Finsko – soumrak sociálního státu? (Barbora Skálová)
Úvod Finský sociální stát je pojem, který je ve středoevropském prostoru obvykle přijímán značně ambivalentně – na jedné straně je Finsko vnímáno jako stabilní, bohatá, vysoce konkurenceschopná země, jejíž index vnímání korupce (Corruption Perceptions Index, CPI), sestavovaný každoročně mezinárodní nevládní organizací Transparency International, je jedním z nejlepších na světě1 a která získala díky svým masivním investicím do vzdělání a inovací přezdívku „evropské Silicon Valley“. Na druhé straně má Finsko pověst země s astronomickým progresivním zdaněním a rozbujelým sociálním státem, o jehož neudržitelnosti se mluví již od konce 80. let. Chmurné předpovědi se však zatím nikdy nenaplnily, a to ani po hluboké hospodářské krizi, jíž Finsko prošlo na začátku 90. let po zhroucení východních trhů, na nichž bylo ekonomicky závislé. Přežil tedy finský sociální stát se svými tradičními atributy, jako jsou státem financované zdravotnictví a školství a progresivní zdanění, i poslední globální finanční krizi, která propukla v roce 2008?
Finský sociální stát před globální ekonomickou krizí Principy finského sociálního státu Kořeny sociálního státu ve Finsku sahají až do přelomu 19. a 20. století, největší rozmach však Finsko zažívalo od konce 50. do konce 80. let. V souvislosti s finským sociálním stá100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176418
tem se obvykle mluví o třech hlavních pilířích. První spočívá v principu, že hlavním poskytovatelem sociálních služeb je stát, jehož prostředníkem jsou v určitých oblastech obce. Ve Finsku ještě v 50. letech žilo 70 % obyvatel na venkově, sociální služby byly proto zaměřeny především na venkovské obyvatelstvo a zajišťovaly je ve většině případů regionální úřady. Až v průběhu 60. let došlo k takovým institucionálním změnám, které způsobily, že se hlavním hráčem na poli sociální politiky stal stát. V praxi se tak začal uplatňovat i druhý pilíř finského sociálního státu – sociální služby se staly univerzálními. Princip univerzality vychází z předpokladu, že všichni občané jsou součástí sociálního systému, všichni tedy v případě potřeby využívají jeho výhod a všichni do něj rovněž přispívají. Pouze část sociálních výhod je navázána na příjmy. Univerzální sociální služby jsou potom financovány pomocí progresivního zdanění. Během 60. let Finsko zásadně zreformovalo důchodový systém, byl vytvořen systém zdravotního pojištění a bylo standardizováno základní školství, což je v současnosti považováno za jeden z hlavních důvodů již několik let se opakujícího fenomenálního úspěchu finských školáků v mezinárodním srovnávání PISA.2 V 70. letech následoval zastřešující systém zdravotních středisek a školek.3 Přesto princip univerzality prošel v posledních letech výraznými změnami a rozsah služeb, jež jsou vázány na příjem, se značně rozšířil. Třetím pilířem finského sociálního systému je princip rovnosti. Malé rozdíly mezi výdělky různých příjmových skupin stejně jako malé majetkové rozdíly jsou ve Finsku principiálně považovány za žádoucí. Finský stát se tudíž svou politikou snaží nivelizovat příjmové rozdíly, a to jak mezi chudými a bohatými, tak mezi muži a ženami. Finové rádi uvádějí, že jejich sociální systém je „přátelský k ženám“ a že sociální stát je v jejich pojetí rovněž „genderovým projektem“. 4 Není však bez zajímavosti, že politika zaměstnanosti žen nijak nepropaguje částečné úvazky, finské po101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176418
jetí rovnosti mezi pohlavími je založeno na předpokladu, že ženy i muži mohou pracovat stejně (tak jako se podílet na péči o domácnost a rodinu) a plná zaměstnanost žen patří k finské kulturní tradici.5 Dle klasické typologie Esping-Andersena se fi nský sociální stát řadí k tzv. sociálně-demokratickému modelu. 6 Typickým představitelem tohoto modelu je Švédsko, od něhož se však Finsko v určitých rysech liší. Obvykle panuje představa, že všechny čtyři severské země mají stejný systém a uplatňují při budování sociálního státu stejné principy. To však platí jen do jisté míry – všechny severské státy splňují základní kritéria sociálně-demokratického sociálního státu: mají rozsáhlý veřejný sektor, praktikují aktivní politiku zaměstnanosti, uplatňují princip univerzality, základním kritériem je občanství, hlavním zdrojem financování jsou progresivní daně a kombinují plošné a na příjem vázané sociální příspěvky.7 Ve všech severských zemích je rovněž neobvykle velké množství obyvatel organizováno v odborech (ve Finsku se členství pohybuje kolem 75 %, v České republice kolem 20 %),8 tudíž kolektivní smlouvy a kolektivní vyjednávání mají velkou váhu a jejich výsledky jsou platné i pro nečleny. Finsko se od ostatních severských zemí9 liší především menším zastoupením plošných dávek a menší extenzitou – Finsko má o trochu nižší daňovou zátěž – maximální výše zdanění příjmů ve Finsku je 53 %, ve Švédsku 55 %, vyšší hladina DPH je ve Finsku 23 %, ve Švédsku 25 %, což se promítá i do rozdílného příjmu z daní (43 % HDP, respektive 48 %).10 Sociální výdaje jsou ve Finsku také nižší než ve Švédsku – 26 %, respektive 29 % HDP.11 Obecně lze říci, že výdaje na sociální oblast, a tudíž i sociální dávky jsou ve Finsku konstantně relativně i absolutně nižší než ve Švédsku, a finský sociální stát je tak k příjemcům sociálních služeb přísnější a méně štědrý než ten švédský.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176418