„Říkám, že nevím,“ odpověděla Fidelma tiše a pokrčila rameny. „Je špatným soudcem ten, kdo dělá závěry dříve, než má před sebou důkazy.“ „Ale mohlo to tak být,“ naléhal Furius Licinius, toužící přispět svou troškou. Cítil, že musí obnovit alespoň zčásti čest, o niž custodes přišli nedostatečnou prohlídkou. „Eanred se podle vlastních slov vrátil domů až poté, co bylo nalezeno Wighardovo tělo, a tedy poté, co byl Ronan Ragallach zatčen. Možná že Ronan ukryl lup za Eanredovy nepřítomnosti v jeho pokoji?“ Fidelma se ušklíbla. „Ano? Ronan Ragallach ukryl dva pytle zlatých a stříbrných předmětů do Eanredova pokoje. Pak z něj vyšel a custodes ho zatkli. A co se stalo s těmi věcmi?“ Licinius sevřel rty. „Už jsem naznačoval, že měl komplice,“ zabručel. „To jsi říkal. Pohovoříme si o tom později. Pojďme se teď podívat do pokoje bratra Sebbiho,“ navrhla Fidelma. „A co ta pytlovina?“ ptal se Eadulf, když viděl, že útržek ukládá do svého marsupia, do váčku, který s sebou nosila. „Moudrý soudce shromažďuje důkazy kousek po kousku,“ usmála se Fidelma. „A když má všechny kousky pohromadě, moudrý soudce přemýšlí, a potom, jako řemeslník skládající mozaiku, se z nich pokusí před očima sestavit vzor – a to tak, že přikládá z té i z oné strany jeden kousek k druhému, až do sebe všechny zapadnou a vytvoří vzor. Je špatným soudcem ten, který získá jeden důkaz a pokouší se z něj vyčarovat celý obrazec. Kdo ví? Možná že tento dílek není ani součástí obrazu, který soudce skládá.“ Zvedla k němu oči s uličnickým pohledem a pustila se po chodbě. Prohlídka pokojů bratrů Inea a Sebbiho nepřinesla nic nového. Poté Fidelma navrhla, aby pokračovali podle prvotního plánu a podívali se do obydlí Ronana Ragallacha. Eadulf si vyměnil pohled se zklamaným mladým tesserariem, svěsil ramena a vydal se za ní. Podle něho, byla věc naprosto jasná a vůbec nebylo třeba unavovat se prohlídkou. Wigharda zřejmě zabil Ronan Ragallach kvůli pokladu, a dříve než byl chycen, jej dokázal schovat. Poté, co uprchl, zřejmě kořist vyzvedl, a má-li rozum, položil mezi sebe a město co největší vzdálenost. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176391
Když sešli k patě schodiště na hlavní nádvoří před domus hospitale, uviděli u fontány vysokou postavu opata Puttoka. Ale Fidelminu pozornost upoutala druhá postava a přiměla ji zastavit se ve dveřích, čímž přiměla Eadulfa a Furia Licinia, aby zůstali stát za jejími zády. Byla to štíhlá postava sestry Eafy, stojící před opatem; zdálo se, že se celá třese, je uplakaná a mluví úzkostně zvýšeným hlasem. Z této vzdálenosti to vypadalo, jako by se ji opat s bezcitnou tváří pokoušel gesty a uštěpačnými úsměvy uklidnit a upokojit. Pak se Eafa náhle obrátila a rozběhla se k jednomu východu z nádvoří. Jejich přítomnosti si vůbec nevšimla. Opat Puttoc chvíli stál a se zvláštním výrazem ve tváři hleděl za Eafou. Pak se otočil a uviděl Fidelmu s Eadulfem a Furiem Liciniem za zády. Dělal, že si jich nevšiml, obrátil se a dlouhým krokem kvapně kráčel ke dveřím vzdálené budovy. „Zdá se, že náš narcistický opat chudáka sestru Eafu rozrušil,“ uvažovala Fidelma. „Zajímalo by mě, kvůli čemu.“ „To není poprvé,“ poznamenal Eadulf zachmuřeně. Fidelma se na něho překvapeně podívala. „Co tím chceš říct, Eadulfe?“ „Včera dopoledne, když jsem se vracel z refektáře do svého pokoje, slyšel jsem z Puttokova pokoje zvýšené hlasy. Právě jsem zacházel do svého pokoje. Vlastně jsem v tu chvíli zavíral dveře, když jsem slyšel, že se dveře Puttokova pokoje hlučně rozletěly. Zvědavost mě přemohla, a tak jsem maličko pootevřel vlastní dveře, abych se podíval, co se děje. Vyběhla z nich sestra Eafa, roušku na hlavě nakřivo a celá rozcuchaná, jako by spatřila samotného Lucifera. Utíkala po chodbě a pak po schodech dolů.“ „Zeptal ses Puttoka, co se stalo?“ Eadulf na okamžik sevřel rty a po tvářích se mu rozlila červeň. „Dospěl jsem k vlastnímu závěru. Bohužel jsem vyrozuměl, že Puttoc má mezi ženami určitou pověst. Římské regule sice vyžadují po opatech a biskupech celibát, ale obávám se, že Puttoc by spíše dal přednost méně náročným zásadám Columbovým, jehož pravidla takový celibát nevyžadují.“ Fidelma přimhouřila oči. „To zrovna nedělá čest člověku, který má ctižádost kráčet ve stopách Augustina z Canterbury. Chceš říct, že Puttoc je známý tím, že vnucuje svou pozornost ženám, které o ni nestojí?“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176391
Eadulfův výraz sice jeho slova dostatečně potvrzoval, ale řekl: „Tak jsem to slyšel.“ „Copak v saských královstvích nemají žádné zákony proti znásilnění?“ ptala se Fidelma, ohromená tím, co právě slyšela. „Nikoli pro chudé,“ odpověděl Eadulf. „Náš systém Fenechusových zákonů nejenže chrání ženy před znásilněním, ale za stejně vážné provinění se považuje dokonce i to, když je k souloži přinucena žena opilá. Náš zákon chrání všechny ženy. Když se muž odváží políbit, nebo se jen dotknout ženy proti její vůli, může být podle Fenechusových zákonů pokutován dvěma sty čtyřiceti stříbrnými screpally.“ Eadulf věděl, že screpall je jednou z hlavních mincí, jimiž se v Irsku platí. „Možná mluvím příliš volně a jen opakuji klepy,“ řekl, znepokojen prudkostí, s níž Fidelma reagovala. „Slyšel jsem to pouze od Sebbiho.“ „A já bych tomu ctižádostivému bratru Sebbimu nedůvěřovala,“ radila Fidelma. Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale změnila názor. Řekla: „Pojď, Furie Licinie, ukaž nám cestu do obydlí Ronana Ragallacha.“ „Je to noclehárna v jednom z oblouků Aqua Claudia.“ Licinia zjevně zaujal rozhovor, který právě vyslechl. „Kde je to?“ zamračila se Fidelma. „Je to nedaleko odtud, sestro,“ vysvětloval Licinius. „Ten akvadukt musíš vidět. Je to vynikající stavba, kterou začal budovat náš známý císař Caligula před šesti sty lety. Přivedl vodu z pramene nedaleko Sublaquea, osmašedesát kilometrů od města.“ Fidelma skutečně ten akvadukt viděla a obdivovala jeho techniku. V Irsku nic takového nebylo, ale v irském království byla vody spousta a nebylo tedy třeba měnit tok řek či polohu pramenů, aby zavlažily suché vyprahlé oblasti jako v této zemi. „Jeho obydlí se nachází v domě diákona Biedy,“ pokračoval Furius Licinius. „Měl bych tě varovat, sestro, je to velice ubohé, laciné obydlí. Nespadá pod dohled řehole. Je to místo, kde se na útlocit řeholnic nebere ohled, jestli rozumíš, jak to myslím.“ Fidelma se vážně na mladého muže zahleděla. „Myslím, že rozumíme, co tím myslíš, Furie Licinie,“ odpověděla vážně. „Avšak je-li Bieda církevním diákonem, nechápu, jak může jeho dům patřit k onomu druhu příbytků, jaký popisuješ.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176391