kou politikou a ekonomikou). To je pro reprezentaci této etnické skupiny silně určující. Média mají sklon ve zpravodajství prezentovat představitele minoritních národností v souvislosti se spíše negativními událostmi, jako je zločin, ilegální práce, ilegální pobyt na území ČR. Klvačová a Bitrich, kteří analyzovali mediální obraz Vietnamců, Rumunů a Ukrajinců v českém tisku, došli ke zjištění, že „uvedené skupiny cizinců se do českých novin dostávají nejčastěji v souvislosti s kriminalitou“ (2003, s. 10). Navíc platí, že o Vietnamcích se píše především v souvislosti se stánky a tržišti, o Ukrajincích se píše jako o dělnících nebo členech skupin organizovaného zločinu a o Rumunech se píše jako o žebrácích, kapsářích a zlodějích (tamtéž, s. 11). Při reprezentaci zmíněných etnických skupin navíc dochází opakovaně k situaci, kdy představitelé etnika nemají možnost se do médií sami vyjádřit; mluví se o nich, ale ne s nimi (tamtéž, s. 13). I to je podstatná odlišnost od reprezentace české majority. Jak poukazují Klvačová a Bitrich, celkově negativní reprezentaci určité národnosti mohou posilovat i články a zprávy nepřirozeně zdůrazňující pozitivní projevy jednání představitelů národností či etnik. To může posilovat představu, že takovéto pozitivní jednání je vlastně pro danou skupinu nepřirozené a výjimečné. (tamtéž, s. 18) Podstatným aspektem reprezentace je, v rámci jakého typu událostí se určité subjekty do zpráv dostávají, v jakých rolích a situacích se objevují. Opakovaná prezentace subjektu v určitém typu situací může vést k vytváření dojmu, že právě tyto jsou pro ně typické a normální, může tak docházet k situační atribuci, kdy jsou vlastnosti situace vztahovány na subjekt samotný. Marginalizovaná reprezentace ve zpravodajství se může týkat také sociálních tříd a profesí. Reprezentace politiků a řídících pracovníků je nejčastěji zarámována tématy politiky, ekonomiky a řízení státu. Reprezentace pracovníků služeb, dělníků a zemědělců se v televizním zpravodajství nejčastěji objevuje v tematickém rámci neštěstí, nehod a zločinu, případně jako bezejmenné hlasy ulice (Trampota, 2005). Zároveň platí, že ve svých promluvách dostávají tyto marginalizované skupiny výrazně menší prostor k vyjádření, který jim ve většině případů umožňuje jen potvrzení již vystaveného interpretačního rámce události (tamtéž). Kontinuální spojování určitých sociálních skupin s negativními událostmi může být určitou formou etiketizace a vytváření obrazu, že negativní události se týkají právě těchto skupin a nic pozitivního od nich nelze očekávat. Stejně tak vyřazení (exkluze) některých skupin z určitých veřejných témat může posilovat pocit, že jejich vyjádření je nerelevantní a nedůležité.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175478
Podobný vliv může mít výběr zahraničních událostí na reprezentaci jiných národů a států. Země, které nejsou médiem považovány za důležité (nejčastěji země třetího světa), se do zpravodajství dostávají téměř výhradně ve spojitosti se silně negativními událostmi; neštěstími, pohromami, nepokoji a válkami. Jejich mediální reprezentace tak vyvolává dojem, že se v těchto oblastech ani nemůže nic pozitivního dít.
Sebeprezentace média V obsazích zpravodajství jsou reprezentováni nejen mimomediální aktéři a události, ale také médium samotné a jeho představitelé. Každá zpravodajská organizace se snaží v příjemci vzbudit pocit důvěryhodnosti a nejvyšší aktuálnosti. I zpravodajské obsahy tak zahrnují určité přesvědčovací postupy, které se snaží příjemce sdělení přesvědčit, že je dobře, že vyhledal právě toto médium a spotřebovává právě jeho zpravodajství. Například u televizního zpravodajství sebeprezentaci média umožňuje také skutečnost, že promluvy moderátorů a redaktorů vyplňují přibližně tři čtvrtiny času všech promluv hlavních zpravodajských relací (Trampota, 2005)33. Pouhou čtvrtinu času, kdy někdo ve zprávách promlouvá, vyplňují zdroje mimo médium. Navíc znatelná část hlavních zpravodajských relací – přibližně 20 % – se odehrává v domácím prostředí média – ve vysílacím studiu (tamtéž). Součástí sebeprezentace média je způsob, jak jsou moderátoři oblečeni, způsob vyjadřování se spisovnou češtinou. Tyto znaky nejsou bezpříznakové a můžeme je považovat za atributy serióznosti a důvěryhodnosti (styl oblečení moderátorů tak může u publika vyvolávat konotace důležité události stejně jako důležitosti zdroje informací). Také časté zobrazování pracujících redaktorů v pozadí moderátorů během vysílání ze studia má svou roli v sebeprezentaci média a sděluje nám, že divák si ho může interpretovat jako znak toho, že médium zpracovává neustále nové informace a usiluje tak o co nejvyšší aktuálnost. (Aktuálnost jako jedno ze základních kritérií kvality zpravodajství je někdy demonstrována i předáním listu papíru s novou informací moderátorovi přímo během zpravodajské relace.) Zpravodajská média také často neopomenou zdůraznit, že mají informaci z vlastních zdrojů („Jak se podařilo zjistit televizi Nova…“), 33
Jde o údaje týkající se hlavních zpravodajských relací českých celoplošných televizních stanic (ČT, Prima TV, TV Nova).
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175478
nebo že ji zjistila jako první. Snahou je vyvolat obraz média jako unikátního zdroje informací, které příjemce jinde nezíská, a vymezit se tak vůči možné konkurenci. Sebeprezentace média může hrát svou roli i při rozhodování média o vyslání zahraničního reportéra na místo neočekávané události. V některých případech narychlo vyslaný zpravodaj nemá čas ani prostředky vyhledat na místě vlastní informační zdroje a čerpá informace z agenturního zpravodajství, ke kterému by měl přístup i v domácí redakci. Pro mediální organizaci ale je důležité ukázat, že má na místě události vlastního člověka a je v epicentru dění (McGregor, 1997).
Nástroje reprezentace Na reprezentaci se podílejí znakové kódy34, kterých dané médium užívá. Základním znakovým kódem médií je jazyk, který je ve zpravodajství prezentován v mluvené formě (elektronická média), nebo ve formě grafického záznamu (tisk, internet) nebo jejich kombinací. Kromě jazyka užívají tištěná média a televize další vizuální kódy (fotografie, filmové záběry) a rozhlas další kódy auditivní (hudební podkres, ruchy, neřečové projevy promlouvajících). Nejkomplexnější rejstřík znakových kódů má možnost užívat televize a internet. Televizní zpravodajství, které simultánně užívá vizuální a auditivní kód, může různým způsobem kombinovat jejich významy. Mohou se významově podporovat (dramatické záběry doprovázené dramatickým komentářem), mohou se významově popírat nebo být autonomní. Vizuální znakové kódy u tištěných médií se projevují fotografiemi, různým využitím informační grafiky (mapky a grafy) a celkovým grafickým zpracováním zpráv; velikostí, barvou a umístěním titulku, způsobem rozložení a umístěním zprávy na straně. Všechny tyto prvky nabízejí řadu možností výběru a každá z nich má vliv na zarámování a budování významu zprávy a prezentace aktérů a situací. Rozhlasové zpravodajství kromě mluveného jazyka využívá další auditivní kódy: zvukové předěly, znělky, záznamy zvuků a neřečové projevy aktérů zpráv. Všechny tyto prvky, které jsou obsaženy ve zprávě, jsou výsledkem výběru z širokého rejstříku možností a podílejí se tak na označování reprezentovaných objektů. 34
Kódy lze definovat jako soubory znaků a pravidel pro jejich užívání. V zásadě rozlišujeme primární a sekundární znakové kódy. Zatímco primární kódy jsou v rámci společnosti univerzální, například přirozený jazyk, sekundární kódy představují znaky a způsoby užívání primárních kódů. Patří mezi ně například výrazové prostředky zpravodajství (Burton a Jirák, 2001).
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175478