„Měly bychom se schovat,“ navrhnu. Pokud nestříleli oni, oheň zřetelně prozrazuje naši pozici. Vzedme se ve mně zlost a tváře mi zrudnou. Sedíme tu jako dvě bezmocné kachny, protože dva muži mi řekli, co mám dělat, a já se řídila jejich rozkazy, jako by jejich vůle měla větší váhu než moje. Lisa odmítá odejít. „On se pro nás vrátí.“ „Musíme se zachránit.“ „Tak tedy běž. Já zůstávám.“ „Jestli se tam něco semlelo, další na řadě jsme my. Střelba hovoří jasně.“ „Mně je to fuk.“ Zůstáváme. Lisa sedí u ohně a objímá si kolena, zatímco já civím do temnoty a držím příšery z dosahu pouhou silou vůle. Minuty se vlečou. Noc převzala vládu a zdá se nekonečná. Opřu se o drsnou kůru stromu. „Jestli se chceš prospat, budu držet hlídku.“ Lisa na mě slepě hledí skrze plameny. Oheň je tenká maska skrývající její emoce. Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, ale oheň se neustále mění. Vytváří krajinu z vrcholků a údolí. Tento topografický taneček se promítá na Lisinu tvář. Z mého pohledu se zdá, že se rozpouští a stéká vzhůru. Jako by se pootevřela časová brána a já nakrátko nakoukla do budoucnosti. Vidím, jak se Lisina pleť krabatí jako celuloid. Nepatrné množství tuku, který jí zbyl, pobublává, dokud z ní nezbude víc než stopa ve vzduchu, v mých plicích a na kůži. V té chvíli se z mé paměti vynoří vzpomínka, jako by na tuto příležitost čekala celé věky. Hlas patří Dereku Keenovi, který v deváté třídě seděl v poslední lavici. Máme fyziku. Když se vedle vás někdo uprdne a vy to cítíte, znamená to, že prostřednictvím molekul vdechujete jeho hovno. Sice za tuhle hlášku zůstal po škole, ale důležitější bylo, že se od učitele, kterému se málokdo zavděčil, dočkal zdráhavé odpovědi: Technicky vzato máte pravdu, pane Keene. Pan Crane. Zajímalo by mě, zda zemřel na Bílého koně. Určitě ne. Už tehdy byl artefaktem z dávných dob. James později žertoval o tom, jak toužebně si přál, aby mohl obličej pana Cranea datovat pomocí uhlíkové metody.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175600
Nechci, aby se Lisa spálila. V budoucnu ani teď. Nechci mít v plicích molekuly jejího těla. Smísily by se tam se mnou. Z morbidního fantazírování mě vytrhnou kroky. Jako první se objeví voják. „Neseme jídlo,“ hlásí. Spokojeně se zubí. Je hrdý na to, že nás zabezpečil. Trénovaný ochránce. Z jeho očí se dá vyčíst, že nejde pouze o uměle získanou vlastnost, ale má ji i v povaze. Proto mu musím poděkovat v jeho mateřštině. „Grazie.“ Rozesměje se, obejme mě a poplácá po zádech. „Dobrá, dobrá.“ Švýcar vkročí do zlaté záře jako biblické zlé znamení. Přes ramena má přehozenou mrtvou kozu. Hlava zvířete visí v nepřirozeném úhlu, podříznuté hrdlo se šklebí jako druhá ústa. Když ji složí k ohni, všimnu si, kde ji provrtala kulka. „Byla zastřelená. Musels ji podříznout?“ ptám se. „Jak jinak bych ji měl podle tebe vykrvit? Upeč ji.“ Lisa vyskočí a kvapně klopýtá do tmy. Zvuk jejího dávení přehluší pískot komárů. „Moje zkušenosti s masem se omezují na úhledné balíčky v supermarketech,“ přiznávám, „ale to neznamená, že nejsem ochotná se učit.“ Vylovím z batohu sekáček s lesklým ostřím. Ruka se mi chvěje. Voják se chopí Švýcarova provazu. „Pomůžu.“ Přestože je tu dost světla, Švýcarovy oči zůstávají tvrdé a temné. Krčí se u ohně. „Je to ženská práce.“ Děláme, co musíme. Prezidentova slova pronesená těsně předtím, než se vlády ujala anarchie. Děláme, co musíme. I já jsem se tak chovala, a budu tak jednat zas. Protože pokud ne, začnu se utápět ve zbytcích svého někdejšího života a proměním se v prach. Děláme, co musíme. Slova mi nepřinášejí žádnou útěchu. Stahuji kozu z kůže, jako by to byl krvavý banán. K nohám mi spadnou její vnitřnosti. Namlouvám si, že je to jenom vinná klobása mé babičky. Když už koza nevypadá jako koza, ale jen jako kus bezejmenného masa visící v okně řeznictví, otřu si oči rukávem a zjistím, že jsou mokré. Voják stane po mém boku. „Ukaž.“ Natáhne ruku a já mu do ní vložím nůž.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175600
„Kam jdeš?“ „Do Brindisi.“ „Aha. Na loď, že?“ „Ano.“ Ohání se nožem s obdivuhodnou zručností. „Už jsi to někdy dělal, že?“ „Ano. Moje rodina má farmu s…“ Zarazí se a prstem si zvedne špičku nosu. „S prasaty?“ „A kuřaty. Jako malý jsem porcoval maso pro rodinu. Táta mě to naučil.“ „Žije tvoje rodina?“ „Jsou mrtví. Sestra… možná. Bydlí v Římě se svou rodinou. A tvoje?“ „Zemřeli.“ V očích se mu zračí soucit. „Ale my jsme tady, že?“ „Zatím.“ „Musíš doufat.“ „Někdy je to těžké.“ „Ano, je. Možná nás nemohlo potkat nic horšího. Ale jsme tady.“ Přidrží kozu za nohy. „A dnes večer máme co jíst.“
Po dlouhé době jsme se pořádně najedli. Koza je tuhá, šlachovitá, vysušená, ale je mi to jedno. Kdykoliv mi do krku sklouzne teplé sousto, představuji si, že sedím ve vyhlášené restauraci a pochutnávám si na steaku. Poblíž trpělivě vyčkává číšník připravený dolít mi skleničku. Voják se hladově zakousne do své porce a rve z ní maso. „Promiň,“ hlesne, když si uvědomí, že na něho zírám. Přestanu žvýkat, abych mu mohla odpovědět. „Nemáš se zač omlouvat. Těší mě jíst ve společnosti přátel.“ Zvedne polní lahev a připije mi. Přátelé. Mám právo tyhle lidi takhle zvát? Lisa se mi každým dnem vzdaluje a Švýcar není schopen vřelejšího projevu, než je zavrčení. Pouze voják, nejnovější člen skupiny, vypadá solidně. Navzdory nesnázím si zachoval charakter. Švýcar ohryzává maso. Potom zvedne zrak a podívá se na nás, jako bychom ho chtěli připravit o kořist.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175600