některou ojet, možná i obě. Ale no, kdepak, samozřejmě si je obě hezky přefikl. Byl u toho tak šťastně a spokojeně nenápadný a i kdyby chtěl být nápadný, tak ony by se ani nenechaly žádnou jeho snahou o nápadnost, ba ani jenom přítomností rušit. A když do některé zajížděl penisem, věnovala mu pouze příjemně překvapený letmý pohled říkající, jo, jo, ještě i nějaký ten mužský jako milý bonus, proč ne, ale už se tulila ke své kámošce a jeho vydala napospas svému osudu, ať si tam někde vzadu klidně pošukává. Na co bohorovně ve chvílích, kdy mu bohové dovolili být jim naroveň, zapomínal, bylo, že jedna z pohádkových bytostí byla také ženštinou, která mu dlouhá léta pila krev a vodila ho za nos. Byla i jeho manželkou, nebo co, jakoby to už ani nebyla pravda, že měl soužití s ní stvrzeno i papírem s razítkem. Tenhle detail nebyl nijak podstatný vedle samotného katastrofického způsobu onoho soužití, kdykoli se na manželství nedopatřením rozpomněl. Ostatně než oštemplovaný glejt byla i během požehnaného stavu manželského mnohem dotěrnějším i bezprostřednějším vjemem tchyně. Co se téhle nemilé osobě rozhodně nedalo upřít, byl její zřetelný projev. Jakmile ji spatřil, okamžitě si byl bez nejmenších pochybností jist, že právě tohle je tchyně, působila přímo jako její předloha. Tchyně není věru žádná máma, je to její negativ. Když máma byl někdo, komu by mohl provést cokoli a vždy by ho miloval jenom proto, že je, tchyni neprovedl ni-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177684