( 98 ) by ho zbavil trpkých starostí o výživu, a jeho poměry rozhodly o jeho volbě.“ Toužil po vstupu — a v roce 1843 byl přijat — do augustiniánského kláštera ve městě Brünn. Johann přijal jméno Gregorius, složil slib čistoty a byl vysvěcen na kněze — pár měsíců před vypuknutím revolučního roku 1848, v němž se evropské monarchie otřásly v základech. Tváří v tvář buřičským liberálům, socialistům a zanedbávaným menšinám vídeňský dvůr souhlasil se zřízením říšského sněmu. První zasedání se konalo v jízdárně v Hofburgu; v zájmu národní věci zůstali lipicáni dočasně ve stáji. Robota byla zrušena, ale jinak se poslanci hlavně hašteřili. Habsburská dynastie přežila nepokoje roku 1848 jen díky zoufalým kompromisům. Rebelující oblasti byly tvrdě přinuceny k poslušnosti, parlament byl do roka rozpuštěn, ale zúčtovalo se aspoň s nejtužším konzervatismem církve a šlechty. Bratr Mendel ve městě Brünn využíval územního zisku, který věda vybojovala na víře. Své kněžské povinnosti plnil ve funkci suplenta přírodopisu a fyziky a vedle toho si našel čas k pokusům s rostlinkami hrachu. Pro poskytování útěchy umírajícím se nehodil: už jen při pohledu na nemocného se mu dělalo mdlo. O svých několikaletých pokusech s křížením hrachu Pisum sativum přednášel 8. února a 8. března 1865. Krok za krokem vysvětloval, jak nejprve pro pokus vybral sedm odrůd hrachu, které se lišily barvou lusků (byly zelené a žluté) nebo výškou stonku (menší než třicet centimetrů a vyšší než sedmdesát centimetrů). Opyloval je tak, že štětcem přenesl pyl z jedné rostliny na bliznu druhé. Pak spočítal, kolik zelenoluských a žlutoluských, kolik rostlin s krátkým a kolik s dlouhým stonkem se v potomstvu nachází. Jeho přístup byl revoluční tím, že aplikoval statistiku na přírodu — a to přineslo překvapivé plody. Po pečlivém prostudování 12 835 rostlin konstatoval, že dědičnost vybraných znaků probíhá podle Zvíře, nadzvíře I Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175751
( 99 ) určitých početních poměrů. Ještě důležitější než tenhle vzorec bylo zjištění, že se znaky neoslabují, že nevznikají žlutozelené lusky ani polovysoké rostliny hrachu. Mendel z toho odvodil, že existují jisté nosiče dědičných vlastností (Elemente, jak je nazýval), které se při rozmnožování nemísí, nýbrž se přenášejí beze změny. Je třeba rozlišovat mezi vlohami k určité vlastnosti a vlastností samou. Ta se totiž nemusí projevit a může zůstat po generace skrytá, načež se vynoří až v kolikátém pokolení. Stejně jako černá srst prvního Conversana. Posluchači se ho snažili sledovat, ale žádný z nich si neuvědomoval dosah jeho objevu. Přesto tajemník Přírodo vědeckého spolku navrhl, aby text otiskli ve svém listě. Nikdo neměl námitek. V roce 1866 vyšel ve spolkovém listu článek Versuche über Pflanzen-Hybriden (Pokusy s rostlinnými hybridy) — publikace, která poté, co byla v roce 1900 znovu objevena (Mendelův hrob tou dobou už šestnáct let obrůstal mechem), otevřela dveře novým podobám plemenářství a příslušným utopiím, jež zasáhnou do života všem bez výjimky. Mendel křížil odrůdy hrachu v klášterní zahradě pětatřicet krát sedm metrů devět let, v kvintě jsme jeho pokus po devět týdnů opakovali, ale s octomilkami. Bylo to povinné, i pro odpůrce pokusů se zvířaty. Náš profesor biologie — rtuťovitý vousáč — nás s oblibou provokoval. Mimo jiné intelektuálně, sokratovsky. Probíráním genetické manipulace a společenských zádrhelů, které s sebou přináší. Probíráním Darwina a otázky, zda pocházíme ze šimpanze. („Nepocházíme!“) Náš profesor vykládal, že Darwin se zveřejněním evoluční teorie celá léta čekal, protože se obával reakce svých viktoriánských současníků. A dalších dvanáct let mu trvalo, než se v roce 1871 odvážil napsat: „Poznáváme tak, že člověk pochází ze čtvernohé, srstí pokryté a ocasaté bytosti.“ Homo „Vymendlená“ černá Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175751
( 100 ) sapiens je podle něj primát, který s ostatními primáty sdílí opičího předka. To však neznamená, že by Darwin člověku nepřipisoval zvláštní status. Naopak, podivoval se libůstce lidského rodu slabé jedince chránit a (uměle) je udržovat při životě — jako by tak člověk zcela přehlížel princip přirozeného výběru. Láska k bližnímu, pokračoval v úvaze Darwin, přispívá k degeneraci druhu. Spěšně, téměř vylekaně k tomu dodal, že takové úvahy nevyzývají k tomu, abychom slabší prostě zanechali jejich osudu nebo jim odepřeli právo na rozmnožování. Pokusy s octomilkami (Drosophila melanogaster) ve dvoučlenných skupinkách rozhodně nebyla žádná nuda. Octo milky existují v odlišných formách, s bílýma očima místo červených nebo se zaoblenými křídly místo se špičatými. Vnější znaky jsme měli sledovat při pěstování dalších generací. Dali jsme se do práce vyzbrojeni lahví se zabroušeným uzávěrem, lupou a zkumavkou. Chomáčky vaty namočenými do éteru jsme octomilky omračovali, abychom si je mohli dobře prohlédnout. V předchozí teoretické hodině jsme se naučili, že nositele dědičnosti tvoří páry složené z otcovské a mateřské části. Nacházejí se v jádru každé tělesné buňky na vláknovitých chromozomech, na nichž visí v párech nepatrné geny — ty mají na svědomí určitou vlastnost. Například zaoblená či špičatá křidélka. Při rozmnožování se páry genů dělí na dvě poloviny, „alely“, a každá z nich se pak ocitne v libovolné spermii nebo vajíčku. Když při oplodnění splyne mužská pohlavní buňka s ženskou, obě poloviny se zase spojí. V každém novém páru genů pochází tedy jedna polovina (alela) od matky a jedna od otce. Chtělo to soustředění, jinak v tom pokusu s octomilkami člověk rovnou ztratil nit. Alela odpovědná za špičatá křidélka dokáže v praxi překonat alelu pro zaoblená křidélka, a proto se nazývá „dominantní“ — to znázorňujeme velkým písmenem Zvíře, nadzvíře I Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175751