co by utržili za statek. Slyšel jsem, že se takovéhle usedlosti v horách dají i teď v době recese celkem dobře prodat.“ Josette neušla hořkost v jeho hlase a bylo jí jasné, jak moc ho jeho vlastní slova bolí. „Měl jsi něco říct,“ zašeptala a položila mu ruku na loket. „Neměl sis to svoje trápení nechávat jen pro sebe.“ „Vždyť i ty máš svých starostí dost.“ „Ano, ale i tak. Jsem si jistá, že my s Fabianem se spolu nakonec nějak srovnáme. Tohle… tohle je mnohem horší šlamastyka.“ „Fabian má spoustu dobrých nápadů, víš?“ nadhodil jemně Christian. „On je přesně to, co tady potřebujeme. Přinesl sem čerstvý vzduch, nové myšlenky. Možná kdybych to uměl víc jako on, neměl bych takové potíže jako teď.“ Nešťastně se podrbal na čele. „Kvůli tomu jsem byl na schůzi tak podrážděný. Lidi jako Pascal a jeho kamarádíčkové to tady chtějí nechat jako skanzen, aby se sem mohli jezdit dívat, jak je to tu pěkně starosvětské, jenže komuna jim zatím bude umírat před očima. Fabian není jako oni. A už mi i trochu pomohl se v mé situaci zorientovat.“ „Fabian?“ zeptala se Josette příkře. „Tys o tom s Fabianem mluvil?“ „Ano,“ přitakal opatrně Christian. „Dneska se díval na účetní výsledky a ledacos mi konečně vysvětlil. I když to nic pěkného nebylo.“ Josette na to nic neřekla a z toho ticha, které mezi nimi po zbytek cesty panovalo, nedokázal Christian určit, jestli je naštvaná nebo jen překvapená. Véronique za sebou zavřela byt a pomalu sestoupila po schodech na vybetonovaný dvorek, kde už dávno neskákaly děti panáka ani si neházely míčem. Teď tam parkoval městský traktor a sněžný pluh a stály sudy se štěrkem a posypovou solí. Opatrně se odbelhala za roh směrem k vratům a zdálky se k ní zasněženým tichem donesl zvuk zvonku na dveřích výčepu. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176826
Vyšel z nich podsaditý chlap v maskáčové bundě a zamířil k malé dodávce. Její barva byla ve svitu měsíce nezřetelná, ale zdálo se jí, že je to totéž auto, co viděla onehdy u statku. Samou zvědavostí přidala do kroku, ale berle se jí bořily do sněhu a zpomalovaly ji. Zrovna když se dostala do vrat, projela dodávka kolem ní. Řidič se za volantem trochu hrbil. Jel docela rychle i přes to množství sněhu, takže si ho nestihla prohlédnout, ale když mizel za zatáčkou směrem na Massat a nebezpečně se v ní naklonil, protože ji vybíral příliš prudce, byla si jistá, že jde o totéž auto. Tmavozelený Renault 4 Four gonnette s poškozeným předním blatníkem, na němž ulpěla trocha modré barvy. Registrační značka končila číslem 29. Co to může být za department? Tipovala na nějaký severní. Možná v Bretani? Umínila si, že se musí Fabiana zeptat, jakmile dorazí do výčepu. Už byla skoro tam, když za sebou uslyšela známé prskání motoru a za okamžik už Christian zastavoval u chodníku. Pobavilo ji, jak se dlouhán soukal z maličké pandy, protože to vypadalo, že mu změť rukou a nohou uvnitř přímo exploduje. „Hele, Josette,“ ukazoval radostně své spolujezdkyni, když jí pomohl vystoupit a překročit závěj u chodníku, „tvoje milované hokynářství stále stojí!“ Josette se ani nezdržovala s odpovědí a pospíchala dovnitř zkontrolovat, jestli je všechno, jak má být. Teprve v tu chvíli si Christian všiml Véronique, která stála ve stínu opodál. „Véronique!“ vyhrkl šťastně jako malé štěně. „Jak se ti líbí ten byt?“ „Je dokonalý,“ zalhala a opatrně se belhala blíž. „Prostě dokonalý.“ Christian se rozzářil a kamarádsky ji sevřel v náručí, až jí jednu berli prudce zatlačil do žeber. Ale Véronique neprotestovala a hůř jí bylo, až když ji pustil. „Já věděl, že se ti bude líbit. Myslím, že by se to mělo zapít!“ prohlásil a otevřel jí dveře. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176826
A když spolu vklouzli do vyhřátého výčepu, Véronique na podivného člověka v tmavozelené dodávce s bretaňskou registrační značkou úplně zapomněla.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176826