neudělám. Chci tu zůstat. Chci zůstat tady v týhle škole. Nikdá to víckrát neudělám, slibuju.“ Přitiskla se ke mně. Pohladila jsem ji po vlasech a ucítila pod prsty sponky s kačenkami. „Sheilo,“ zeptala jsem se, „nikdy tě nevidím plakat. Copak ti nikdy není do breku?“ „Já nebrečím, nikdy.“ „Proč ne?“ „Tak mně žádnej nemůže ublížit.“ Trochu mě tím vyděsila. „Co tím myslíš?“ „Žádnej mně nemůže ublížit. Nevědí, že to bolí, když nebudu brečet. Tak mě nemůžou ublížit. A žádnej mě taky nedonutí brečet. Ani můj taťka, když mi nařeže. Ani pan ředitel Collins. Vidělas to. Nebrečim, ani když mě bouchne tím klackem. Vidělas to, ne?“ „Ano, viděla jsem to. Ale copak ti není do breku? Nebolelo to?“ Dlouhou dobu neodpovídala. Chytla se mě za ruku a šeptla: „Tak nějak to bolí.“ Dívala se na mě. „Někdy trochu brečím, v noci, někdy. Můj taťka nepřijde domu, někdy až hodně pozdě, a já musim zůstat sama, a tak se zabojím. Někdy trošku brečím. Tadyhle v očích je mokro. Ale odeženu to pryč. Brečení nebude na nic dobrý, a přinutí mě myslet na Jimmieho a na mojí mámu, když brečím. Pak se mi po nich zastejská.“ „Někdy to pomůže.“ „Mně to nikdy nepomůže. Nebudu nikdy brečet. Nikdy.“ Otočila se a seděla teď tváří ke mně. Objímala jsem ji a ona si pohrávala s knoflíky na mé košili. „Ty někdy brečíš?“ zeptala se. Přikývla jsem. „Někdy. Hlavně když se necítím dobře, tak brečím. Nemůžu s tím moc dělat, prostě začnu plakat. Ale cítím se pak líp. Pláč není vůbec tak špatný. Odplaví to, co tě bolí, když mu to dovolíš.“ Pokrčila rameny. „Já to nedělám.“ „Co budeme dělat, Sheili? Jak napravíme, cos provedla ve třídě paní Holmesové?“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175523
Znovu pokrčila rameny. Tvářila se, že má moc práce s kroucením jednoho z mých knoflíků. „Chci slyšet tvoje nápady. Nechci tě bít a taky si nemyslím, že je dobrý nápad vylučovat tě ze školy. Něco ale udělat musíme. Zkus něco vymyslet.“ „Mohla bys mě nechat sedět v klidném koutě na zbytek dne a mohla bys mi zakázat hrací kout třeba na týden nebo tak. Mohla bys mi vzít panenky.“ „Já tě nechci potrestat. To už udělal pan ředitel. Chci něco, co by to usnadnilo paní Holmesové. Chci napravit, co se tam stalo.“ Na chvíli se odmlčela. „Možná bych to mohla posbírat.“ „To je myslím dobrý nápad. Ale co lítost? Mohla by ses omluvit?“ Zatahala za knoflík. „Já nevim.“ „Mrzí tě to?“ Pomalu přikývla. „Mrzí mě, že se tady tohle stalo.“ „Je dobré naučit se omlouvat. Druzí pak z tebe mají lepší pocit. Nacvičíme si spolu, jak říct, že je ti to líto, a jak se nabídnout, že všechno posbíráš, aby to pro tebe bylo snazší? Můžu být paní Holmesová a nacvičíme to.“ Sheila se ke mně silně přitiskla, obličej mi přimáčkla na prsa. „Chci, abys mě nejdřív jen chviličku držela. Bolí mě zadek po tom výprasku, chci počkat, než to bude lepší. Nechci teď myslet.“ S úsměvem jsem ji sevřela v náručí a seděly jsme tak spolu v šeru kumbálu mezi knížkami a čekaly – ona na úlevu v zadečku a na odvahu k tomu, co ji čeká. Já na to, až se svět změní.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175523
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175523