Marina: Já jsem jen restaurátor. Proto jsem ve stálém napětí. Pracuji dobře? Neodchyluji se? Nedopouštím se svévolností? Teilhard: Člověk se v minulosti dostal do čela všech živočichů díky svému složitému a dokonale soustředěnému nervovému systému. Marina: Správně slyšet — to je má největší starost. Nic jiného mi neleží na srdci… Teilhard: Pak tedy v čele polidštěného života lze v budoucnu očekávat společenství vyšší, typu na Zemi dosud neznámého, v němž dojdou završení a syntézy všichni lidští jedinci… Marina: Jak se já, básník, tj. člověk žijící z podstaty věcí, mohu nechat okouzlit formou? Nechám se okouzlit podstatou. Forma už přijde sama… Teilhard: Naše jednotlivé „ontogeneze“ jsou součástí obecné antropogeneze, skrze niž se patrně projevuje podstata kosmogeneze. Těm, kdo nejsou důvěrně obeznámeni s dnes už nepochybnou nezměrností propastí, mezi nimiž se bez závrati rozvíjí moderní vědecké myšlení, se tato vize může zdát nesmyslná. Opakuji však a tvrdím, že prostě jen vyjadřuje to, co svět začíná tušit a co si zítra — jedni k nejhlubšímu ohrožení naší víry, druzí, k nimž patřím i já sám, k jejímu nejvyššímu dobru — budou myslet všichni. Marina: Výběr slov je především výběr a očista citů. Všechny city nemají stejnou hodnotu, věřte mi, ani tady se neobejdete bez velké práce. Práce na slově je práce na sobě samém. Teilhard: Říkám vám to a budu to opakovat pořád dokola. Vesmír vybuchne, nenaučíme-li se milovat! Ach, Lasičko, snad tě to nudí, ale pokouším se ti to co nejpřesněji popsat, i když je to tak těžké, na všechno si rozpomenout, ale je to opravdu nutné, abys pochopila, proč se všechno muselo stát tak, jak se to nakonec stalo. Když mluví Radůza o harmonii, myslí tím krásu. Krása přece ale není nic objektivního, říkala jsem si. Harmonie nemůže být krása! Leda na svém počátku. Na nějakém svém prvním stupni. Ta harmonie, kterou má na mysli Radůza, nemůže být nic jiného než láska, o které mluví Teilhard. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176623
Připadala jsem si jako ve snu. Nevím, kolik vína ten večer obě vypily. Já jsem polykala jenom vodu, chápej, kvůli tobě, přitom jsem se cítila jako omámená, věci ztrácely své přesné kontury a splývaly, byl to zvláštní večer, teď už to vím, dal by se zpětně nazvat zlomovým, jako by se mělo ozřejmit něco, na co bych se neodvažovala ani pomyslet, z počáteční radosti ze setkání s Klárou se vyklubalo očekávání, jako by se mělo ani ne ozřejmit, ale ani rozluštit, nejspíš probudit, co dosud spalo v mém kódu DNA. Jako bych se o sobě měla konečně dozvědět něco, co jsem tušila, ale co jsem si bála přiznat. Někde jsem četla, že krása je odlesk ráje, a myslela jsem, že je to jenom příměr, teď ale, při pohledu na její tvář, mně přišlo, že to žádný příměr není, jak taky jinak popsat krásu, když spočívá právě ve své nepopsatelnosti, když je odleskem něčeho, pro co nemáme slova, a proto to nazveme rájem? Připusťme, že ráj je dokonalost. Čeho? Linií, barev, vůní, tónů, naprostá harmonie všeho, co nás obklopuje? Nic nikde nepřečnívá, nic nikde neskřípe, nezadrhává, vše spočívá v mírné, laskavé vzájemné náklonnosti. „Bez odvahy není krásy!“ Radůzin hlas mě vytrhl ze snění. Jak je to možné? Jak může vědět, že se mi hlavou mihla vzpomínka na malou holku v prodejně oděvů na náměstí malého okresního města v podhůří Orlických hor, jak s pusou dokořán zírá… a jako když mě praští. Vždyť ona musela ke mně tenkrát přijít a říct mi: „Ty krávo pitomá, co šmíruješ? Slyšíš? Zavři tu hubu a přestaň na mě vejrat!“ Nemohla udělat nic jiného. Musela! Nemohla se chovat jinak, nemohla tušit, že ji ta blbá malá holka nešmíruje (nevěděla ani, co to slovo znamená!), ale v němém úžasu že zírá na dosud nespatřenou krásu, že prostě jenom nemůžu spustit oči z těch jejích vlasů, a z té její chůze, co na mě čumíš, ty krávo? až teprve teď jsem pochopila, že… ona tam! Ti dva tam nenakupovali. Já jsem jim tam překážela! V téhle navždy osvobozující chvíli to vím! Byli to zloději! Obyčejní zloději! A ta nádherná holka, na které jsem mohla oči nechat, ta tam… úžasem a úlevou se snad skácím, ta tam kradla! Pane Bože, byla to obyčejná zlodějka. A já se mohla 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176623
zbláznit. Musela být na mě tak zlá, patřilo to k tomu, čím byla, ne kdo byla, nemohla tušit, že se pro mne navždy stane ztělesněním divoké a nespoutané odvahy, a to, že jsem si konečně uvědomila, že mi nadávat musela, že to jinak nešlo, jako by se mně teď samy principy bytí omlouvaly za to, že mě tak dlouho nechávaly v trýznivém dohadování se, jako by mi šeptaly: Promiň, nezlob se, samozřejmě že krása je vždy absolutno, zpočátku je těžké tomu porozumět, ale muselas na to přijít sama! Nejde to uspěchat! „Cože? Bez odvahy není krásy? Jak jste na to přišla?“ „To ne já,“ směje se Raduza, „to si napsal Delacroix do deníku.“ „Vždycky jsem si myslela, že odvaha má co dělat s pravdou, ne s krásou.“ „Delacroix byl malíř. Kdo jiný by o tom měl něco vědět. Měl na to talent.“ „Stejně pořádně nikdo neví, co to ten talent je,“ směje se Klára. „Podle Franze Kafky je talent schopnost spatřit pravdu pod všezahalujícím závojem proměnlivých jevů.“ „Ale co to znamená?“ „Znamená to toužit po ní, hledat ji a mít odvahu ji spatřit i tam, kde ji ostatní nevidí.“ „A s tím se musí člověk narodit.“ „Podle tebe existuje sekta vidoucích a my ostatní jsme slepci?“ „Ano. A slepci si začali myslet, že to nejdůležitější není ji pod závojem proměnlivých jevů uvidět, ale sdělovat ji ostatním.“ „Aniž tuší, co to ta pravda je.“ Radůza se na mě zvědavě podívá. „Jak vy dvě se vlastně znáte?“ Jako bych přestala být jenom náhodným spolucestujícím v kupé, ale někdo, s kým se už dlouho toužila setkat. „Myslela jsem, že bychom spolu mohly napsat film o Marině. Ale ona nechce,“ směje se Klára. Chci, chci, křičí to ve mně. „Proto jsem tady,“ slyším se, jak říkám. „Chci, ale nevím jak na to. Nemůžeme se dohodnout. A kdo by šel na film o ruské básnířce?“ „Proč ne? Co ‚Strom života‘. Nebo takový Trier? Viděla jste jeho poslední film?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176623