životním stylem strháván na cesty nejmenšího odporu, což vede k rozplývání nebo ke ztrátě sebevědomí (individuality). To ovšem znamená, že se takový člověk snadno stane hříčkou zevních vlivů a z toho vyvěrajících špatných nálad a osudových nepříjemností. To zase způsobí, že se složky jeho bytí při smrti rozestoupí nebo rozpadnou nebo že se on sám ve smyslu vědomí nebo jáství na úrovni posmrtného sebeuvědomování též přetvoří nebo přepodstatní v astrální stín, jev nebo strašidlo. Cesta vyznačující se málo ujasněnými čili nepochopenými jógickými snahami tají zase nebezpečí, že lidé s tímto psychologickým zatížením budou snadno ovlivněni personifikujícími se abstraktními názory, jež se jim zjeví jako bytosti obývající psychický vesmírný prostor. Kdo je ovlivněn těmito jevy, propadá falešným přesvědčením, která mu zkreslují duchovní nauku a její spásonosný význam. Jindy zase tato cesta tají nebezpečí v tom, že se na ní probouzejí mediální schopnosti, k čemuž dochází nesprávným usměrněním mysli, zesílené vůlí. Jindy se toto nebezpečí projevuje démonickými vizemi a pocity pronásledování. K tomu všemu dochází proto, že člověk svou mysl, která je velmi činná v představivosti, neovládl, a proto se obrazy nebo představy odlučují z jeho vědomí. Proti tomu cesta uvědomělého mentálního odvracení se od bolesti a utrpení tají v sobě nebezpečí, že člověk mravně upadne nebo že se rozestoupí a rozpadnou duchovní a ostatní složky jeho bytí. To proto, že se tento druh snažení snadno mění v cestu, která směřuje od konkrétního, naléhavě se připomínajícího, karmou udělovaného prožívání k fantaziím a neplodným spekulacím. Mysl, o níž jsem mluvil jako o činné v obrazivosti, může být činná i ve slovech. Je‑li činná v představách a nedlí‑li myslící člověk svým vědomím na reálné půdě a neuvažuje o všem logicky, mohou se představy jeho mysli od jeho bytosti odpoutat, jakmile na sebe stáhnou dost sil vyzařujících z jeho fyzického těla a bytnosti. Potom se mu mohou tyto představy objevovat jako duchovní zjevení různých kvalit, všeobecně nepříznivých. Nakonec může být myslící člověk pronásledován výplody své fantazie a dospět až k určitému stupni psychického onemocnění. Aptasat: Z tvých slov je zřejmé, že jemné rozdíly v postoji k životu a otázkám duchovního růstu mohou mít značný vliv na vývoj duchovnosti vůbec. Jaký je zde pravý důvod nebo příčina odchylek, jejichž vliv je tak dalekosáhlý? Jestliže je to karma, jakým postojem je přetvářena nebo uváděna v účinnou životní sílu?
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175143
Vidžňáni: Ref lexní čili povrchní smyslové pozorování a zjišťování nemůže nikoho informovat o skutečných rozdílech mezi lidmi. Protože jsou všichni vyzbrojeni řečí a rozumem, nejeví se povrchnímu pozorovateli rozumové schopnosti tak významné, jako jsou pro sledování člověka na úrovni projevů jeho žití podmíněných pudovými impulsy z podvědomí. Zde však rozhoduje i pociťování, které není tak průhledné, takže je méně snadné tyto rozdíly objevit. A přece jsou ve skutečnosti rozdíly mezi lidmi nadpomyslně veliké. Zvláště vezmeme‑li v úvahu účinné síly karmy. Vzhledem k těmto silám a pociťování existují jednak lidé, kteří jsou hříčkou sil vnějšího světa a sil vlastní duše (pocitové přirozenosti), jednak lidé, kteří těmto silám dovedou čelit nebo jim i čelí. Lidé, kteří jsou hříčkou sil vnějšího světa a sil vlastní psýchy, svým žitím vlastně vyčerpávají záslužnou karmu, která je vynesla k zrození v lidském světě a nyní je udržuje v lidských inkarnacích. Naopak ti, kteří těmto silám čelí, jednají vlastně tak, že stále zůstávají vlastníky karmy lidství, ba rozmnožují ji dále. Neboť lidské bytí je z karmického hlediska výsledkem té karmy, která vzniká potlačováním impulsů pocházejících z pudové přirozenosti. Z toho, co jsem právě řekl, lze dedukovat, že se následky vyčerpávání karmy lidství projeví v úpravě strukturálního uzpůsobování takto žijících lidí, takže se časem stanou mátohami. Protože nerozvíjejí další karmu lidství, propadají na úrovni svého vědomí stále více do vzdouvajících se sil podvědomé oblasti svého bytí a tím ovšem do živočišného psychického prostředí. Každá vlna podvědomé životnosti totiž na sebe strhává pozornost člověka a tím i část jeho denního vědomí; přitom je přetváří v nízká, do jisté míry samostatná, citům podrobená já. A lidé, kteří si již pocitové vzruchy začínají uvědomovat, touží, aby se víc a více opakovaly. Následkem toho pro ně začíná existovat jen jistý počet vnějších mohutně působivých psychických momentů, které jejich vědomí odvolávají z nitra, a toto vědomí se pak usídluje mimo jejich vlastní bytost. Proto po zrušení vazby složek bytí, tedy po smrti, spěje linie jejich budoucího (posmrtného) uvědomování za těmito několika touženými a sílu ovládání přemáhajícími momenty. Pak se jako bytosti v sansáře dříve již šťastněji utvářené rozcházejí v několika mátožných (latentních) vědomích, která jsou služebníky a otroky několika věcí – předmětů jejich žádostivosti. Ti však, kdo hnacím silám svého cítění čelí ovládáním citů, dospívají k pravému opaku. Třebaže na začátku snahy klást překážky silám osudu, jehož směr jsem právě popsal, obvykle vycházejí ze sebevědomí nebo sebeúcty, přece jen v další etapě může tento amorální projev prokázat vysoké a bytost zachraňující mravní hodnoty. Sebevědomí nebo sebeúcta je totiž počátkem toho, že se člověk
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175143
začne pozorovat. Kdo sebe dobře pozoruje, transformuje psychickou energii, již k tomu používá, v sebeuvědomování, a to v silně vyhraněném a podle okolností i zbožštělém já. A tak se sebeuvědomování v nejhlubším pojetí stává ctností, jejíž smysl je v tom, že přenáší nebo převádí vědomí do božského stavu. To znamená, že se pozorování sebe stává nepřímým soustředěním, jež bývá velmi často ve spojení s božskými kvalitami. Znamená‑li takto vznikající soustředění trvalé zpřítomnění materiálu bytí (vlastního těla) ve vědomí a pozmění‑li se ve zpřítomnění vědomé, může se rozvinout do vědomého slučování materiálu (těla) a jeho nejvyššího aspektu, totiž božského (kosmického) Vědomí. To již je práce, jejímž přirozeným výsledkem je utužení pout složek bytí v božských stavech. Poutání (slučování) těchto složek na božské stavy a pocity, byť je to při sebeúctě jen poutání samovolné, souvisí se vznikem karmy šťastného utváření, které se jak obecně, tak i vzhledem k božským stavům samočinně zlepšuje, kvalitativně povyšuje, harmonizuje a zjemňuje. Pak se sebevědomí a sebeúcta, oproštěná již od nižších forem vyhranění – tj. sebepovyšování nad jiné tvory nebo pýchy – stává vědomou a soustředěnou prací, která bude korunována dobrým výsledkem. To znamená, že se bytost usilujícího člověka nejprve upevní v lidských existencích a později, když se tyto existence zušlechtí, se povznese až k nadsmrtnému bytí, alespoň v běžném smyslu toho slova. Aptasat: Cožpak jsou lidé oproti naší přirozenosti bytosti tak nešťastné, že je jejich vědomí tak zúženo jako vědomí živočichů? Což plýtvají kapitálem karmy svých inkarnací tak jako živočichové? Protože nehledí k záchraně, jež může pocházet z jejich životních zkušeností tvořících v nich zábrany proti nevyhnutelnému sestupu, pohybují se stále na okraji propasti možného pádu z výše své poměrně dobré existence? Vidžňáni: Prohlédneš‑li, ó bohyně, sféru lidských bytostí, skutečně ti nemůže uniknout to, že v ní existuje nesčetné množství obměn prožívání nižších tvorů a také to, co je veliká strast a zatemnění bytí: že totiž apriorní činitel, který je vede životem, je pud. Pud to je, který jim stejně jako nižším tvorům udává v životě směr i morálku, a proto se jejich vědomí zužuje stejně jako u živočichů, kteří nemají vyšší zřetele. Převážná většina lidí usuzuje a všechno hodnotí stejně jako zvířata jen z hlediska spontánních popudů vyvěrajících z té části jejich bytosti, která není prosvícena uvědoměním. Proto se jejich vědomí zužuje a všechny jejich zájmy se upínají jen k několika světským věcem, jež v nich budí smyslový chtíč. To
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175143