a do dialogu o budoucím směřování Unie zapojilo i veřejnost“.136 Rakouské odhodlání potvrzuje i evropská komisařka Benita Ferrerová-Waldnerová, která prohlásila, že v Klosterneuburgu Rakušané započali reformní proces Evropské unie.137 Pro pokračování reformního procesu Unie se ukázala být zásadní především skutečnost, že Rakušané dokázali přesvědčit ostatní členské státy, aby nebylo téma Ústavní smlouvy vytlačeno z předmětu jednání.138 Hmatatelným výsledkem při ujasňování evropské cesty byla konference v St. Pöltenu, která pokročila v oblasti subsidiarity a přibližování se k evropskému občanovi.139 Lze tedy při uvážení výše uvedených faktů souhlasit se slovy rakouského diplomata Schwarzingera o tom, že „Rakousko na Ústavní smlouvě výrazně zapracovalo“?140 Othmar Karas s tím souhlasí, přičemž oceňuje právě posun v této otázce včetně oživení evropské debaty.141 O tom, že se v unijním rámci projevily jisté známky lepší nálady, má jasno také poslanec rakouského parlamentu Hannes Swoboda.142 Pravděpodobně největším úspěchem bylo, že se znovu rozjela otevřená diskuse o evropské budoucnosti.143 Rakousko po počátečním zaváhání zmírnilo vnitropolitické rozepře, a i když nelze považovat posun v debatě o Ústavní smlouvě za zásadní, není možné rakouskému předsednictví upřít v tomto rámci jisté pozitivní výsledky. Proto lze do jisté míry souhlasit také s výrokem Schwarzingera. Kromě zdařilého setkání v St. Pöltenu se Rakousko i dalšími projekty zasloužilo o to, že navzdory nepříznivým okolnostem diskuse o Ústavní smlouvě pokračovala a zároveň se EU snažila najít cestu k občanům. Současně lze na rakouském předsednictví ocenit, že i po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemí dokázalo vyjednat shodu o pokračování ratifikačního procesu Ústavní smlouvy. Přehnaná okázalost bez konkrétních výsledků Kritická reakce ohledně přehnané okázalosti předsednických akcí Rakouska přišla hlavně ze strany Finska, které mělo Unii předsedat v druhé polovině roku 2006. Předseda výboru pro EU finského parlamentu Jari Vilen vytkl rakous136 (Außenministerium der Republik Österreich), dotazník vyplněný a zaslaný elektronicky 2. března 2008. 137 Woschnagg, Mück a Payrleitner, Hinter den Kulissen, 120. 138 Fissberger-Tichy, „Die österreichische EU-Ratspräsidentschaft, 168. 139 Jiří Štěpanovský, „Rakousko a Evropská unie“, Mezinárodní politika 33, č. 1 (2009): 23. 140 Schwarzinger. 141 Karas, „Die österreichische Ratspräsidentschaft“, 530. 142 Hannes Swoboda, „Eine Präsidentschaft zwischen Mozart und Freud“, in Österreichisches Jahrbuch für Politik 2006 (Wien: Verlag für Geschichte und Politik, 2007), 537. 143 Woschnagg, Mück a Payrleitner, Hinter den Kulissen, 116. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177491
kému předsednictví, že se místo na důležitá rozhodnutí zaměřilo na uspořádání řady show.144 Takové hlasy ovšem zazněly i z Rakouska. Salcburský galakoncert například předseda sociálních demokratů Alfred Gusenbauer označil za „elitářské a absurdní divadlo“.145 Podobně se k tomu vyjádřil i jeho kolega europoslanec Hannes Swoboda, který zahájení předsednictví ve stylu Mozarta, Salcburku a „Sounds of Music“ označil za rozporuplné. Současně prohlásil, že pokud není součástí takového vrcholného setkání nějaký obsahový záměr, v rakouské veřejnosti to vytváří chybný dojem o pravém významu předsednictví.146 Pokud se na tento problém podíváme i z jiné stránky, lze v důrazu na slavnostní charakter předsednických akcí nalézt i jisté pozitivní prvky. I již citovaný Swoboda poukazuje na kladný přínos slavnostních akcí, neboť ty mohou na základě příznivého dojmu z rakouské pohostinnosti pozitivně ovlivnit průběh jednání.147 V Salcburku Rakousko využilo dvousetpadesátých narozenin Mozarta a prezentovalo se jako kulturní a hudební národ s bohatým výběrem kulinářských delikates. S tím, že takové akce přispívají k lepší náladě účastníků, souhlasí i analytik European Policy Centre Antonio Missiroli.148 Právě slavnostní ráz akcí předsednictví měl občanovi přiblížit projekt Evropské unie, doplňuje Luif.149 Politoložka Puntscherová-Riekmannová k tomu dodává: „Předsednictví znamená také inscenaci. A ta se Rakousku podařila“.150 Celkově vzato je obtížné posoudit oprávněnost kritiky týkající se přehnané okázalosti předsednických akcí na území Rakouska. Na jednu stranu lze s výše uvedenými výtkami souhlasit, ale na straně druhé, pokud vezmeme v potaz vývoj diskuse o evropské budoucnosti v první polovině roku 2006, se lze domnívat, že větší důraz na reprezentativnost akcí rakouského předsednictví přinesl i jisté výsledky. Potvrdit pravost této teze ovšem v dostatečné míře není možné. Naopak zcela jistě nelze souhlasit s tím, že rakouské předsednictví bylo charakteristické absencí konkrétních výsledků v evropské agendě. Tuto skutečnost jednoznačně dokazují pokroky dosažené ve společné energetické politice, v rozpočtovém rámci, v otázce Lisabonské strategie a dalšího rozšíření Evropské unie.
144 „Finnland: „Österreichs Vorsitz mangelt es an Eifer“, Die Presse, 20. března 2006. 145 Luif, „The Austrian EU Presidency“, 33. 146 Swoboda, „Eine Präsidentschaft“, 534–535. 147 Ibid., 534–535. 148 Friederike Leibl, „Großer Erfolg mit Einschränkung“, Die Presse, 1. července 2006. 149 Luif, „The Austrian EU Presidency“, 41. 150 Chiara Messina, „Befriedigend ohne Begeisterung. Wissenschaftler ziehen eine gemischte Bilanz des EU-Vorsitzes“, Der Standard, 29. června 2006. 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177491
Nepříliš ambiciózní přístup Kromě přehnané okázalosti rakouských předsednických akcí vytkl Vilen Rakousku také nedostatek ambicí a odkládání velkých rozhodnutí na další aktéry v čele EU.151 Je pravděpodobné, že dojem z nedostatku ambicí vznikl nejspíše na základě skromného pracovního programu rakouského předsednictví. Baryschová v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že poněkud vágní formulace obsažené v tomto dokumentu přispěly k menšímu očekávání ohledně konkrétních výsledků, kterých mělo Rakousko během první poloviny roku 2006 dosáhnout.152 Nutno dodat, že za málo ambiciózní označila pracovní program i opozice.153 Zde je ovšem namístě si připomenout, že během rakouského předsednictví nebylo vzhledem k ústavní krizi možné očekávat v zásadních otázkách evropské agendy velké pokroky.154 Za přijetím „vcelku skromného“ pracovního programu podle Michala Kořana, výzkumného pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů, stála na jedné straně ústavní krize EU, která utlumila nadšení z evropského integračního procesu, a na straně druhé ohled rakouské vlády na rakouské veřejné mínění – jejím cílem bylo příliš si nepohoršit vlastní pozici před nastávajícími parlamentními volbami.155 Stejně smýšlí i Luif, když za opatrným postojem rakouského předsednictví vidí právě volby do Národní rady.156 Pokud se ale podíváme na názor druhé skupiny expertů, vidíme, že se od té první značným způsobem liší. Podle nich Rakousko při koncipování pracovního programu zvolilo veskrze pragmatický přístup.157 Rakouské předsednictví si na půlrok v čele Unie skutečně nepředsevzalo velké cíle. Tuto skutečnost pravděpodobně nejvíce ovlivnila integrační krize Evropské unie a vedle toho i osm let staré zkušenosti, kdy během předsednictví Rakousko přecenilo svoji roli a vystupovalo příliš ambiciózně. Z výše uvedených skutečností lze odvodit, že Rakousko přistoupilo k cílům předsednictví realisticky, ale zároveň aktivně. Na březnové Evropské radě tak například rakouský kancléř Schüssel i přes odmítavý postoj několika států protlačil přijetí ambiciózních a konkrétních cílů pro vyšší zaměstnanost a růst. Velké odhodlání projevila rakouská vláda zejména potvrzením perspektivy rozšíření Evropské unie pro země západního Balkánu. Značné ambice Rakouska 151 „Finnland: „Österreichs Vorsitz mangelt es an Eifer“, Die Presse, 20. března 2006. 152 Barysch, „The Austrian EU presidency“, 1. 153 Kořan, „Mezi předsednictvím“, 21. 154 Puntscher-Riekmann, Eiselt a Mokre, „Ein ehrlicher Makler“, 8. 155 Kořan, „Mezi předsednictvím“, 21. 156 Luif, „The Austrian EU Presidency“, 41. 157 Metz a Notz, „So klingt“, 6. 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177491