23. Tyrš Renátě Fügnerové, 30. 7. 1869
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177330
že s tím, o co půjde, se jí svěří osobně: „Nechť jakkoli to domýšlivě zní, tak mocný je můj pud ve stranu tu, tak dobře vím, že dobře učiním, že pevně jsem přesvědčen, až vše se mezi námi objasní, řekne i Renáta, ne kvůli mně, než pro společnou nám věc národní a z plné duše: Ano, tak dobře zvoleno!“ A co se mělo mezi nimi objasnit? Nejspíš obojí, do sebe jakoby vklíněné – jeho další pracovní směřování a s ním zároveň jejich vzájemný vztah. Dopis tak měla přijmout též jako milostné vyznání: „I to bych nakonec co doklad víry svojí připojil, že nikdy jsem se netázal, zda na této zvláštní dráze života kdy najdu porozumění a přátelství, ba že jsem obé nikdy nehledal, a přec jsem našel – Vás, a promyslím-li celou souvislost, není to náhodou, to musilo se stát. […] Přiznávám se, i když netrpělivě snad přihlížíte ke konci, přec lituji, že musím ukončit. Jinak dost mlčenlivý, stávám se mluvkou, když Vás uvidím.“ V závěrečných větách obšírného listu pamatoval ovšem i na Renátinu matku, vdovu po příteli a prvním starostovi Sokola, kterou měl upřímně rád; ostatně patřilo to tenkrát k dobrému tónu. Ujistil je tedy obě, že jsou mu „nerozlučnou dvojicí, jedna druhou k celku doplňujíc“.210 Renáta Fügnerová se netajila obdivem „pro junáka-náčelníka a statečného borce za věc národní“ ani úctou k učiteli, který jí „otevřel a stále otevírá nové obzory duševní“. Nicméně ve vzpomínkách připustila: „A přece již zvolna srdce se probouzelo.“211 Tak si ho vybavovala z paměti na veřejném cvičení zjara 1869: „Vidím, jak uhřát a rozjařen úspěchem cvičení, v červeném, bíle lemovaném trikotu […], stál na svém vyvýšeném místě, mluvil bez poznámek v ruce, spatra, a jeho barytonem znějící hlas pronikal celou prostoru. Jako by to včera bývalo, vidím, jak při větě: ‚Kdo by úlisně k srdci nás chtěl přivinout neb hruď u hrudi násilně s námi se potýkal, toho přihnětli bychom k prsům svým tak vroucně a pevně, až by mu praskala žebra a dech v objetí našem se mu zatajil,‘ zkřížil paže, jako by skutek provedl, o čem mluvil. Slova i posunek provázeny hlučným ohlasem, každý v tom viděl zároveň narážku na pověstná slova o tisknutí Čechů ke zdi, Beustem pronesená. […] Mně utkvěla slova Tyršova hluboko v paměti, ale utkvěl mi i řečník, jak tu stál v plné svěžesti a mužné energii.“212 V deníkovém záznamu věnovaném táboru mládeže v květnu 1869, kde měl Tyrš hlavní slovo, neskrývala radost z toho, že se nezkazilo počasí, jak předtím hrozilo, a dodávala ještě cosi navíc: „To zájem na výsledku tábora se mísil se zájmem pro předsedu a řečníka jeho a s nejasným pohnutím jsem si ukládala ústřižek z trikolorové stužky, kterou Tyrš měl na prsou, když po táboru k nám pospíšil, aby nám o skvělém výsledku 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177330
jeho pověděl.“213 Její vztah k němu byl stále „ještě nejasný“, třebaže se deníku svěřovala se svými city již vůči Miroslavovi. Během krátké návštěvy na Merkovce jí Tyrš předal dárek, zakoupený nedávno v Kostnici: fotografii Husova památníku v rámečku zdobeném řezanou lipovou ratolestí a na rubu, pod sklem, s dvěma lipovými listy ze stromu zasazeného u kamene na místě hranice. Dárek přijala s velkou radostí, ale lipové listy jí nebyly víc než památkou na kostnickou pouť. Tyrše zamrzelo, že si z Heinových básní, ačkoliv je dobře znala, nepřipomněla tu, co počíná veršem „Pohleď na tento list lipový, poznáš, že srdci se podobá.“214 Nedal sice nic najevo, i když jeho zápisník z roku 1869 byl výmluvný: ke zmínce o koupi fotografie s lipovými listy připojil srdíčko a na jeden ze zadních listů monogram „R.“ Leč mezi poznámkami o italském sochařství na mezinárodní výstavě v Mnichově se přiznával k pochybnostem, jejichž základem byl věkový rozdíl dvaadvaceti let, stavějící mezi ně hráz, o které nevěděl, zda ji oba dokážou překročit: „To vezme se mnou smutný konec – celý den [se] s tím pomyšlením trápit, ba nepoznávám sebe sama víc. […] Jeť to hrozná útrapa. Nenapadlo mne nikdy na děvče ještě druhého dne myslit. Teď žádná naděje, že by této nejistotě byl konec. Což vím, na kterou stranu povaha její se nakloní. […] To se mi protiví, že by se mohlo zdát, že ji chci mít jako za to, že jsem ji vychoval.“ A nakonec povzdech: „Výstavu jsem bez ní jen napolo užil.“215 Po návratu ze Švýcarska se setkání s Renátou vyhýbal; v hodinách, kdy cvičily dívky, nechodil ani do tělocvičny. „Tak jsem tě miloval, že jsem se bál s Tebou sejít,“216 přiznal se po čase. Paní Kateřina zatím netušila, co se mezi nimi děje, a protože se jí i Renátě po něm stýskalo – on na tom nebyl ovšem jinak –, pozvala ho na návštěvu. Nějakou chvíli po příchodu byl rozechvělý, ale záhy se uklidnil. Ke konci roku 1870 napsal Renátě list, jakési zdrženlivé vyznání. Omlouval se v něm, že s ní nikdy nechtěl mluvit o pravé povaze svého citu z obavy, aby nevydal všednosti, co v nitru choval jako svou „nejsvětější myšlenku“, a ani teď nerozváděl, „o čem šíře se proslovit snad také třeba není“.217 V červenci 1871 se Renáta s matkou vydaly do Mnichova a při cestě se nakrátko ubytovaly v starosvětském hostinci v Donaustaufu nedaleko Řezna. Listy, které si tehdy Tyrš s někdejší žačkou vyměňovali, můžeme už důvodně nazvat milostnými, usuzujíce tak z oslovení (Ještě v předchozím roce: „Pane doktore!“ A nyní: „Má milá a drahá Renáto!“ či „Můj drahý, jediný Miroslave!“), z tykání a hlavně z obsahu. „O, jak mi bylo!“ líčil svůj stav, poté co odjely z Prahy. „Nebděl jsem, nesnil jsem, nepochopoval jsem ještě, žes odjeti mohla, mne zde samotného zůstavujíc. […] Kdo nahlédnul jak já v tu celou 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177330