Kvůli tomu jsem ho tolik milovala. Mám podobnou povahu. Když mě někdo potřebuje, hned se mu hrnu na pomoc, i když bych někdy neměla. Ostatní mě kvůli tomu měli za blázna, ale Dimitrij mi rozuměl. Vždycky mi rozuměl a hodně se mnou pracoval na tom, jak krotit mou impulzivní potřebu vrhnout se do nebezpečí bez přemýšlení. Mám pocit, že nikdo na světě mi nikdy nebude rozumět tak jako on. Ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích tečou slzy, dokud mě nezarazilo, že se na mě všichni dívají. Nejdřív jsem myslela, že mě mají za blázna, protože brečím, ale pak se mě někdo na něco zeptal. „Chtějí, abys pověděla něco o Dimitrijových posledních dnech,“ objasnila mi Viktoria. „Pověz nám něco. Co dělal, jaký byl.“ Rukávem jsem si otřela obličej a zadívala se do ohně. Nikdy jsem neměla problém mluvit před větším počtem lidí, tentokrát to však bylo jiné. „Ne…, nemůžu,“ řekla jsem napjatým hlasem. „Nemůžu o něm mluvit.“ Stiskla mi ruku. „Prosím. Potřebují o něm slyšet. Musejí to vědět. Řekni cokoli. Jaký byl?“ „On… on byl tvůj bratr, víš.“ „Ano,“ řekla něžně, „ale my chceme vědět, co sis o něm myslela.“ Oči mě pořád pálily, jak jsem se dívala do plamenů, které přecházely z oranžové do modré. „Byl… Byl to ten nejlepší muž, jakýho jsem kdy potkala.“ Odmlčela jsem se, abych se trochu sebrala, a mezitím Viktoria využila příležitosti, aby má slova přeložila do ruštiny. „A patřil k nejlepším strážcům. Teda ve srovnání s většinou byl mnohem mladší, ale všichni ho znali a respektovali. Předcházela ho skvělá pověst a spousta lidí se na něj obracela s žádostí o radu. Říkali mu bůh. A kdykoli nastal boj… nebo nebezpečí…, vždycky byl první, kdo se do něj neohroženě vrhal. Nikdy nezaváhal. Před časem, když naši školu napadli…“ Trochu jsem se zarazila. U Belikovových se říkalo, že o tom útoku vědí – že o něm ví každý –, a podle výrazů shromážděných jsem usoudila, že to tak opravdu je. Nemusela jsem nijak rozvádět všechny ty hrůzy, jichž jsem byla té noci svědkem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175166
„Tu noc se Dimitrij postavil Strigojům,“ pokračovala jsem. „Když jsme zjistili, že zaútočili, byli jsme zrovna spolu. Chtěla jsem zůstat a pomoct mu, ale on mi to nedovolil. Řekl mi jenom, abych utekla a vzburcovala ostatní. On tam zůstal, aniž by věděl, kolik Strigojů se na něj vrhne, než doběhnu pro pomoc. Pořád nevím, kolik jich tam porazil, ale bylo jich hodně. A všechny je sejmul úplně sám.“ Odvážila jsem se podívat po všech shromážděných. Nikdo ani nedutal, až mě napadlo, jestli vůbec dýchají. „Bylo to tak těžký,“ pověděla jsem jim. Aniž bych si to uvědomovala, ztišila jsem hlas do šepotu. Musela jsem to zopakovat hlasitěji. „Bylo to tak těžký. Nechtěla jsem ho opustit, ale uvědomovala jsem si, že musím. Tolik mě toho naučil a jednou z nejzásadnějších věcí bylo, že musíme chránit ostatní. Bylo mou povinností všechny varovat, i když bych nejradši zůstala s ním. Celou tu dobu jsem si říkala: ,Otoč se! Běž za ním!‘ Ale věděla jsem, co musím udělat. A taky jsem věděla, že chce, abych byla v bezpečí. A kdyby to bylo obráceně… Taky bych chtěla, aby utekl.“ Povzdechla jsem a samotnou mě udivilo, kolik jsem jim toho odhalila. Rozhodla jsem se být věcnější. „I když se pak k Di mitrijovi připojili další strážci, nevycouval. Zabil tolik Strigojů jako skoro nikdo.“ Nejvíc jsem jich vlastně zlikvidovala já s Christianem. „Byl… Byl prostě úžasný.“ Pověděla jsem jim i zbytek toho příběhu, který už Belikovovi slyšeli. Tentokrát jsem ale zabíhala do větších podrobností, abych jim v živých barvách vylíčila, jak byl statečný a odhodlaný. Bolelo mě jenom ta slova vyslovit, ale na druhé straně… byla neskutečná úleva dostat to ze sebe ven. Vzpomínky na tu noc jsem si držela v sobě. Nakonec jsem jim musela říct, co se stalo v jeskyni. A to bylo to nejhorší. „Strigojové se snažili uniknout a my jsme je v jeskyni obklíčili. Byly tam dva vstupy a my jsme proti nim šli z obou stran. Ale bylo tam víc Strigojů, než jsme čekali, a pár našich lidí se ocitlo v pasti. Ztratili jsme několik našich…, ale ztratili bychom jich mnohem víc, kdyby tam nebyl Dimitrij. Neodešel z jeskyně, dokud nebyli venku úplně všichni. Nestaral se o to, že riskuje svůj život. Chtěl jenom zachránit ostatní…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175166
To odhodlání jsem mu tenkrát viděla na očích. Měli jsme v plánu dát se na ústup, jakmile budou venku úplně všichni, ale já měla dojem, že Dimitrij by tam nejraději zůstal a zabil každého Strigoje, kterého by tam objevil. Ale i on musel poslouchat rozkazy, takže se dal na ústup, jakmile byli všichni ostatní v bezpečí. A v té poslední chvíli, těsně předtím, než ho kousl Strigoj, se mi Dimitrij podíval do očí. V jeho pohledu bylo tolik lásky, že mi připadalo, jako by ta láska naplňovala celou jeskyni světlem. Jeho výraz jen potvrzoval to, co jsme si předtím řekli: Můžeme být spolu, Rose. Už brzy. Už jsme skoro tam. Nic už nás znovu nerozdělí… O tomhle jsem se pochopitelně nezmínila. Když jsem dopověděla zbytek příběhu, všichni se sice tvářili smutně, ale v jejich výrazech jsem rozeznávala i obdiv a úctu. Vzadu v davu jsem zaregistrovala Abeho s jeho strážci. Taky mě poslouchali. Jeho výraz byl ovšem nečitelný. Tvářil se tvrdě, ale ne rozzlobeně nebo zděšeně. Mezi lidmi začaly kolovat malé pohárky a jeden mi někdo také podal. Jeden z mála přítomných mužů, dhampýr, povstal a pozvedl svůj pohárek. Promluvil hlasitě a uctivě a já v jeho proslovu několikrát zaslechla Dimitrijovo jméno. Když domluvil, napil se. Stejně tak učinili i ostatní, tak jsem se k nim přidala. Málem jsem se udusila. Bylo to jako tekutý oheň. Stálo mě hodně úsilí, abych to polkla a nepoprskala tím okolostojící. „Co… Co to je?“ zeptala jsem se mezi kašláním. Viktoria se usmála. „Vodka.“ Zadívala jsem se do pohárku. „Ne, tohle není vodka. Tu už jsem pila.“ „Ale asi ne ruskou.“ To zjevně ne. Přinutila jsem se dopít zbytek, abych projevila úctu Dimitrijovi, ale stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, že kdyby tu byl, jen by nad mým počínáním nevěřícně kroutil hlavou. Myslela jsem, že když už jsem dovyprávěla, přestanu být středem pozornosti, ale evidentně tomu tak nebylo. Někdo se mě pořád na něco vyptával. Chtěli se dovědět víc o Dimitrijovi a o tom, jak poslední dobou žil. Taky chtěli vědět, co já a Dimitrij. Zdálo se, že si všichni dali dohromady, že jsme do sebe byli zamilovaní 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175166