Ohledně státní správy uvádí Ľubomír Lipták poněkud odlišná čísla k r. 1934, avšak i z nich vyplývá převaha Slováků ve státní správě na Slovensku: ze 77 okresních náčelníků na Slovensku bylo 62 Slováků, z 1234 obecních notářů 1002 Slováků, přičemž celkově bylo v politické správě na Slovensku zaměstnáno 3191 Slováků, 1581 Čechů, 267 Maďarů a 82 Němců. Ve službách státní pošty bylo na Slovensku 3274 Slováků a 1581 Čechů, u Československých státních drah (ČSD) pracovalo 14 562 Slováků, 6384 Čechů a 1362 Maďarů. V justiční službě bylo společně s Podkarpatskou Rusí 225 českých a 147 slovenských soudců.1 Podle oficiálních statistických výkazů z r. 1935 byla situace takováto: celkem žilo v r. 1921 na Slovensku 71 733 Čechů a v r. 1930 120 926 Čechů, z nichž náleželo 50 111 k veřejné službě a svobodným povoláním a 20 652 k vojsku. V téže době bylo ve veřejné službě a svobodných povoláních zaměstnáno 168 833 Slováků.2 Celkový počet státních úředníků a veřejných zaměstnanců české národnosti na Slovensku k 1. říjnu 1938 činil 20 541 osob.3 Češi tedy tvořili v každém případě jasnou menšinu. Výsledky jejich činnosti, zejména na poli školském a kulturním (zejména vybudování systému slovenských škol všech typů až po univerzitu, pokud uvážíme, že před r. 1918 byly na Slovensku jen slovenské lidové církevní školy), byly přitom tak rozsáhlé, že vyjma krajní gardistické pravice byly dokonce i v letech slovenského ľudáckého státu uznávány. Poněkud jiná je otázka slovenských úředníků v ústředních úřadech a v českých zemích vůbec. Ve všech československých vládách po r. 1918 byli i slovenští ministři, zaujímající zpravidla 2–3 křesla. Ze strany slovenské nacionální opozice však brzy vyvstala otázka zastoupení Slováků v úřednickém aparátě centrální správy. Třeba říci, že jejich počet byl skutečně malý. Přesný počet neznáme, protože úředně se Češi a Slováci vykazovali společně jako tzv. československá národnost. Podle Čulena r. 1936 bylo z celkem 10 825 úřednických a zřízeneckých míst v ústředních úřadech 123 Slováků, tedy 1,13 %.4 Tato čísla, zjištěná jakýmsi interním průzkumem Hlinkovy slovenské ľudové strany, zhruba odpovídají i soupisu, který na příkaz prezidentské kanceláře provedlo předsednictvo ministerské rady v r. 1934 a jenž zjistil v předsednictvu ministerské rady 3 Slováky (Čulen 4), v ministerstvu zahraničních věcí 27 Slováků (Čulen 35), v ministerstvu vnitra 2 (Čulen 3), v ministerstvu financí 5 (Čulen 8), v ministerstvu obchodu 3 (Čulen 1), v ministerstvu zemědělství 3 (Čulen 5), v ministerstvu národní obrany 3 (Čulen 6), v ministerstvu zdravotnictví 3 (Čulen 3), v ministerstvu pošt a telegrafů 2 (Čulen 7), v ministerstvu unifikací 3 (Čulen 4), ve Státním pozemkovém úřadě 3 (Čulen počet neuvádí, protože v r. 1935 byl SPÚ zrušen), ve Státním úřadě statistickém 8 (Čulen 8), v Nejvyšším správním soudě 3 (Čulen 3). Zpráva pro prezidentskou kancelář dále konstatuje, že „v ministerstvu školství a národní osvěty, v ministerstvu veřejných prací a v ministerstvu sociální péče není Slováků. Rovněž v nejvyšším účetním kontrolním úřadě není Slováků a mezi žadateli za přijetí nevyskytl se Slovák.“5 Údaje, které uvádí Čulen, se liší pouze u ministerstva sociální péče, kde v r. 1936 byli 2 Slováci. Čulen dále uvádí Lipták, Ľ.: Slovensko v 20. storočí…, s. 129. Boháč, A.: Češi na Slovensku. In: Statistický obzor, roč. 16, 1935, s. 183 –190. 3 Čulen, K.: Slováci a Česi…, s. 179. 4 Tamtéž, s. 83. 5 AÚTGM, f. TGM-R, k. 396, fasc. 5, zpráva předsednictva ministerské rady č. j. 18.260/1934 m. r. z 9. 11. 1934 pro Kancelář prezidenta republiky (KPR č. D 8363/34 z 10. 11. 1934). 1 2
SLOVENSKO V I. ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE
| 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176766
ještě ministerstvo železnic (5 Slováků) a Poštovní spořitelnu (17 Slováků), které ve zprávě pro prezidentskou kancelář nejsou. Je třeba ptát se, proč bylo slovenských úředníků tak málo. Zpráva ministerské rady o tom říká: „Přes to, že presidium zemského úřadu v Bratislavě bylo vícekráte žádáno, aby pro službu v ministerstvu vnitra byli navrženi další právničtí úředníci, vždy uvedený úřad – posledně zprávou ze dne 24. dubna 1933, č. 63027 – oznámil, že nemá takových sil k dispozici a opětovně žádal, aby otázka povolání dalších právnických úředníků do ministerstva vnitra byla odsunuta na pozdější dobu.“1 Toto tvrzení je ovšem třeba brát s určitou rezervou a rozhodně je nelze mechanicky přenášet na všechny resorty. Ján Ursíny, o jehož československé orientaci nemůže být pochyb, ve svých pamětech např. uvádí, že na uchazeče ze Slovenska hlásící se k četnictvu byly kladeny mnohem přísnější zdravotní požadavky než na uchazeče z českých zemí.2 Třeba dodat, že Čulen nezjišťoval počet Slováků v jiných než centrálních úřadech v Čechách a na Moravě. Nešlo sice samozřejmě o velké počty, avšak zejména v armádě, četnictvu a částečně u ČSD Slováci v západní části republiky zaměstnáni byli. Důvod, proč se těmito čísly Čulen nezabýval, je pravděpodobně ten, že na služebním přidělování slovenských železničářů či četníků do českých zemí ľudová strana neměla zájem. HSĽS se totiž obávala, že v českém prostředí podlehnou rychle asimilaci. Hlinka proto např. opakovaně žádal, aby slovenští železničáři byli z Čech a Moravy přeloženi zpět na Slovensko.3 Personální problém se v letech krize nevyčerpával jen otázkou státní služby. V letech nezaměstnanosti byl vyvíjen tlak, aby zejména při nouzových stavbách byli zaměstnáváni jen, nebo alespoň především místní nezaměstnaní a nikoliv občané „cizí“. Tímto způsobem bylo Slovákům bráněno často v účasti na stavbách tohoto typu v českých zemích, ovšem totéž platilo také opačně. Při stavbách smíšených v moravsko-slovenském pohraničí byl potom často vyvíjen tlak, aby poměr nezaměstnaných z Moravy a ze Slovenska odpovídal poměru vynaložených investic.4 Jak otázka míst ve státní službě, tak i otázka zaměstnávání v soukromém sektoru a při nouzových stavbách se stala vítaným agitačním prostředkem ľudáků, kteří jej zformulovali do dalšího populárního hesla: „Slovensko Slovákom“. Představa, že odejdou-li Češi ze Slovenska, bude pro každého práce dost, byla nicméně naivní a byla vypočítána právě jen na efekt u nižších a málo vzdělaných vrstev slovenského obyvatelstva. Každému totiž muselo být jasné, že podobná akce, totiž vyhnání Čechů ze Slovenska, by měla okamžitě za následek reciproční opatření vůči Slovákům v soukromém sektoru v českých zemích, což se také skutečně v letech 1938 –1939 stalo, jak o tom ještě budeme hovořit. Je otázka, do jaké míry unitární stát může respektovat nějaké etnické klíče, po nichž ľudáci volali a které byly vlastně v rozporu se samotnou ideou jednotného státu a zejména pak se zásadou rovnoprávnosti občanů. Je koneckonců samozřejmé, že pomocný administrativní aparát v pražských úřadech pocházel nutně z místních zdrojů, protože náklady na umělé zaměstnávání části tohoto aparátu ze Slovenska by AÚTGM, f. TGM-R, k. 396, fasc. 5 – cit. zpráva, s. 2. Ursíny, J.: Spomienky na Slovenské národné povstanie. Tranoscius, Liptovský Mikuláš 1994, s. 10. 3 ANZM, pozůstalost Františka Lysého, i. č. P4402, sig. 7487. Lysého paměti, II/1, s. 410 – 411 – vzpomínky na A. Hlinku. 4 ŠA Bratislava, pob. Skalica, f. NÚ Holíč, k. 6, nezaměstnaní, Srv. Čulen, K.: Slováci a Česi…, s. 55 –56. 1 2
100
|
KAPITOLA DRUHÁ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176766
byly čistě politickým řešením, z ekonomického hlediska neefektivním. Např. v Norsku či ve Francii také administrativní personál centrálních úřadů pochází v převážné míře z Paříže či z Osla a nikoliv ze vzdálených míst státu. Požadavek na proporcionální zastoupení v úřednickém aparátu je vlastně dalším důkazem neexistence československé identity, protože při její existenci by ani čistě český aparát Slováci nepokládali za diskriminaci. Je ostatně zajímavé, že zásadu, aby při stejné kvalifikaci uchazečů měl slovenský uchazeč na Slovensku přednost, úřady ČSR uznávaly, byť se ne vždy dodržovala.1 Jiná otázka však je, zda nějaká odlišná personální politika mohla skutečně česko-slovenské vztahy nějak radikálně zlepšit. Odpověď je negativní a možno ji vyvodit ze situace, která nastala po r. 1945, kdy na Slovensku nebyli žádní čeští úředníci, a zejména po r. 1968, kdy byla pro Slováky reservována třetina míst v ústředních úřadech. 4. POZEMKOVÁ REFORMA
S otázkou církevní a personální souvisí i problém pozemkové reformy. Protičeská propaganda vedená z nacionalistických pozic často později tvrdila, že pozemková reforma sloužila zejména k české kolonizaci a slovenský rolník z ní měl málo nebo nic. Nerovnoměrnost v pozemkové držbě byla před r. 1914 enormní. Nutnost změny systému se proto všeobecně uznávala, přičemž věc byla spojována s myšlenkou likvidace pozemkové držby německé a maďarské šlechty. Národní výbor již 9. listopadu 1918 vydal zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení deskových velkostatků, podle kterého půda zapsaná v zemských deskách, tedy v zásadě půda náležející šlechtě, resp. církvi, nemohla být zcizována (prodávána, zastavována, darována) bez souhlasu státní správy. Na Slovensku, kde deskové statky neexistovaly, vydal ministr Šrobár nařízení č. 4/1919 úr. n. a č. 11/1919 úr. n., kterými bylo zakázáno zcizování půdy bez souhlasu státu vůbec. Dne 16. dubna 1919 RNS schválilo „zákon o zabrání velkého majetku pozemkového“, zvaný všeobecně záborový zákon (z. z. – zák. č. 215/1919 Sb.), kterým se pro potřebu pozemkové reformy zabírala půda náležející jednomu vlastníkovi nebo týmž spoluvlastníkům o výměře nad 150 ha půdy zemědělské, nebo nad 250 ha půdy vůbec. Zábor neznamenal konfiskaci, ale jen právo státu půdu převzít za úředně stanovenou náhradu a pak rozdělit za úplatu vhodným uchazečům. Až do převzetí půdy původní vlastník nejen mohl, ale pod hrozbou vnucené správy dokonce musel na obstaveném majetku hospodařit a platil pouze z takovéto půdy zvláštní daň, tzv. hektarový příspěvek. Na záborový zákon pak navazovala celá řada dalších norem, jako např. přídělový zákon (p. z. – zák. č. 81/1920 Sb.), úvěrový zákon (166/1920 Sb.) a náhradový zákon (329/1920 Sb.). Prováděním reformy byl pověřen k tomu zřízený Státní pozemkový úřad (SPÚ), který mohl rozhodnutím svého správního výboru zvýšit výměru ponechané půdy až na 500 ha, případně povolit prodej, vypustit ze záboru část půdy z důvodu samostatnosti hospodářského subjektu nebo ochrany kulturních památek.2 Pozemková reforma byla silným agitačním prostředkem především v rukou agrárníků. Prosazení pozemkové reformy v r. 1919 podporovali i sociální demokraté, kteří ovšem nechtěli půdu parcelovat, ale přidělit družstvům. Pozemková reforma nebyla Čulen, K.: Slováci a Češi…, s. 157. Podrobněji Rychlík, J.: Pozemková reforma v Československu v letech 1919 –1938. In: Vědecké práce Zemědělského muzea, 27, 1987–1988, s. 127–148.
1 2
SLOVENSKO V I. ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE
| 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176766