„Ha-ha, můj pane,“ zasmál se majordomus bez úsměvu. „Měl bys odpočívat. Paní říkala, že jsi vážně nemocný.“ „Vážně?“ opáčil István. „Já se cítím docela dobře. Vlastně líp než kdy předtím. Ale když už o ní mluvíš, kde je moje choť? Obvykle mě chodí vzbudit se svým lektvarem. Jak se zdá, konečně zabírá.“ Majordomus se netvářil, že by ho to nějak zvlášť zajímalo. Úzké rty měl stisknuté u sebe, ruce založené na hrudi. „Může to být jen dočasná úleva. Pokud chceš, aby tvůj stav přetrval, neměl bys opouštět lože.“ „Na to jsem se tě neptal. Chci vědět, kde je má žena.“ „Pryč.“ Majordomus pokrčil rameny. „Prý na důležité cestě, měla by se vrátit během příštích dnů. Jedná se o něco závažného, nejspíš ti o tom neřekla, protože tě nechtěla rozrušovat. Ani mně o tom žádné detaily nesdělila, samozřejmě.“ „Jak jinak. A můj syn? Co je s ním?“ Majordomus zbledl. „T-tvůj syn?“ zakoktal. „Přeci odjel a…“ „Myslím svého druhého syna,“ přerušil ho hradní pán, ale vzpomínka na Samuela ho znovu bodla u srdce. Byl ale skutečně jeho? Tuhle pochybnost dřív nikdy neměl, avšak jeho drahá choť poukázala na dost přesvědčivé skutečnosti. Druhému muži se vrátila do tváře běžná barva. Setřel si hedvábným kapesníčkem z čela krůpěje potu. „Ach tak, ty myslíš toho syna.“ Proč to řekl tak divně? podivil se v duchu hradní pán. „Je s tvou chotí, pane. Nikdy dítě neopouští.“ „Tak malé a už ho bere na cesty? No dobře, promluvíme si o tom, až se vrátí.“ Hradní pán dojedl, mastné prsty a ústa očistil o už tak dost špinavý ubrus a postavil se. Zcela bez problémů. Jídlo mu navracelo poslední zbytky ztracené síly. Cítil se, jako by vstal z mrtvých. „Jdu ven,“ oznámil. „Vypadá to na pěkný den.“ „Ven?“ Majordomus přivřel oči. „To bych nepovažoval za rozumné. Má paní se jasně vyjádřila, že nemáš chodit na slunce, pane. Prý jen zhoršuje tvou nemoc. Měl by ses vrátit do postele. A vypít svou medicínu, když dovolíš.“ „Medicínu? Jakou medicínu?“ „Nevšiml sis poháru ve svém pokoji? Sám jsem ti ho přinesl, když jsi ještě spal. Budeš ji potřebovat.“ „Teď potřebuju hlavně na vzduch,“ odbyl ho István a prosmýkl se kolem něj ze dveří. „Nařiď, ať otevřou okna. Copak nikdo necítí, jak celý hrad páchne?“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176389
„Můj pane, tvá medicína…“ „Už jsem řekl. Vezmu si ji později.“ Majordomus pokračoval ve stížnostech, ale hradní pán ho neposlouchal. Nepotřeboval žádnou medicínu. Potřeboval se podívat, jak vlastně vypadá slunce.
Slunce žhnulo uprostřed oblohy bez mraků, vysoko nad korunami stromů. István musel sklopit oči, jak bylo prudké, jeho oči odvykly světlu. Paprsky ho šimraly mezi prořídlými vlasy. Nadechl se a znovu vydechl. Byl to den, jaký Stará tvrz nezažila už dlouho. Ani v létě nebývalo na jeho panství moc teplo a vítr foukal za každého počasí. Ale dnes, dnes to bylo jinak. Vzduchem poletovali pestrobarevní motýli, v dálce slyšel zpěv ptáků. Je opravdu tak výjimečný den? otázal se sám sebe. Nebo je to jen tím, že jsem byl týdny zavřený v jednom pokoji? Odpověď neznal. Přemýšlel, co dělat dál. Mohl se vydat do vesnice, pohovořit s obyvateli. Kdysi nejednoho z nich znal jménem, ale to bylo předtím. Předtím než se znovu oženil. Nebo by mohl jít do stájí, podívat se na Fénixe. Ten nápad se mu zalíbil. Marně hledal v paměti, kdy ho naposled osedlal. Před rokem? Možná ještě dřív? Prošel přes nádvoří jako mladý muž, dlouhými kroky a bez zaváhání. Vrata do stájí byla otevřená, ven se linul pach mokré slámy a zvířat. Jemu dnes voněl. Minul pacholka, mladého chlapce, který si hrál s píšťalkou. Jakmile spatřil hradního pána, upustil ji na zem a vytřeštil oči. „Pane!“ zavolal. „Sem jen tak nesmíš! Mohl bych mít problémy.“ István nadzvedl obočí a zamračil se. „Co jsi zač, že říkáš hradnímu pánovi, co může a co ne?“ Chlapec se roztřásl. „Jsem… jsem…“ Ať se snažil sebevíc, nedokázal ze sebe dostat víc než další jsem. István ho nechal být. Pacholci nebyli obvykle nejbystřejší osoby, a tak mu nakonec odpustil. Prohlédl si koně. Několik jich chybělo, dva z těch, které dobře znal; byl to Fešák, oblíbený kůň jeho syna, a sněhobílá klisna Hvězda. I přes své jméno a barvu nikdy neměla přátelskou povahu. Hradní pán se podivil, že si jeho žena vybrala právě ji. Fénix byl však stále na svém místě, černý a krásný. Uviděl přicházet svého dávného pána a zbystřil. Zastřihal ušima. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176389
István ho pohladil, po šíji a po nose, a na okamžik mu hlavou probleskla pošetilá myšlenka: co kdybych ho osedlal a odjel pryč? Nezáleželo na tom kam. Hlavně daleko odsud. Daleko od otravného majordoma, od dětského křiku, od studených zdí. „Můj pane.“ Znovu ten vrzavý, nespokojený hlas! Hradní pán se nemusel otáčet, aby věděl, komu patří. „Co zase chceš?“ odsekl. „Neměl by ses potulovat tak daleko. Paní se jasně vyjádřila, že bys neměl chodit daleko, jestli se chceš uzdravit. A už vůbec ne ke zvířatům. Jsi oslabený, mohou tě nakazit nějakou zhoubnou nemocí.“ Sigray si z tónu domyslel, že druhá část byla majordomův vlastní dodatek. Odpor ke zvířatům a ke koním obzvlášť byla cítit z každého jeho slova. „Ten pán je tady pán. Myslím tady na hradě, je to velmož!“ Pacholek s vážným výrazem zatahal majordoma za suknici. Muž málem vykřikl znechucením. Vlepil chlapci pohlavek a místa dotyku si pečlivě otřel hedvábným kapesníčkem. István si promnul bradku. „Jsi snad můj osobní strážce nebo co?“ „Jen prostý sluha,“ řekl majordomus. „Ale paní nakázala, abych na tebe dohlédl. Nebude spokojená, jestli si nevezmeš svoji medicínu, pane. A jestli se paní Willa dozví, že ses choval nezodpovědně, nebude mít radost.“ Slova měla účinek. István měl na nepatrnou chvíli pocit, jako by se zmenšil i před pouhým jejím jménem. „Dobře. Vezmu si svou medicínu.“ „Je nahoře ve tvém pokoji,“ připomněl majordomus. „Pojď, doprovodím tě. Nechceš přeci zklamat paní.“ To nechtěl. Přes to všechno, co se o ní říkalo, přes myšlenky, které mu dnešního dne proudily hlavou, jakmile došla řeč na jeho manželku, všechen odpor šel stranou. Naposledy se podíval na Fénixe. Přísahal by, že kůň je zklamaný. Není divu, pomyslel si. Musí tu být zavřený. Jako jsem byl já.
Majordomus ho nechal v komnatě a vytratil se i se svým hedvábným kapesníčkem čert ví kam. István se posadil na lůžko a ruce sevřel kolem cínového poháru, ve kterém ho čekala medicína. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176389