Neděle 26. dubna
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177165
V NEDĚLI ZAVOLAL na policejní stanici v Kiruně nějaký muž. Tvrdil, že má informace o tom chlapci a dívce, co je ukazovali včera večer v televizních zprávách. Představil se jako Göran Sillfors. „Nevím, jestli je to důležité, ale sami jste říkali, že je lepší zavolat zbytečně než vůbec…“ Recepční ho přepojila na Annu-Mariu Mellaovou. „Zachoval jste se zcela správně,“ řekla Anna-Maria Mellaová, když jí Göran Sillfors své důvody zopakoval. „Takže ti dva. V létě jezdili na kajaku po jezeře Vittangijärvi. Máme tam nahoře chatu. Řekl bych našim politikům, že všichni mladí dneska nesedí celé dny jen u počítače. Přivezli si kajak, spustili ho na řeku a pak pádlovali přes jezero Tahkojärvi až na Vittangijärvi. Je pěkně dlouhé. Netuším, kolik za to od hydrometeorologického ústavu dostali zaplaceno, ale nejspíš to moc nebylo.“ „Cože? Od Švédského hydrometeorologického ústavu?“ „Prováděli pro něj v jezeře nějaká měření. Vyprávěli nám to, když se u nás stavili na svačinu. Oba byli moc milí. Netušili jsme, že zmizeli, protože v té době jsme už byli v zahraničí. Naše dcera s přítelem si koupili v Thajsku hotel, tak jsme tam zaletěli a bydleli u nich tři týdny zdarma. Jasně že jsme museli přiložit ruku k dílu. To víte, vždycky když je potřeba něco udělat, obrátí se na tatínka.“ „Stavili se u vás na svačinu. Co říkali?“ „Ale, nic zvláštního.“ Máš pravdu, pomyslela si Anna-Maria. Nejspíš jsi mluvil hlavně ty. Göran Sillfors pokračoval: „Prováděli nějaké měření pro hydrometeorologický ústav. Je to tak?“ „Cože?“ „Ne, to nebylo na vás, ptal jsem se ženy… Ta holka říkala, že měří hloubku jezera. Hned jsem ji včera večer v televizi poznal. S tím propíchnutým obočím vypadala trochu divoce, ha ha. Zeptal jsem se jí, jestli nedělá takové ty věci, jak se tomu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177165
říká…? Když se zavěsíte na lano za háčky, co máte zapíchnuté v kůži? Panenko skákavá, viděl jsem o tom jednou pořad v tele vizi. Měli tam piercing po celém těle a věšeli se za kůži. Ale kdepak, smála se, ona měla propíchnuté jen uši a obočí.“ „Vzpomněl byste si na to, co říkali o jezeře? Neměli v úmyslu se tam potápět?“ „To ne. Ptali se, jestli v jezeře rybařím.“ „A co vy na to?“ „Že ano.“ „A dál?“ „Dál už nic.“ „No dobře. Ale zkuste si vzpomenout. Když jste pili kafe, urči tě jste si stihli pěkně popovídat.“ „To jo. Bavili jsme se o rybaření. Pověděl jsem jim, že na jednom určitém místě v jezeře ryby vždycky berou. Říkal jsem si, že tu možná chtějí rybařit. O tom místě uprostřed jezera ustavičně žertujeme. Říkáme, že na dně musí ležet meteorit nebo nějaký velký kámen, pod kterým se ryby můžou schovat, protože přesně tam nejvíc berou. Ale ti dva nerybařili. Počkat, teď jsem přeslechl, co říkáte, protože moje žena zase něco mele.“ Přeslechl, co říkám, pomyslela si Anna-Maria. Vždyť nic neříkám. Celou dobu mluví sám. „Cože?“ zavolal Göran Sillfors na druhém konci na svou ženu. „Ale proč by ji to mělo zajímat? Radši si s ní promluv sama, když myslíš.“ „O co jde?“ zeptala se Anna-Maria. „Ale to nic, mluví o dveřích k naší kůlně. Někdo je v zimě šlohnul.“ Anně-Marii se rozbušilo srdce. Vzpomněla si na tu zelenou barvu, kterou Pohjanen objevil Wilmě Perssonové za nehty. „Jakou měly ty dveře barvu?“ „Černou,“ odpověděl Göran Sillfors. Annu-Mariu naděje zase opustila. Vypadalo to až moc dobře na to, aby to mohla být pravda. Slyšela, jak žena v pozadí něco říká. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177165