do naší krásné rodné vlasti‘ – to byla tenkrát taková hesla. Jenomže on šetřil a vracel peníze zpátky s tím, že my všechno máme. A na večeři jsme měli půl krajíce chleba, trochu masa a čaj. nebo kousek špeku. Tak se žilo. Bylo nás 408 a já jsem byl takový buřič. Všechno, co nebylo spravedlivé, mi vadilo. Jednou v noci jsem vzal další tři děti a spočítali jsme, kolik tam visí zimních kabátů. Bylo jich 380 a nás bylo 408. Tak jsem ráno šel za ředitelem a chtěl jsem vysvětlení. kolik těch zimních kabátů bylo roztrhaných a poničených! Moje oblečení bylo tenkrát košile a sako. Žádný svetr nebo trička. To jsme tenkrát nevěděli, že existuje. […] V pokoji, kde jsem bydlel, bylo 28 dětí. Já jsem byl na jednom konci pokoje, kde vedle mě byla kamna. na jeden celý den jsme dostali jeden kýbl uhlí. Ale na druhém konci pokoje jsme dávali do plechovky vodu a ráno tam byl led.“11 Jak dokládají svědectví pamětníků, kteří před definitivním usazením v Československu prošli jak bulharskými, tak rumunskými a maďarskými dětskými domovy, jejich denní režim a živobytí se jeden od druhého příliš nelišily. Přestože životní podmínky v těchto zařízení byly často velmi obtížné, děti byly zaopatřeny jak materiálně, včetně šatstva a potravin, tak po stránce vzdělání a výchovy. Pokud dětští uprchlíci ve vyšším věku během svého pobytu v dětských domovech zvládli jazyk hostitelské země, mohli pokračovat i ve studiu na školách vyššího stupně.
Jugoslávie Druhá skupina dětí, jež prchaly ze severního řecka, překročila hranice na území jugoslávské svazové republiky Makedonie. Josip Broz Tito projevoval komunistické „horské vládě“ od počátku řecké občanské války až do jugoslávsko-sovětské roztržky v roce 1948 silnou podporu.12 na území jugoslávského státu proto řeckým utečencům přenechal opuštěnou vesni99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176428
ci Buljkes jako základnu jejich imigrace a na hranicích s řeckem dal vzniknout řadě záchytných uprchlických táborů. Přestože přechodem jugoslávsko-řeckého pomezí řecké děti unikly útrapám války, pamětníci dnes na několik prvních dní až týdnů po příchodu do jugoslávksé Makedonie vzpomínají jako na období velkého hladu, bídy a strádání. Angelos Jordanidis, jeho šest sourozenců a matka museli po vypálení rodného domu opustit řecko již v roce 1947. na otázku, jaký je jeho nejhorší zážitek z dětství, odpověděl jednoznačně: „Uprostřed lesa byl starý klášter. Bylo nás tam tak sto padesát. kolem kláštera byly spojené balkony, chodby byly položené kamenem. Tam nás dali spát. Zůstali jsme asi tři měsíce. Spali jsme jeden vedle druhého kolem dokola. Pamatuji si, že jsme nemohli usnout. Měli jsme hlad, dávali nám denně vařící polévku. Byla to horká voda, pár zrníček rýže a k tomu kousek chleba. Co bylo ale horší, a vzpomínám na to často, to byly vši. Ty pochodovaly jako mravenci a kousaly nás po všech stranách. nemohli jsme je nijak zlikvidovat.“13 Angelos musel tajně s dalšími dětmi přelézat vysokou zeď kolem kláštera, aby prchal do okolních vesnic a žebral o jídlo. Během jednoho takového útěku, kdy v lese sbíral lískové ořechy, se dokonce setkal s medvědicí s mláďaty, která ho ohrožovala. Již zmíněný Stylianos kandaras, který opustil řecko se svým mladším bratrem v březnu 1948, má na kláštery podobné vzpomínky: „V klášteře v Jugoslávii nás bylo hodně. Pamatuji si, že tam byl velký kostel, na jehož oknech byly drátěné mříže. V tom kostele bylo hodně jídla, co tam dal asi Červený kříž nebo jugoslávské úřady. Ale místní vedení – řekové – nám to nedávali. nechávali to jako rezervu. A jak to vím? Protože někteří kluci si udělali žebřík, dostali se do toho okénka, vlezli dovnitř a konzervy nám házeli. Pak se ale nemohli dostat jen tak ven.“ I Stylianos prchal v noci s ostatními dětmi z kláštera, aby žebrali o jídlo v okolních usedlostech a vesnicích. „když jsme byli v Jugoslávii, kde 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176428
jsme byli asi měsíc, prosili jsme, aby zapršelo. Jak pršelo, tak jsme chodili do lesa a sbírali zrzavé slimáky. Ty jsme pak vařili v plechovkách a jedli. Takový byl v Jugoslávii hlad.“14 některé děti byly po pobytu v záchytných táborech na jugoslávsko-řeckém pohraničí zařazeny do transportů do dalších spřátelených republik, jiné byly přepraveny do řecké obce Buljkes na severu země. na jaře 1945, kdy německé vojsko ustupovalo před sovětskou armádou, začali původní němečtí obyvatelé Buljkesu vesnici opouštět a všechny budovy včetně jejich zařízení osiřely. V ten samý okamžik do Jugoslávie přicházeli první řečtí uprchlíci vyhnaní z vlasti občanskou válkou. Jugoslávský stát jim Buljkes poskytl jako základnu jejich imigrace. řekové z Buljkesu brzy vytvořili autonomní obec s vlastní měnou a samostatně fungující ekonomikou, hospodářstvím založeným na pěstování obilovin a chovu hospodářských zvířat. Vesnice se neustále rozvíjela, a tak mohli nově příchozí uprchlíci získat za krátkou dobu práci a podílet se na jejím chodu. Stavěly se i nové objekty včetně školy, lékárny, ošetřovny, knihovny, divadla nebo kulturního centra. Přestože se počet obyvatel v různých zdrojích v důsledku přílivu a odlivu uprchlíků liší, dle obecných odhadů se soudí, že v době největšího rozkvětu měl Buljkes až šest tisíc osídlenců.15 Pamětnicí takového života v Buljkesu je i Vasiliki Michailidu, která tam v roce 1948 po odchodu z řecka přebývala téměř jeden rok. Rodiče zůstali ve vlasti. Její sestra v Buljkesu našla práci v restauraci a ona sama musela žít v místním dětském domově. Vasiliki na řeckou obec v Jugoslávii vzpomíná takto: „V Buljkesu jsme se měli dobře. Tam jsme se i najedli.“ Jak dokládá vyprávění konstantinose Michailidise, manžela Vasiliki, život v Buljkesu ovšem nebyl zaměřen pouze na hospodářství a práci. Ve vesnici byly založeny umělecké soubory řeckých písní a tanců a divadelní kroužek, které pořádaly představení v Jugoslávii a v dalších spřátelených republikách. konstantinos přijel do Buljkesu s celou rodinou 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176428