váží hlasování ve prospěch jeho kandidátů. Za druhé, všem to připomene, jak mocným se stal. Za třetí, je to náborové tažení. Tihle muži hlásají: ,Podívejte, jak může voják zbohatnout, když slouží Caesarovi.‘“ „Caesar využívá své zdroje efektivně,“ souhlasil jsem, „ale je to zcela legální.“ „Nemělo by být,“ zavrčel Scribonius. „Potřebujeme zákon, který udrží legie na hranicích tak dlouho, dokud budou ve zbrani.“ Tenkrát se o téhle záležitosti vedla spousta řečí. Náš dosavadní systém budování legií pro každou novou válku a jejich rozpouštění při návratu byl strašlivě zastaralý. Stále jsme je takhle stavěli pro rozsáhlé války, jako byla ta Caesarova, či pro neplánovaná tažení, jako bylo to Krassovo proti Parthům, ale následné usazování veteránů z vítězných válek se ukázalo jako trvalý bolehlav. Obvykle neměli žádnou půdu, kam by se mohli vrátit, protože většinu Itálie skoupili majitelé plantáží. Ti nestáli o to, aby se rozdělila mezi veterány, protože ji získali velice levně. Spousta největších vlastníků půdy byli senátoři, což byla další skutečnost, díky které si v těch letech má vlastní třída pod sebou čile podřezávala větev. Legionáři se zřídka živili jinak než zemědělstvím nebo bojem. Protože půda byla vzácná, snažili se, seč mohli, aby zůstali ve zbrani co nejdéle. Z některých legií se staly trvalé instituce, předávaly se od jednoho prokonzula k druhému a zůstávaly pod svými zástavami dvacet i více let. Jiné, rozpuštěné, zůstávaly pospolu a s připravenými zbraněmi čekaly na další povolání k orlům. Nějak se nám podařilo vytvořit třídu profesionálních vojáků. Pro stabilitu republiky představovali trvalé nebezpečí a Scribonius nebyl sám, kdo je chtěl zcela vážně vypudit z Itálie a umís
99
( )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177401
tit do stálých pevností podél našich hranic. Tenhle záměr byl opodstatněný, ale zatím neměl nikdo odvahu nebo moc takový plán provést. Pompeius by to mohl udělat, ale jeho moc byla úzce svázaná se starým systémem. Jeho demobilizovaní veteráni byli jeho klienti a jeho mocenská základna. Kdykoli je mohl povolat zpátky do zbraně a všichni to věděli. To, co nikdo nezmínil, byl největší zdroj bohatství pro Caesarovy řádící legie: otroci. Po větších bitvách, kdy byl zajat velký počet vězňů, dal Caesar občas každému muži vězně jako otroka, aby ho prodal, nebo si ho ponechal, zkrátka jak chtěl. Pochopitelně muži, kteří byli stále ve zbrani a na pochodu, měli pro otroky jen malé využití a žádný vhodný způsob, jak je poslat domů, tak je obvykle hned prodali obchodníkům s otroky, kteří odjakživa sledují legie jako supi vznášející se nad bitevním polem. Musím dodat, že tihle vězni nebyli zajatí válečníci. Ti byli považováni za příliš nebezpečné pro práci na poli či v domácnosti, takže byli většinou zabiti na místě, pokud se dřív nezbavili života sami, aby se vyhnuli potupě. Ti, kteří přežili a Caesar je vybral k boji na svých triumfálních hrách, byli posláni do Itálie v řetězech pod přísnou stráží. Člověk je nemusel moc litovat. Někteří z nich skutečně boj přežili a získali tak svobodu. Galští bojovníci neměli v žádném případě námitky vůči smrti v zápase. Oni se děsili práce. Pro muže jejich postavení byla obyčejná práce nevýslovně potupná a ponižující. Zajatci byli většinou ženy a děti kmene nebo lidé, kteří už byli otroky, a ti posledně jmenovaní byli nejpočetnější. Na rozdíl od Germánů, mezi kterými byli všichni svobodní muži válečníci, galští válečníci patřili jen k aristokracii. Většina obyvatel byli Galové narození do otroctví nebo do jistého druhu degradovaného vazalství, které nebylo o moc lepší.
100
( )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177401
Výsledek toho všeho byl, že Itálii opět zaplavovalo moře levných otroků s následnými dopady na ekonomiku i na společnost vůbec. Svobodně narození Italové si obtížněji vydělávali na živobytí a další rolníci přicházeli o práci. Po velké válce to bývalo pravidlem. Člověk by si řekl, že se poučíme, ale nikdy se tak nestalo. Objevil se Kato. Vlekl se bos a procházel mezi řadami stanů sem a tam jako nový velitel na první inspekci. Připojil se k nám na místě, odkud jsme sledovali vyrůstající trh před Pompeiovým portikem, kousek severně od jeho divadla. Pro jednou se Katonův ošklivý obličej nešklebil. „To jsou skuteční římští vojáci,“ vyjádřil se pochvalně. „Tihle muži by se mohli postavit Hannibalovým.“ „Tohle vyslovit tě hodně zabolí, viď, Katone?“ prohlásil Scribonius Libo. „Časy upadají,“ prohlásil Kato, „ale s italskými muži není nic v nepořádku. Nesouhlasím s Caesarem a nikdy jsem se tím netajil. Je to muž s příliš velkými ambicemi a příliš malým respektem k senátu. Ale ví, jak využít armádu. Taky ví, jak vytrénovat a vycvičit vojáky. Nerozmazluje je, nelichotí jim a nepodplácí je jako Pompeius.“ „Uvidíš,“ poznamenal jsem, „že se budou chovat dokonale. Pompeiovi veteráni tu přece při volbách dupali plně ozbrojení a zlověstně se mračili.“ „Caesar zkrátka ví, jak zabodovat taktněji,“ prohlásil Scribonius Libo. „Decie Caecilie, můžu s tebou promluvit?“ řekl Kato a položil mi ruku na rameno způsobem, který naznačoval, že by si rád pohovořil v soukromí. „Jistě.“ Vyšli jsme schody portika a vydali se do stínu sloupoví. Jeho zadní zeď zdobily nádherné fresky. Pompeius projevil nečeka
101
( )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177401