„Proč je podezíráte?“ „Protože jsou to pobudové,“ prohlásila Belle Quiggová. „Říkala jsem Marlonovi, ať je nepodporuje. Jenže on má měkké srdce.“ „Ke zločinu došlo v kaňonu Temescal…“ „V táboře Malých indiánů! Já jsem Marlonovi říkala, ať tam po večerech nechodí. A měla jsem pravdu. Může se tam potloukat kdokoli, včetně pobudů. Chcete je dopadnout? Běžte na Sunset a na Pacifickou.“ „Rozhodně to prověříme, paní Quiggová. Napadá vás ještě někdo, koho bychom měli prověřit?“ „Jak to myslíte?“ „Někdo, s kým měl Marlon konflikt, třeba v práci.“ „Ne.“ „Jakou práci dělal?“ „Byl účetní.“ „Kde?“ „Ve firmě Peterson, Danville a Shapiro v Century City. Měl na starosti jednoho z jejich hlavních klientů, řetězec supermarketů Happy Boy. Odváděl prvotřídní práci, vždycky měl nejlepší profesní hodnocení.“ „Jak dlouho tam pracoval?“ „Patnáct let,“ odpověděla. „Předtím pracoval pro město – na úřadu sociálního zabezpečení –, ale jenom rok, než složil odborné zkoušky. Předtím dělal učitele. Pracoval s postiženými dětmi.“ „Než se chopil supermarketů Happy Boy, spravoval účetnictví nějakým pojišťovnám?“ „Happy Boy mu přidělili hned na začátku. Je to obří řetězec, takže má co dělat, aby jejich účetnictví stíhal.“ „Takže v práci žádné potíže neměl.“ „Proč by je měl mít? To dá rozum, že žádné neměl, Marlon není potížista, Marlon je nejlepší.“ „A v soukromém životě vám očividně taky všechno klape.“ „Kdyby jen to,“ řekla Belle Quiggová. „Je to prostě… perfektní.“ Pootevřela rty. Z obličeje jí zase začala vyprchávat barva. „Budu to muset říct Britt a Sa… Panebože, jak jim to jen řeknu?“ „Kolik jim je?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177091
„Britt osmnáct, Saře dvaadvacet.“ „Žijí někde tady?“ Zavrtěla hlavou. „Britt v Coloradu, Sarah v… no… jak se to jmenuje, ten stát pod Coloradem…“ Zkřivila tvář. „Mám to na jazyku. Jak jenom…“ „Nové Mexiko,“ pomohl jsem jí. „To je ono. Bydlí v Gallupu, to si pamatuju snadno, protože mi to zní jako kalup. Žije tam její kluk, tak se tam odstěhovala taky. Dřív jezdila autem, teď rajtuje na koních, bydlí na ranči. Britt není zadaná, doufám, že se časem vdá, ale zatím nikoho nemá, bydlí v Coloradu. Ve Vailu. Pracuje jako servírka, během lyžařské sezóny tam mají v jednom kuse narváno. Britt lyžuje, Sarah jezdí na koních. Jsou to úžasný holky – jak jim to mám proboha říct?!“ „Jestli chcete, abychom tu s vámi zůstali, až jim budete volat…“ „Ne, ne, zavolejte jim vy.“ „Opravdu to chcete, paní Quiggová?“ „Je to vaše práce,“ prohlásila. „Všichni musíme dělat svoji práci.“ Zmlkla, a když Milo volal jejím dcerám, vypadala, jako by byla v transu. Byly to krátké a trýznivé hovory, na Milovi bylo vidět, jak ho každá vteřina tíží. Jestli Belle Quiggová vnímala, co říká, nedávala to na sobě znát. Zase se posadil. „Sarah by s vámi chtěla mluvit, paní Quig gová.“ „Britt taky?“ „Britt vám zavolá, až se sebere.“ „Až se sebere,“ zopakovala Belle Quiggová. „Hezky řečeno. Angličtina jí odjakživa šla.“ „Promluvíte si se Sarou?“ „Ne, ne, řekněte jí, že jí zavolám zpátky. Potřebuju se vyspat. Potřebuju spát a už se neprobudit.“ „Můžeme vám někoho zavolat, aby sem přišel a zůstal u vás? Kamarádku, sousedku?“ „Aby u mě vysedávala, až budu spát?“ „Aby vám poskytla oporu.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177091
„Nic mi není, jen chci v klidu umřít.“ Zašel jsem zase do kuchyně, rozhlížel jsem se po adresáři a pak mi padl do oka mobil. Podíval jsem se na čísla volaná v poslední době a našel mezi nimi jakousi Letty, ke které měla Belle přiřazeno tlačítko rychlé volby. Zavolal jsem jí. „Ahoj, Belle,“ ozval se ženský hlas. „Belle není u telefonu, ale volám kvůli ní,“ řekl jsem. Chvíli trvalo, než jsem Letty Pomeroyové objasnil situaci, a ještě déle, než přestala lapat po dechu, ale bez váhání souhlasila, že přijde a o kamarádku se postará. „Bydlíte blízko?“ „Pět minut jízdy od ní.“ „Moc si toho vážíme, paní Pomeroyová.“ „To je přece samozřejmost. Marlon je vážně…?“ „Bohužel ano.“ „To je šílené… Víte, kdo to udělal?“ „Zatím ne.“ „Kde se to stalo?“ „V kaňonu Temescal.“ „Tam chodí venčit Louieho.“ „Vědělo to hodně lidí?“ „Každý, kdo Marlona zná, ví, že tam s Louiem rád chodí na procházky. Nemusí tam po Louiem uklízet, protože je to tam takové… přírodní. Teda teoreticky by po něm samozřejmě uklízet měl, ale… Louieho taky…?“ „Louie se ztratil.“ „To se dalo čekat, že Marlona neochrání,“ řekla Letty Pomeroyová. „Je s každým kamarád?“ „Je blbec.“ „Co je za rasu?“ „Zlatý retrívr. Anebo možná kříženec bůhvíčeho s retrívrem. To spíš, protože pitomější psisko jsem nikdy neviděla. Mohl byste na něj šlápnout a ještě by se na vás zakřenil jako obecní blázen. Byli si s Marlonem podobní. Ne, to asi vyznělo špatně, nechci říct, že Marlon byl hlupák, chraň Bůh, Marlonovi to pálilo, byl chytrý, měl hlavu na matematiku.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177091