Trpaslík se naklonil blíž k Zirovi a významně pokynul bra‑ dou k zástěně na opačné straně nálevny. Ukrývala se za ní dal‑ ší místnost, které se mezi zasvěcenými říkalo rajská zahrada. „Drogy jsou svinstvo,“ zabručel trpaslík znechuceně.„Pak to dopadá takhle. Dospělý chlapisko a tahá s sebou pajďuláka. Říká se, jak je Albireo hogo fogo město a jakej tu maj pořádek, ale seženeš tu víc zákazanejch věcí než kdekoliv jinde.“ „Ty tu žiješ?“ zajímal se Zir. „Ne, tohle nejni domov pro trpaslíka. Doprovázim jednu karavanu z Kwesaru. Jo, jinak jsem Tebrin,“ řekl hrdě a po‑ řádně si přihnul, až mu pivní pěna vytvořila na už tak bujném vousu další knír. „Moc mne těší, mně říkají Zir,“ představil se mladík. Vši‑ ml si, že Tebrin má levici povětšinou položenou na koleni. O nohu se mu opíralo topůrko sekyry. U Tří skřetů bylo moudré mít zbraň neustále na dosah. Občas tu docházelo k prudkým výměnám názorů, při kterých tekla krev proudem. „Ne, to nemohu… Ale oni se dívají, už zase se dívají…“ za‑ mumlal najednou podivín a teprve nyní odvrátil zrak od mla‑ dého kata a zahleděl se ke čtveřici mužů u sousedního stolu. Hráli karty a zdálo se, že si jeho poznámky vůbec nevšimli. „Dej si pohov a radši chlastej,“ odsekl mu trpaslík a spikle‑ necky zamrkal na Zira. „Jaká byla cesta do Albirea?“ ptal se kat Tebrina, zatímco na jazyku převaloval zvláštní pachuť černého piva. Dalo by se říct, že bylo odporné. Zároveň však mělo povzbuzující účinky na tělo i ducha. Když se to s ním nepřehánělo, dokázal jeden tuplák Černýho skřeta spravit špatné zažívání i náladu. „Cesta byla v pohodě. Až moc, na moje gusto,“ pravil tr‑ paslík.„Už to nejni, co bejvalo. Co Almendor zametl s hevre‑ nama, jsou cesty přes pláně docela fajný a bezpečný. Žádný dobrodrúžo.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176316
„To tady ve městě to v poslední době moc bezpečný není, co? Prý ráno našli za městem chlapa bez hlavy,“ nahodil Zir vějičku a zvýšil přitom hlas, aby jej bylo slyšet i k sousedním stolům. I přes hluk, který v hospodě panoval, ho několik hostů zaslechlo. „Jo, chudák Joburk, slyšel jsem o tom,“ ozval se jeden z kar‑ baníků.„Prý tu v noci řádí krvelačný démon. Říkal mi to jeden ze strážných, co Joburka našel, a ten by nelhal,“ pronesl vý‑ znamně a mračil se na ostatní karetní hráče. „Lidi říkaj, že to se vrátil duch starýho Firuna a mstí se za porážku Svobodných měst,“ hulákal od jiného stolu muž s rozpláclým červeným nosem.„Ale nechápu, proč teda vraž‑ dí obyčejný měšťáky a ne královský úředníky. Dyť to byl král Walden, kdo dobyl Albireo a nechal Firuna popravit. Kdoví, co v tom bude.“ „Raděj honem dom, tudá by ještě jednomu slušnýmu tr‑ pajzlíkovi podkuchli krk,“ zasmál se Tebrin a pořádně si říhl. „Spravedlnost, nejdůležitější je spravedlnost,“ pronesl po‑ divín. Taky už musel mít hodně vypito. Zir se jeho slovům pobaveně zašklebil a dopil svého Skřeta. Ještě nepoložil prázdný tuplák na stůl a už tu byl hostinský s dalším. „Prý sem Joburk občas zašel, nebyl tady tu noc, co ho zabi‑ li?“ zeptal se ho Zir. „Vy jste od městské stráže?“ zakňoural hostinský nešťastně. „Ne, ale Joburkova žena se zná s tou mojí,“ lhal mladík. „Vykládala jí, jak moc svého muže i přes jeho opilství milo‑ vala,“ vymýšlel si a uklidňoval muže ve špinavé zástěře. Ten si viditelně oddechl. „Vážně? To mne překvapuje. Spíš bych čekal, že má ta semetrika z jeho smrti radost. To kvůli ní Joburk tolik pil,“ mračil se nevěřícně hostinský.„Už je to tak pět dní, co tu byl 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176316
naposled. Neměl na zaplacení, tak jsem ho vyhodil a řekl mu, ať nechlastá, když na to nemá.“ Zir přikývl na souhlas, zaplatil a přidal několik drobných mincí navrch. „Tak ty máš ženušku? Je pěkná?“ zeptal se ho Tebrin. „Jo, vypadá docela slušně,“ odtušil Zir rozmrzele. Moc se toho nedozvěděl. „A co vlastně děláš, synku?“ „Řezničinu,“ odpověděl mladík po chvíli přemýšlení a ho‑ dil do sebe zbytek tupláku. Stiskl trpaslíkovi pravici a vstal od stolu. „Škoda, že jsme si víc nepopovídali,“ ožil najednou hubený muž a v jeho očích se objevil zájem. „Snad někdy příště,“ pokynul mu Zir na rozloučenou. „Dáme si ještě jedno, ne?“ obrátil se Tebrin na podivína. Ten ještě chvíli zíral ke dveřím, za kterými zmizel mladý kat. „Ano, ještě jedno,“ přikývl konečně. „A jak vlastně tobě říkaj, synku?“ zeptal se ho trpaslík. „Papi,“ zašeptal a promnul si řídké strniště pod nosem. ***
„Byla to jatka, úplná jatka,“ vyprávěl vyjevený hostinský od Tří skřetů Kajevnicovi, kapitánovi městské stráže s výhrůžně naježeným hnědým knírem. „Kdo by to do toho synka řekl,“ mumlal trpaslík Tebrin, zatímco si mnul oteklou bradu.„Jenom tu tak dřepěl a divně drmolil… no vo ničom, a pak ho to najednou popadlo.“ „Hm,“ zamyslel se voják.„A neměl vrah nějakého kompli‑ ce? Nemotal se tu v době toho masakru někdo, kdo vám přišel nějak podezřelý? Třeba vysoký holohlavý chlapisko, protivná holka s dlouhým copem a kluk s tváří andílka a culíkem, všich‑ ni tři modrovocí?“ pomáhal jim s nadějí, že si vzpomenou. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176316