kapitola jedenáctá BĚHEM LANCEOVA POBY TU V NEMOCNICI za ním strýc Gib ani jednou nezašel. Lance ho ani nečekal, a kdyby se tam přece jen objevil, asi by ho to tak překvapilo, že by si myslel, že má noční můru. Málem nevěřil vlastním očím, když se za ním zastavila jeho máma. Byl celý pomlácený, měl něco s loktem a dvě zlomená žebra. Bylo to o vlásek a mohli mu vzít slezinu, alespoň měl dojem, že o tom zaslechl lékaře mluvit – ale možná se mu to jenom zdálo a vybavil se mu rozhovor z nějakého nemocničního seriálu. Nevěděl, kde slezinu má nebo k čemu je dobrá, ale každopádně byl rád, že mu ji nevzali. Poslední den předtím, než ho propustili, se stalo něco úžasného. Bylo to to poslední, co by byl čekal, ale také to bylo to jediné, po čem toužil. Všichni u něho v pokoji měli nějakou návštěvu, jen u jeho postele nebyl nikdo. Za ním nikdo nechodil, což bylo normální, a když se ve dveřích objevila Gemma, usoudil, že má vidiny a že mu ty kopance musely poškodit mozek. Vypadala ještě krásnější, než si ji pamatoval, jako Paris Hilton, ve žlutých šatech bez rukávů a stříbrných sandálech na dvanácticentimetrovém korkovém klínu. Nezmohl se na slovo a jen na ni němě zíral. „Nechala jsem Abelarda u mámy,“ řekla mu. „Tak jak ti je?“ „Jde to. Zejtra mě pustí domů. Tys byla teda ta poslední, kterou bych tu čekal, ale strašně rád tě vidím.“ Potom to pro jistotu zopakoval. „Strašně rád.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176383
„No, víš, neměli právo tě takhle zmlátit. Ten Ian je děsnej pruďas a neodhadne vlastní sílu. Rupne mu v hlavě a je jak mlátička. A tak jsem si říkala, no co, seberu se a zajdu za Lancem, to je to nejmenší, co můžu udělat, omluvím se mu a řeknu mu, že neměli právo ho takhle zmlátit.“ „On neví, že jseš tady, ten Fize?“ „Hele, jedno ti povím. Tys normálně žárlil, ale Fize, to je hotový zvíře. Řekla jsem mu, že jdu k Michelle, a máma ani necekne.“ „Gemmo?“ „Co?“ „A dostali – myslím Fize a ty ostatní – dostali za ty věci, co mi sebrali, ten náhrdelník a tak dál, dost na to, aby to stačilo na ten tvůj zub?“ V odpověď si vsunula do úst jeden útlý bílý prst s nehtem namalovaným na citronově žluto, odhrnula si ret s broskvovým leskem a předvedla mu dokonalou řadu řezáků i stoliček. „Zatím je to jenom dočasná náhrada, ale pan doktor Ahmed mi brzo bude dávat trvalej zub – teď je ještě ve výrobě.“ „Tak to jsem rád,“ řekl Lance. „To jsem moc rád. Proto jsem ty věci ukrad. Nebylo to pro mě.“ Gemma se na něho téměř láskyplně usmála. „Ty můj krasavče. Jsi fajn kluk, Lanci, ale musíš se naučit líp ovládat. Zvlášť když jde o holky. No nic, tak já musím rychle zpátky k mámě pro Abelarda. Mám za tebou zajít na návštěvu, až se zase vrátíš do toho chlíva k tomu svýmu strejčkovi, jak se jenom jmenuje?“ JE TO ZVL ÁŠTNÍ SVĚT, na konci čtvrti Kensal, kde se uli-
ce Portobello podsmyká pod železniční tratí a estakádou Westway a táhne se dál podél španělského kláštera, než dorazí až téměř k příměstskému vlaku a zahne ostře doprava, kde se z ní stane Wornington Road; i ta je plná stánků a obchodů a stánků před obchody a obzvláště o sobotách je všechen prostor mezi nimi vyplněn lidmi. Návštěvníci z Ameriky, turisté z Indie a Japonska, bělovlasé ženy
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176383
v domácnosti s bledou pletí, které bydlí od narození v sociálních bytech a odjakživa chodily nakupovat na Portobello, hipíci z šedesátých let, kteří mezitím zestárli, ale stejně pořád nosí dlouhé hábity a korálkové náhrdelníky a dlouhé šedé vlasy stažené do culíku, a mladí, stovky a tisíce mladých lidí, kteří nosí jinou uniformu než jejich prarodiče, květinové děti, ale stejně to pořád je uniforma – džíny a triko a těžké boty, unisexová uniforma, ve které se od sebe dají příslušníci jednotlivých pohlaví poznat jen podle toho, že dívky mají prsa a kluci vystouplé ohryzky. V obchodech prodávají maso a ryby a sýry a pečivo a květiny a cetky všemožného původu a účelu. U stánků také prodávají cetky, ale i spoustu věcí, které cetky nejsou – tisky a malby vodovými barvami, pěkné i nevkusné šperky, deštníky, kabelky, klobouky, kožené bundy, stínidla, masky, síťované punčocháče a minisukně, zrcadla a zástěny ke krbům, pouzdra na cigarety a dlouhé bílé rukavice. Mladí si mohou koupit věci, o jejichž existenci jejich prarodiče, květinové děti, neměli ani potuchy: karamboly, čerimoji, amarantové vločky, divokou rýži, lilky žíhané jako muškát, slanorožce, chorizo a čínské zelí. Prodej halucinogenních hub před několika lety zakázali, ale jisté byliny v nenápadných celofánových balíčcích udělají zájemcům naprosto stejnou službu. Někteří stánkaři bez přestání vyvolávají, co všechno mají na prodej, vydrží to celé hodiny, výkřiky trhovců jednadvacátého století, a nikdy u toho neochraptí. Jeden z nich hlasitě vychvaluje výhody cigaretové náhražky, která v sobě má baterii, takže na konci červeně žhne, chutná po hřebíčku a smí se používat – o kouření se opravdu hovořit nedá – v kterékoliv hospodě, restauraci nebo uzavřeném prostoru. Jak se Portobello sune k severu a mine staré kino Electric, výzdoba obchůdků i stánků se pomalu mění, je čím dál barevnější a bizarnější, jako by sem povolali armádu sprejerů nebo následovníků Banksyho a dali jim za úkol, aby z té ulice udělali nejpestřejší trh v Londýně. Jeden nebo dva z nich pomalovali stěny celých domů výjevy z karibských festivalů nebo obrazy středověkých dam, jednorožců a rytířů na zlatě vystrojených bělouších připravených k turnaji. Svítivě zele99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176383