Domácí násilí
kontaktu s dítětem/dětmi, problémy při styku s nimi apod.). Jen málokdy a neochotně tito muži vyhledávají odbornou pomoc, patrně právě z obavy, že se k nim pracovníci v pomáhajících profesích budou chovat přezíravě (Chlap a nechá si to všechno líbit, to bude nějaká bačkora…). Jejich šance vyřešit problém vlastními silami, je velmi malá, ale dopady jsou velké. Konkrétně mohou muži v důsledku domácího násilí zažívat:
generalizovaný strach z násilí jako takového; ztrátu domova, resp. bydlení; negativní emoce, jako je hněv, vztek a zlost; problémy ve vztahu k sobě – snížená sebeúcta, sebevědomí a sebehodnota; bezmocnost – obávají se jakýchkoli změn; problémy v realizaci otcovské role; dopady na další vztahy, např. partnerské či přátelské.
Proč prostě muži od svých násilných partnerek neodejdou? Existuje pro to mnoho důvodů, obdobně jako u žen v analogické situaci, např.:
nejsou dostatečně finančně zajištění; milují svoji partnerku a věří, že se může změnit; cítí povinnost zůstat; nechtějí přijít o kontakt se svými dětmi; nemají kam jít; obávají se odplaty nebo pomsty ze strany své partnerky; myslí si, že by jejich žena měla být schopna se ovládat, kdyby chtěla; nechtějí, aby někdo věděl, co se u nich doma děje, stydí se za to, „že si neumějí udělat doma pořádek“; nechtějí opustit svoji partnerku a nechat ji samotnou; z domácího násilí obviňují sami sebe, myslí si, že je to jejich vina; mohou se bát, že ztratí kontakt s ostatními členy rodiny a společnými přáteli, pokud ženu opustí; myslí si, že skutečný muž by měl umět svoji ženu zvládnout (Strauss, 1995); kromě toho je vysoce pravděpodobné, že muž jako osoba ohrožená domácím násilím bude muset čelit sexistickým stereotypům. Mezi laickou (a nezřídka také odbornou) veřejností je populární představa „chlapa pod pantoflem“, který je prezentován jako slabý, ubohý, hloupý.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175479
Osoby ohrožené domácím násilím
Muži jako aktéři recipročního násilí. Jestliže jde o vzájemné násilí, může se zdát nejjednodušší označit oba partnery za násilníky – válečníky (equal combatants) nebo hovořit o vzájemném zneužívání (mutual abusive). Ale tak jednoduché to není. Jistě, v některých případech může být tento model aplikován, ale výzkumné šetření NDVF ukázalo, že žádný ze 14 mužů do této kategorie nezapadal, protože v partnerském vztahu vždy jeden z partnerů disponoval větší mocí a kontrolou (power and control). Někteří muži v tomto vzorku byli dokonce primárními násilníky (primary instigators) a měli hluboce zakořeněné patriarchální názory, ženy se v těchto vztazích evidentně bránily prosazování moci a kontroly z jejich strany a odmítaly akceptovat jejich snahu o manipulaci a dominanci ve vztahu. V těchto případech byla pravděpodobně žena nikoli pachatelem, ale obětí domácího násilí, tj. někým, kdo v žádném případě neměl být vystaven restriktivním opatřením, ale naopak mu měla být poskytnuta pomoc a podpora, např. ve formě krizové intervence (Carnell, NDVF, 2007). Koncept vzájemného (recipročního) násilí nabourává tezi o jasných a neměnných rolích mezi partnery, která je považována za jeden z klíčových znaků domácího násilí (srov. Šedivá, Ševčík, Štěrbová, Vedra, Vitoušová, 2007, s. 8). Rozdělení rolí ale nemusí být absolutní. Každá ze zainteresovaných stran může prezentovat svoji zkušenost jako napadení druhou osobou, resp. dokonce jako vzájemné násilí (mutual battering). Pro agresora to může být způsob, jak minimalizovat nebo omluvit svoje chování. Pro někoho, kdo prožívá domácí násilí (je osobou ohroženou), to může odrážet obavy o svého partnera, nebo to ukazuje, jakým způsobem vnímá svou roli ve vztahu. Avšak pro pracovníky v pomáhajících profesích je termín vzájemné násilí nepřijatelný, protože nevyjasňuje dynamiku vztahu ve smyslu kontroly a moci. (Kdo je tedy oběť a kdo agresor?) Musíme si ale uvědomit, že oběť domácího násilí mohla vůči partnerovi v minulosti užít, resp. užívá nevhodné chování. Proto je při identifikaci domácího násilí nanejvýš vhodné získat informace z různých zdrojů (Robinson, Rowlands, 2006, s. 34). Násilní muži vydávající se za oběť. Některé násilné osoby se mohou z různých pohnutek vydávat za oběti domácího násilí, a mohou být v této strategii manipulace a konfabulace dokonce velmi zběhlé. Následující tabulka ukazuje některé hlavní rozdíly mezi agresorem, který se prezentuje jako oběť domácího násilí, a legitimní obětí domácího násilí. Nicméně je třeba upozornit na to, že tyto „signály“ nemusí být vždy všechny nutně přítomny, popř. mohou být manifestovány násilnou osobou i osobou ohroženou. Důležité je, jakým způsobem mohou napomoci odhalit dynamiku násilného vztahu.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175479
Domácí násilí
Skutečně ohrožená osoba
Násilná osoba vydávající se za oběť
Má strach ze svého partnera.
Nemá strach ze svého partnera.
Má strach z násilí, resp. zneužití.
Nedává najevo, že by měla nějaké obavy z násilí.
Není si zcela jistá a/nebo neví, proč se situace vyvíjí tímto směrem.
Vystupuje sebevědomě.
Pokusila se opustit svého partnera, nebo se pokouší vztah nějak urovnat.
Partner ji nedávno opustil nebo se ji chystá opustit.
Cítí empatii k partnerovi a soucítí s jeho současnými problémy a zážitky z dětství.
Cítí malý nebo žádný soucit se svým partnerem a zaměřuje se výhradně na sebe.
Minimalizuje závažnost zneužití, ale je schopna poskytnout podrobné informace v chronologickém pořadí, pokud je jí dán čas na rozmyšlenou.
Zaměřuje se na jeden incident, ale popis jiných událostí je vágní.
Je v rozpacích ohledně domácího násilí a toho, že je obětí domácího násilí.
Asertivně tvrdí, že je obětí domácího násilí, a nenachází žádnou chybu u sebe samé.
Cítí výčitky svědomí nebo pocit viny za to, že sáhla k represi.
Cítí se poškozena a domnívá se, že je v právu.
Omlouvá reakce svého partnera, myslí si, že je to její problém, protože mají problémy ve vztahu.
Obviňuje svého partnera ze zneužívání, představuje ho jako osobu nepřiměřeně se chovající nebo nestabilní.
Obává se toho, jak situaci prožívají děti.
Zkušenosti a pocity dětí nebere na vědomí.
Cítí smysl pro povinnost a snaží se chránit zneužívajícího partnera.
Má negativní postoje k partnerovi, pronáší o něm nevhodné výroky.
Tab. 2
Rozdíly mezi násilnou osobou vydávající se za ohroženou osobu a osobou skutečně ohroženou. Zdroj: Carnell, D., NDVF (2007, s. 26).
Ramesh se telefonicky obrátil na Projekt DYN s tím, že je obětí domácího násilí. Během telefonátu vyšlo najevo, že jeho partnerka byla tomuto telefonátu přítomna. Ramesh tvrdil, že je obětí domácího násilí, že ho partnerka v minulosti již několikrát napadla a že by chtěl nouzové ubytování. Podle toho, co a jak Ramesh říkal, se dalo vyvodit, že v minulosti vůči své partnerce použil násilí. Chtěl, aby jeho partnerka byla deportována, hodně poukazoval na její imigrační status (podle něhož smí ve Velké
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175479