Proč vlastně encyklopedie, která vycházela v letech 1982 až 1984, dostala název Rock 2000? Myslím hlavně proto, že se nám rok 2000 zdál být strašně daleko, skoro jsme si ani nedokázali představit, že někdy opravdu nastane. Rok 2000 přišel, minul a encyklopedie Rock 2000 ho přežila — dodnes se velice draze prodává po antikvariátech, zrovna nedávno jsem viděl nabízet první dva svazky za 1300 Kč… Nejspíš ta encyklopedie má určitou historickou hodnotu, z dnešního hlediska ji lze považovat za dokument doby, ale jinak už je dávno překonaná. Na internetu jsou některé tisíckrát lepší. Vaše trojdílná hudební encyklopedie vyšla jako dvanáctý, čtrnáctý a dvaadvacátý svazek edice Jazzpetit — s jakým záměrem tahle řada knižních publikací vznikla? Edice Jazzpetit nikdy neměla žádnou pevnější dramaturgii, žádnou jasnou filozofii — snažila se jenom vydávat knihy, které sice nebyly ničím konfliktní, ale přesto oficiálně nevycházely. Často šlo o zcela absurdní případy — tak třeba knížka Ludmily Vrkočové nazvaná Hudba terezínského ghetta nemohla v nakladatelství Panton z důvodu mně dodnes neznámého vyjít, tak ji nakonec vydala Jazzová sekce. V tu chvíli si jen těžko někdo z ministerstva kultury mohl dovolit zakázat publikaci o hudbě v koncentračním táboře — to by byl obrovský skandál! Hlas Ameriky a Svobodka by si na tom smlsly. Ostatně tehdejší režim v některých případech neměl důvod, proč by to dělal — některé knihy mu zkrátka nevadily. Třeba jako kniha úvah a esejů Jindřicha Chalupeckého, nazvaná O dada, surrealismu a českém umění, která vyšla v roce 1980. Vadilo jeho jméno a několik témat, která by v oficiálním nakladatelství někdo pro jistotu vyškrtl, ale to bylo všechno. Vždycky však v Jazzové sekci byla tendence posunout hranice možného zase o kousíček dál — když nám prošlo vydání publikace Český rock’n’roll 1956–1969 od Vládi Kouřila, když prošla kompilace textů John Ono Lennon, tak jsme si říkali — kam dál? Právě bezprostředně po vydání knihy Hudba terezínského ghetta vyšla jako devátý svazek edice Jazzpetit novela Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Karel Srp ve své vzpomínkové knize Výjimečné stavy píše, že vydání této knihy byl nápad váš a Josky Skalníka — to vy že jste přinesli tenhle 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175514
rukopis. Řada Hrabalových knih přitom tehdy vycházela oficiálně — sice cenzurovaných, v omezeném nákladu, ale vycházela. Proč jste se rozhodli vydat zrovna tuhle publikaci? To číslování neodpovídá pořadí, jak byly svazky vydávány… Po roce 1970 nesměl Hrabal publikovat. Jednak se neangažoval v partě, která založila nový Svaz spisovatelů, jednak mu režim nemohl zapomenout hlavně knihu Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet, snad nejlepší text o padesátých letech, který u nás kdy vznikl. Trvalo dlouho, než se povedlo řadě lidí vytvořit takové vazby a podmínky, aby se dalo aspoň tu a tam něco méně konfliktního z jeho díla publikovat — třeba Postřižiny. Hrabalovy knihy pak sice občas vycházely, to je pravda, ale pokud se tak stalo, byly brutálně osekané. Nutno říct, třebaže osekané, tak krásné, protože Hrabal dokonce i v takové situaci dokázal z trosek vytvořit dokonalý text. Kniha Obsluhoval jsem anglického krále, která zachycovala proměnu české společnosti od třicátých do šedesátých let, cestu od idylické společnosti k humusu, vyjít nemohla proto, že na rozdíl od jiných knih v ní nebyl Hrabal ochoten dělat žádné zásahy. Ono by to vlastně ani nešlo, konflikt s režimem je tam snad na každé stránce. Proto byl Anglický král asi nejopisovanější knihou své doby. Možná mu v tom mohl konkurovat ještě Škvoreckého Mirákl, ale ten byl pro mnoho opisovačů příliš dlouhý. Čtivý text prozrazoval, jak zajímavou cestu urazil Hrabal od robustních impulsů Skupiny 42 a Kolářova „Pište o sobě, mladý muži!“, což u něj také stálo na začátku, k epickému příběhu o někom zdánlivě jiném, ale v hloubi zase o Hrabalovi samém. Navíc jsem tu knihu obdivoval, že působila jako moderní báseň v próze. Hrabal mi vypravoval, že ji napsal za pouhý týden (za tu dobu bych ji sám ani neopsal), což osvětluje, že v některých pasážích cítím pravidelný rytmus, který při takovém tempu musí vznikat. Odkud jste se znal s Bohumilem Hrabalem? Z hospody, jak jinak. S Joskou Skalníkem jsme s ním chodili na Letné do Plzeňského dvora — jednak tam mívali dobré pivo, zadruhé Joska bydlel hned za rohem. Dneska je to jen herna. Někdy jsme zašli o pár baráků níž k Sojkům, kde se scházela pivní společnost, které vévodili básník a violoncellista Karel Marysko a Mistr Bouše, malíř, kterého jsem dobře znával z antikvariátu, oba velcí Hrabalovi kamarádi. A občas taky grafik Olda Hamera, s nímž se znal zase Joska. Právě přes ně jsme se skamarádili s Hrabalem. Skamarádili je možná silné slovo, Hrabal byl jemný a hodný člověk, který se dokázal přátelsky stýkat
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175514
snad s každým. Jednou jsme takhle seděli v hospodě, Hrabal už byl trochu napitý, my taky, když mu povídáme, že máme nápad — vydat v Jazzpetitu knihu Obsluhoval jsem anglického krále. Úplně se rozzářil: „Klucí, to byste mi udělali radost!“ Tím jsme měli jeho svolení a utajená tiskárna Jazzové sekce mohla Anglického krále vytisknout, svázat a vyslat do světa. Podle mého to bylo vrcholné dílo Jazzové sekce! Všechny odboje budou jednou zapomenuty, ale Hrabalova kniha bude ve všech učebnicích české literatury dvacátého století. Jen kvůli ní to všechno stálo za to. Jak reagoval Bohumil Hrabal, když jste před něj položili vytištěného Anglického krále? To bylo velmi dojemné — dokonce natolik, že jsem si ho nechal do knížky podepsat; bez věnování, žádné Josefu Vlčkovi z vděčnosti, to jsem nikdy nemiloval, nic takového, prostě jen jménem! My se za ním s Joskou Skalníkem a Karlem Srpem vypravili na kobyliské sídliště Sokolniki, kde tehdy bydlel. Přestěhoval se tam snad před osmi nebo deseti lety z libeňské ulice Na Hrázi, ale pořád měl většinu svých věcí zabalených v krabicích. On ten panelák necítil jako svůj domov. Tak jsme se posadili na ty balíky knih a vyndali autorské výtisky, což byl jeho jediný honorář. A on se zase tak nádherně rozzářil a povídá: „Klucí, tak teď už můžu v klidu umřít!“ Jaký byl Bohumil Hrabal v hospodě? V hospodě to byla vždycky hvězda, ale od spousty jeho známých vím, že takový byl už dávno předtím, než se proslavil jako spisovatel. Býval lehce žoviální, ale měl všeobecný respekt. Všichni okamžitě zbystřili pozornost, jakmile začal vyprávět. Čekali na pravdy od moudrého kmeta. Samozřejmě záleželo, v jakém byl zrovna rozpoložení — dokázal být docela dost náladový. Podle mého však byl mnohem zábavnější jeho kumpán Karel Marysko — takový drobňoučký, kulaťoučký mužíček, který, kdykoliv začal Hrabal vyprávět, seděl opřený o zeď, na vystrčeném bříšku dělal prsty mlýnek a blaženě se usmíval… Hrabal si vždycky vážil těch, co roznášeli pivo, a dával jim tuzéry, o jakých se nám s Joskou ani nesnilo. Jak dlouho jste se stýkali? Moc dlouho ne. Chodívali jsme za Hrabalem do hospody U Sojků, ale poměrně brzy se kolem začali motal dost podivní lidé — neříkám,
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175514