Priskos rozhovoru s obchodníkem z Viminacia využívá jako příležitosti srovnat poměry panující mezi Huny a v římském impériu. Bývalému Římanovi, oblečenému v hunském oděvu, sice jeho výtky vůči římským poměrům vyvrací, pasáž na nás však přesto působí dojmem, že je uvedl s chutí. Některé byly podobné těm, jaké nacházíme u nejznámějšího kritika pozdně římských poměrů Salviana z Massilie. Daňový útisk, spravedlnost, která platí jen pro bohaté. Dále obchodník poznamenal, že kvůli svým tyranům nesmějí Římané nosit zbraně108 a ve válkách jsou poškozováni zbabělostí svých velitelů. Nelíbilo se mu ani placení soudních poplatků. Hunové zato se v době míru prý o nic nestarají, jen si vesele užívají válečné kořisti.109 Taková charakteristika života se ovšem týkala především bojovníků. O tom, jak se žilo např. ve vesnicích Hunů, jejichž obyvatelé podléhali moci vznešených hunských mužů či žen, nevíme skoro nic.110 Priskos hájil rozdělení římské společnosti na ty, kteří bdí nad zákony, bojovníky a zemědělce, kteří obě předchozí skupiny živí. Tvrdil, že římská společnost chrání slabé a zákonů musí být poslušen i sám císař. Dokonce se zmínil o „otcovském“ poměru římských pánů vůči otrokům, kteří je nesmějí zabíjet, jak se to děje mezi Huny. Obchodník uznal, že římské zákony jsou dobré, ale impérium má špatné úředníky. Priskos svou odpověď na tuto výtku už neuvádí, ale možná, že právě v této chvíli se Onegésiův palác příhodně otevřel a Priskos tedy velmoži odešel předat dary.111 V areálu Attilova paláce žila také jeho hlavní manželka Kreka (Érekan, Herkja, a najdeme i další varianty jejího jména), matka tří Attilových chlapců včetně nejstaršího králova syna Ellaka, další z význačných a vlivných hunských žen. Priskos s obdivem popisuje dřevěné stavby, které se nacházely uvnitř Attilova paláce a mezi nimiž byl i Krečin dům. Zaujaly jej svými dřevořezbami i dokonalostí tesařské práce.112 Též Krece poselstvo přineslo dary, které jí odevzdal Priskos. Při této příležitosti vstoupil do jejího obydlí. Ležela na měkké pokrývce, podlaha 108
Na římském Západě bylo toto právo vráceno novellou Valentiniana III. č. 10 z r. 440 (pod vlivem vandalského nebezpečí). 109 Priskos frg. 8, str. 89. 110 Vzpomeňme na „hunské zvyky“ ve vesnici Bledovy vdovy. Žili zde tudíž Hunové. 111 Priskos frg. 8, str. 86 –88. 112 Ibid., str. 89.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176392
domu byla pokryta vlněnými koberci. Její služebnice vyšívaly barevnými nitěmi plátno na oděvy vznešených Hunů. Opět je zde možno připomenout zálibu ve vyšívaných oděvech, již měli asijští Siung-nuové a kterou dokládají např. jejich hrobky v Noin-Ule.113 Vyšívání mohly zastupovat též různé nášivky na oděv. Z centra evropské hunské říše pocházejí nášivky ze zlata, které byly vyrobeny v Římě. Na Derestujském pohřebišti byly nalezeny perly, našívané na šaty, a zhotovené z karneolu, jaspisu, pozlaceného skla, vápence a skelné pasty. V Noin-Ule pro stejný účel sloužily malé provrtané kousky pyritu.114
U králova stolu Nejčastěji bývá z Priskova fragmentu 8 citován popis hostiny v Attilově paláci, kam byli pozváni východořímští i západořímští poslové. Předtím spolu hovořili o mezinárodní situaci. Attila podle poslů ze Západu uvažoval o tažení proti Peršanům a Západořímané vyslovovali obavy, aby se z této výpravy nevrátil spíše pak už jako jejich pán a král, nežli spojenec. Chlubil se svými vznešenými vojenskými veliteli, z nichž každý prý se důstojností vyrovná římskému císaři, a také objevením „Areova meče“ (Martova meče u Jordana), který byl božským znamením brzkého vzrůstu jeho moci. Jordanes dokonce říká, že se už ve své pýše cítil být pánem světa.115 Pověst o tomto „Areově meči“, třebas je zachycena tak prvotřídním pramenem, jako je Priskos,116 nevzbuzuje u moderních badatelů příliš mnoho důvěry a pozornosti, většinou jí (kromě O. J. Maenchen-Helfena) prakticky nevyužívají při rekonstrukci hunských náboženských představ, ani jako doklad pro spojení představ evropských Hunů s tradicí asijských Siung-nuů. Maenchen-Helfen poukazuje na podobnost s takzvaným „mečem cest“, užívaným v kultovních obřadech kmenů Siung-nu, 113
Priskos, frg. 8, str. 89 a srov. ibid., str. 93. O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 238. Jde o nález z bohatého hunského hrobu v Szeged-Nagyszéksos: 26 elektronových destiček a 17 jejich fragmentů. S. MINYAYEV, Derestuj Cemetery. Archaeological Sites of the Hsiungnu. Saint Petersburg 1998. 115 Jord. Get. 183. 116 Jordanes oproti Fótiovým výpiskům z Priska podrobněji popisuje, jak konkrétně byl meč nalezen. 114
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176392
konkrétně při uzavírání mezinárodních smluv.117 Kromě této paralely bych chtěla uvést ještě motiv z oblasti starověké Číny, jenž podle mého soudu mohl hunskou pověst o nálezu Areova meče ovlivnit nebo i založit. Moc rodu nebo rodiny ztělesňovaly kultovní nádoby, kterých užívali předkové a jež také sloužily kultu zemřelých. Když byly roku 256 př. Kr. císaři dynastie Čou posvátné bronzové nádoby uloupeny nepřáteli, ztratil tak možnost přinášet oběti svým předchůdcům, a tím i právo nazývat se Synem nebes, tedy panovníkem.118 Z kamenných reliéfů doby vlády dynastie Chan (a tím také z období existence státu Siung-nuů) je znám motiv vylovení posvátné bronzové trojnožky z řeky, kam byla kdysi ukryta na útěku před nepřáteli. Její nález znamenal pro císaře, za něhož byla objevena, šanci strhnout na sebe moc poražených předchůdců, kterou však překazil drak, jenž z trojnožky vyskočil.119 Na paměť nálezů ukrytých posvátných nádob byla pojmenovávána místa, kde k nim došlo, a císařové někdy přijímali titul, jenž na šťastný objev poukazoval.120 Příběh objevu nádoby, která představuje upomínku na časy staré slávy a přináší možnost jejího vzkříšení, velmi připomíná Attilův šťastný nález posvátného meče, a to bez ohledu na to, že druh nalezeného předmětu je jiný. Při putování euroasijskými stepmi se Hunové s uctíváním meče jako atributu božstva války jistě dostatečně seznámili. Vyprávění, které zachytil Priskos, může představovat spojení obou tradic, čínské i stepně-nomádské. Meč boha války, který se údajně po řadu staletí neobjevil, byl nalezen opět pomocí zvířete – kravičky, která se zranila o jeho ostří. Motiv „zvířecího posla bohů“ se nezdá být vymyšlený antickými autory. Zvíře přivedlo Huny do Evropy, zvířecí posel zahajoval éru předpokládaného vzestupu jejich moci. 117
O. J. MAENCHEN-HELFEN, o. c., str. 204. Dynastie Čou vládla od poloviny 11. stol. a v uvedeném čase se nacházela ve vleklém úpadku; roku 256 její vláda, již pouze nominální, skončila. (Čínské sakrální království se objevuje kolem r. 1700 př. Kr.) 119 O. BURCHARD, Chinesische Bronzegefässe. Leipzig 1923, str. 4: …ein Drache schießt aus dem Kessel hervor und vereitelt den Versuch des Kaisers, mit dem Gefäss die Macht besiegter Vorgänger an sich zu bringen. 120 O posvátném významu kovových nádob může vypovídat i to, že v r. 513 př. n. l. nesly železné trojnožky text zákonů. (O. BURCHARD, o. c., str. 3n. W. BÖT TGER, o. c., str. 70; 216 a 238.) 118
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176392