„Já to věděla! To si ani nedovedu představit – já bych z něj byla hotová pořád. Ty to bereš tak v pohodě, jako bys říkala: ,Jo, jsem s tímhle absolutně sexy týpkem, ale je mi to fuk.‘“ Rozesmála jsem se, ačkoli jsem to původně nechtěla. „Myslím, že ve mě vkládáš větší důvěru, než si zasloužím.“ „To ani náhodou. A taky nevěřím tomu, co se povídá.“ „Co se povídá?“ „Žes zmlátila Christiana Ozeru.“ „Díky,“ broukla jsem. Takže pomluvy o mém ponížení už si našly cestu i do nižšího kampusu. Kdybych se vydala na kolej nejmladších, nějaké šestileté děcko by mi tam pravděpodobně oznámilo, že slyšelo, že jsem Christiana zabila. Jill se na chvilku zatvářila nejistě. „Ale o tom dalším, co se povídá, nic nevím.“ „Co se ještě povídá?“ „Že ty a Adrian Ivaškov jste…“ „Ne,“ přerušila jsem ji, protože zbytek jsem vážně slyšet ne chtěla. „Ať už jsi slyšela cokoli, není to pravda.“ „Ale bylo to hrozně romantický.“ „Tak to už tuplem není pravda.“ Sklonila hlavu a za chviličku ji zase zvedla. „Hele, mohla bys mě naučit, jak někoho pořádně praštit?“ „Počkej… Co? Proč to chceš umět?“ „No, myslím, že když jednou budu bojovat magií, měla bych se naučit bojovat i normálně.“ „Na to nejsem ta pravá,“ oznámila jsem jí. „Zkus třeba požá dat svýho učitele.“ „To jsem udělala!“ Zatvářila se rozrušeně. „A řekl mi ne.“ Neubránila jsem se smíchu. „Dělala jsem si srandu, že bys ho měla poprosit.“ „No tak, určitě by mi to pomohlo, až bych se někdy střetla se Strigojem.“ Smích mě náhle přešel. „Ne, nepomohlo.“ Skousla si ret. Pořád se mě zoufale snažila přesvědčit. „Tak by mi to aspoň pomohlo, kdybych narazila na toho psychouše.“ „Co? Na jakýho psychouše?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175164
„Někdo tady mlátí lidi. Minulej tejden to schytal Dane Zeklos a nedávno Brett.“ „Dane…“ V duchu jsem probírala morojskou genealogii. Tady je nespočet studentů jménem Zeklos. „To je Jesseův mladší brácha, jo?“ Jill kývla. „Jo. Jeden náš profesor se pěkně rozlítil, ale Dane ho přesvědčil, že o nic nešlo. A stejně tak Brett.“ „Jakej Brett?“ „Ozera.“ Nějak jsem to nemohla pochopit. „Ozera?“ Měla jsem dojem, že se Jill nemůže dočkat, až mi zase řekne něco, co nevím. „Moje kámoška Aimee s ním chodí. Včera byl samá modřina a měl na sobě i něco, co vypadalo jako šrámy. Možná to dokonce byly popáleniny. Ale nebyl tak zřízenej jako Dane. A když se ho na to profesorka Callahanová vyptávala, Brett ji přesvědčil, že o nic nešlo. To bylo divný. Navíc měl skvě lou náladu – což bylo taky divný. Normálně bych si myslela, že když tě někdo zmlátí, budeš mít náladu pod psa.“ Její slova ve mně vyvolala vzpomínku zasutou vzadu v mys li. Existuje tu nějaká spojitost, na kterou bych měla přijít, ale zatím mi ještě uniká. V tom víru událostí s Viktorem, duchy a terénním cvičením je divu, že vůbec ještě dovedu dát dohro mady větu. „Tak můžeš mě něco naučit, abych taky neskončila takhle do bitá?“ dotázala se Jill, evidentně měla za to, že mě přesvědčila. Zaťala pěst. „Umím jenom tohle. Palec přes prsty a rozmáchnout se?“ „No…, je to trochu složitější. Musíš stát určitým způsobem, jinak ublížíš víc sobě než protivníkovi. Spoustu pohybů musíš taky dělat lokty a boky.“ „Ukaž mi to, prosím,“ žadonila. „Vsadím se, že jsi fakt dobrá.“ Jsem fakt dobrá, ale v záznamech zatím nemám nic o kažení dětí a byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo. Naštěstí se právě vracel Dimitrij se slečnou Davisovou. „Hej,“ houkla jsem na něj. „Mám tady někoho, kdo se s tebou chce seznámit. Dimitriji, tohle je Jill. Jill, tohle je Dimitrij.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175164
Vypadal překvapeně, ale usmál se a potřásl jí rukou. Ona zrudla do jasně červeného odstínu a pro změnu se nezmohla na slovo. Jakmile jí ruku pustil, odklopýtala, vykoktala pozdravy a odběhla. My jsme to zatím vyřídili se slečnou Davisovou a vy dali se zpět ke kostelu pro další várku. „Jill věděla, kdo jsem,“ řekla jsem cestou Dimitrijovi. „Má mě za zbožňovanou hrdinku.“ „A to tě překvapuje?“ dotázal se. „Že k tobě mladší studenti vzhlížejí?“ „Nevím. Jen mě to nikdy nenapadlo. Nemyslím, že jsem tak dobrá, aby mě považovali za vzor.“ „Nesouhlasím. Jsi nesobecká, oddaná a ve všem, co děláš, si počínáš výborně. Zasloužíš si mnohem větší úctu, než myslíš.“ Dlouze jsem na něj pohlédla. „Ale zřejmě ne tolik, abych se mohla zúčastnit soudu s Viktorem.“ „Nevytahuj to zas.“ „Budu to zase vytahovat! Proč ti pořád nedochází, jak zásad ní je to věc? Viktor představuje velikou hrozbu.“ „To vím.“ „A jestli ho osvobodí, zase začne s těmi svými šílenými plány.“ „Ale je dost nepravděpodobné, že by ho osvobodili. Většina z těch řečí o tom, že by ho královna pustila, jsou jenom… řeči. A zrovna ty bys měla vědět, že nemůžeš věřit všemu, co slyšíš.“ Zírala jsem přímo před sebe a odmítala si připustit, kam tím míří. „Stejně bys nás tam ale měl vzít. Nebo…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nebo aspoň Lissu.“ Ta slova se mi vyslovovala mnohem obtížněji, než jsem mys lela, ale stejně mě to napadlo už dávno. Nepovažuju se za ně koho, kdo prahne po slávě, jak naznačil Stan, ale v hloubi duše jsem se vždycky chtěla ocitnout uprostřed boje. Chtěla jsem vy běhnout, udělat to, co je správné, a pomáhat ostatním. Takže jsem samozřejmě chtěla být u Viktorova procesu. Chtěla jsem se mu podívat do očí a mít jistotu, že bude potrestán. Ale jak šel čas, připadalo mi čím dál nepravděpodobnější, že by se to stalo. Vážně nás tam nepustí. Ale možná aspoň jednu z nás, a kdyby k tomu došlo, pak by to určitě měla být Lissa. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175164