a sekanou, což jsou jídla, která nám kdysi, než jsem odjel na školu, připravovala za odměnu k večeři. Nechala mě vařit, až když jí bylo osmdesát, zajeli jsme tenkrát do města pro tuňáka a nové brambory. A stejně pokaždé, když vařím, trne hrůzou, že udělám v kuchyni nepořádek a ona kvůli tomu ztratí chuť k jídlu. Vlasy má bílé, ale vždycky upravené. Taky si udržuje váhu a pořád má pevné rysy tváře. Nebýt vrásek, úzkých a ostrých jako škrt perem, které se jí táhnou kolem očí a úst, člověk by klidně uvěřil, že je jí o deset let míň. Ráda sedává v kuchyni před staromódními kamny, vyhřívá se blízko telefonu, s téměř zázračně starou kočkou na klíně. Otec jí kdysi říkal „kočko“ a oslovuje ji tak dodnes, když je šťastný. „Začíná být chladno,“ poznamená matka. „Nepůjdete dovnitř?“ Za chvíli, odbudu ji a otočím se zase k otci, už trochu nervózní, protože vím, že mi nezbývá moc času. „Tati, chtěl jsem si trochu promluvit o Muchových,“ řeknu. „Víš, když jsem byl za Geraldinou, vyprávěla mi, jaks jí sehnal pas.“ Otec se krátce zasměje. Je rád, že se bavíme o starých časech, nebo se to jen snaží přečkat? „Na to si vzpomínám,“ přikývne. „Ale nebylo na tom nic tak zvláštního. V sovětském bloku jsme neměli na velvyslanectvích konzuly, takže jsem měl na starosti pasy. Existovala zásada udělat všechno pro to, abychom opatřili pasy britským občanům, kteří uvízli za železnou oponou. Nedalo se předvídat, kdy by je mohli potřebovat. Češi o tom samozřejmě vědět nemuseli. Ale udělal jsem to nejen pro Geraldinu. Takových manželek bylo víc.“ „A co Mucha?“ Otec je zticha. Jsem odhodlaný nenechat se odradit. „Vždycky jsem měl pocit, že Mucha měl něco společného s tím, co se stalo Kate.“ „Chudinka Kate!“ Otec odvrátí zrak a zadívá se k jihu, směrem ke hřbitovu, kde leží. „Víš, nemyslím si, že někdo 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175380
vůbec ví, co se s Kate stalo. Možná to mělo něco společného s brzkou pubertou. A v rodině máme deprese. Kate se v Praze moc líbilo, ale možná ji tížilo nějaké napětí. Tyhle věci koneckonců souvisejí s povahou i okolnostmi. Je to neštěstí.“ Vím, že bych se teď měl stáhnout, být ohleduplný. Ale nemůžu. „Narazil jsem na jednu knihu od známého amerického spisovatele Philipa Rotha, který se taky znal s Muchou. Slyšels o něm? Ta kniha se jmenuje Pražské orgie a vyhledal jsem ji proto, že předlohou k jedné postavě prý byl Mucha. Ten člověk může jezdit přes hranice sem a tam, jak se mu zlíbí, a ve svém velkolepém sídle pořádá orgie. Další z Rothových postav o něm říká, že ho všichni považují za špiona, a tak se mu nikdo s ničím nesvěřuje, ale na tom moc nezáleží, protože jeho úkolem je mít sex a pořádat orgie, aby StB mohla pořizovat fotografie a líčit pasti. A dokonce uvádí, že ten, co představuje Muchu, zneužívá nezletilé dívky, a že ‚všichni, i děti, si rádi užívají‘.“ Otec se pořád tváří lhostejně. Ale už nemůžu přestat. „Když jsem to četl, myslel jsem na Kate a na fotky, na kterých ji Mucha drží kolem ramen.“ Teď se ke mně otec otočí, jako by se rozhodoval, jestli se mi má s něčím svěřit. „To je zvláštní,“ řekne po chvíli. „Byl jeden takový moment, když jsme se vrátili z Káhiry a on se rozhodl u nás v Surrey přespat. Možná jsi tam byl taky, ne? Myslím, že ano. Kate bylo patnáct, jestli si dobře vzpomínám. Dojedli jsme večeři, v obýváku jsme si dali panáka na trávení a chystali se jít spát. Mucha si mě zavolal stranou a zeptal se mě, jestli by mi vadilo, kdyby spal s Kate…“ „Cože?“ Tohle je mnohem horší než všechny moje obavy. „Na to se tě zeptal? To snad nemyslíš vážně?“ „No jo. Bylo to opravdu zvláštní.“ Otec se zakucká, jakoby překvapeně. „A cos mu řekl?“ „Řekl jsem, že by mi to rozhodně vadilo!“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175380
A to je všechno, co řekne, a zdá se, že další reakci z něj nedostanu. Oba mlčíme. Myslím na Muchu, jak kašlal tu noc v ložnici starého venkovského domu vedle mého pokoje. Když jsem slyšel, jak kašle, přemýšlím v duchu, tak nemohl být v posteli s Kate. Jsem klidný, a to je divné, protože jsem se od otce dověděl, že to, co mi uvízlo v paměti, je pravda, ne klam. Mucha chtěl spát s mou sestrou. Otec a já se díváme přes louku do padajícího večera a spojuje nás ticho. Po chvíli pokračuje: „Jasně že jsme předpokládali, že Mucha donáší policii. Bylo to jisté, protože ho jen krátce předtím pustili z vězení. A víš, že ho zavřeli za to, že předával informace jednomu americkému novináři? Proč by riskoval tím, že se stýká s námi nebo s kýmkoli jiným, pokud by neměl požehnání StB? I když si myslím, že to nebral nijak zvlášť vážně. Musím ale říct, že to byla výjimečná osobnost. A svým způsobem byl sympatický. Přestože se až příliš zajímal o ženy. A pak tu byla Geraldine. Takovou ženskou taky jen tak nepotkáš. Nebyla taková oběť, jak si možná myslíš. V jejich domě bydlel jeden fotograf, chlápek, kterého jim tam policie nasadila jako nájemníka a kterého museli tolerovat, i když všichni věděli, že tam je proto, aby je fízloval. Jestli se s Geraldinou ještě uvidíš, zeptej se jí na oboustranné zrcadlo.“ Na návštěvu k rodičům s námi přijel i můj bratr s manželkou, takže u stolu už v téhle konverzaci o Praze a Muchovi pokračovat nemůžeme. Mluvíme o jiných věcech. Když si jdou rodiče lehnout, naliju bratrovi i sobě skleničku koňaku, prohlížím si police s knihami a hledám tu knížku s obrázky, která ležela na klavíru na jednom z pražských večírků a já ji náhodou otevřel. Při svém prvním návratu do Prahy jsem navštívil galerii středověkého umění a tam uviděl obraz, který vypadal přesně jako ten, jenž mě kdysi tak vyděsil a děsí do dneška. 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175380